Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Video: https://youtu.be/o0T_Nx1gRbI

Čtení Gen 1,1-10a
Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“
Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se.

Text kázání: Marek 16,1-8
Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký.
Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se.
Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“
Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.

Sestry a bratři, milí přátelé
A nikomu nic neřekly, protože se bály, jak čteme v Markově Evangeliu. Proč se bály? Že jim nikdo neuvěří? Že je někdo za to potrestá? Že se zesměšní a znemožní?

Těžko říci. Skutečností ale zůstává, že strach je jeden z nejvíce určujících rysů našeho charakteru. Velký sociologický slovník říká: Strach je emoce, vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí. Jde o normální reakci na skutečné nebezpečí nebo ohrožení, která má jedince připravit na útěk, únik nebo obranu. Strach motivuje k vyhnutí se nebezpečí nebo k útěku před ním. Kde to není možné, tam se často strach mění na agresi.

Jeden z nejstarších mytologických příběhů Evropy, příběh o válce Titánů, dětí matky země Gáji a otce Urána, tedy nebe proti olympským bohům, vedených Diem vypráví o tom, že v bitvě, která se i po deseti letech zdála nerozhodná, se náhle objevil lokální bůžek, bezvýznamný satyr Pan, který příšerným řevem vyvolal paniku (které se tak říká právě po něm) a Titáni se v hrůze dali na útěk. Tedy ne silou zbraně, ne slovem pravdy, ne vahou inteligentního argumentu, ale iracionálním uměle vyvolaným strachem se dají lidé ovládat nejlépe. A do strachu je nejsnáze uvrhne nějaká sofistikovaná manipulace, nějaká lež, nebo jak se dnes říká alternativní pravda či koronopravda.

A tak nepřekvapí, že první dialog, který se v Bibli objevuje je mezi hadem a ženou, kdy žena podléhá hadově fejk njůs, tedy zprávě, která vlastně žádnou zprávou není, ale je jen chytrou manipulací s polopravdou.

Při tom pozor! Ta situace ale není zcela černobílá. Had začne úlisným: Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě? S evidentním podtextem: hm, tak on s vámi takhle manipuluje a vy se ani nezeptáte proč? Tady se žena ještě ubrání: smíme jíst ze všech stromů, jen z toho
uprostřed ne, abychom nezemřeli. Když pak později pojedli, tak nezemřeli. Lhal jim tedy Hospodin? Hospodin řekl: abyste nepropadli smrti. Tím není řečeno, že zemřou hned po pozření, ale ztratí nesmrtelnost, včlení se do koloběhu života a smrti a až se naplní jejich dny, zemřou. Žena však pochopila to tvrzení přímočaře a tak ho i hadovi
interpretovala. Ten ale manipulativně namítal: Nikoli, nepropadnete smrti. Tady had lhal. Propadnou smrti. Jenomže žena už měla oči jen pro krásné plody, na které se srdce smálo a které navíc přinesou vševědění. Jenomže nic takového jí had neslíbil.

Ten jenom řekl: budete jako Bůh, znát dobré i zlé. Ale tady už přání bylo otcem myšlenky. Žena prostě jíst chtěla a potřebovala jen zdůvodnění pro své konání. A v tom byl vlastně ten dialog s hadem nebezpečný. Samu od sebe by ji vůbec nenapadlo o tom stromu nějak uvažovat, vždyť byl jeden z mnohých, ale had obratnou manipulací ji k tomu dovedl. Když pak Hospodin člověka volá, odpovídá mu: uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. Proč se bál? Že porušil Hospodinův zákaz? Ale Hospodin neřekl, že z něj jíst nesmějí. Pouze řekl: Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti. Člověk si svobodně a dobrovolně zvolil, a tudíž musel nést důsledek svého rozhodnutí. Stal se smrtelníkem.

Člověk ale nebyl se svým rozhodnutím spokojen, a tak přehazoval horký brambor viny mezi ženou, mužem a hadem. Takový je tedy první příběh člověka. Učinit nerozvážné rozhodnutí, a pak se k němu neznat….
Proč tady tento aspekt tohoto mnohovrstevného mytologického příběhu tolik rozebírám? Delší dobu žijeme v hluboce rozpolcené společnosti a koronovirová krize ji jenom prohloubila. Jenomže ta společnost není rozdělena nějak jednoduše. Nemůžeme lidi rozdělit na dobré a zlé, na ty, co všechno vědí a na hlupáky, na ty, co propadají panice, a na ty co jsou v klidu, na ty, kteří umí kriticky myslet a na ty, co všechno sežerou i s chlupama, na ty, co se rozhodují zodpovědně, a na ty, kteří se nacpou kdejakým slovním gulášem. Často jsme takto rozpolcení i sami v sobě.
Skutečnost není a jak jsme viděli, ani nikdy nebyla, absolutně  jednoznačná. A tak se snadno stáváme kořistí různých hadů, manipulátorů, kteří nás dostávají tam, kam nás dostat chtějí. Konec konců máme v sobě geny matky Evy i otce Adama.

Největší historický masakr křesťanů vyvolal císař Nero falešnou zprávou o křesťanském založení požáru Říma. Drtivá většina římských elit věděla, že je to lež, ale z nejrůznějších osobních partikulárních důvodů mlčeli. Ano, účelová manipulace se nezastaví ani před obětováním životů. Co se s tím dá dělat? Ten „první příběh“ z Bible jsme si už rozebrali. Podívejme se ještě na „ten poslední“.

Podle Markova podání, které jsme si tady četli, se jako první dověděly zprávu o Ježíšově vzkříšení tři ženy. Bály se, a tak nic neřekly, ačkoliv jim posel řekl, že zprávu mají vyřídit. Když se pak Marii z Magdaly dostalo ještě jednoho zjevení, šla a zprávu řekla. Člověk tedy nemusí být statečný hned na poprvé, může z nejrůznějších důvodů váhat, ale nakonec by měl najít odvahu a slovo pravdy říci. To je asi to jediné, co se dá v dnešní době dělat. Pracovat na posílení pravdy, snažit se demaskovat hady a jejich manipulace. To samozřejmě není jednoduché, protože „pravda“ nemusí být jednoznačná. Vždyť tu Markovu zprávu zachytil Lukáš jinak. Ženy, a bylo jich více než tři -a ani ty tři jmenované nejsou stejné, to učedníkům i Petrovi oznámily, ale ti jim nevěřili. A pozor, oni ti učedníci, měli pro svoje „nevěření“ také dobré důvody -
vždyť to šlo proti logice židovství, ve kterém byli vychováni! To popřelo celou jejich dosavadní životní zkušenost! To nelze nějak lacino odbýt! Tím je třeba se vážně zabývat. Nelze odbýt celý život člověka a jeho zkušenost. Každého člověka je třeba brát vážně.
Nicméně ze širšího pohledu vidíme, že obě varianty toho „posledního“ příběhu oscilují kolem „pravdy“, že se k ní přibližují, i když v nuancích se liší. Co si tedy z obou příběhů odnést do naší zavirované současnosti?

1. Nemáme se bát vstupovat do dialogů i s rizikem, že protivník je had, na kterého nemáme - vždyť přece máme silnějšího zastánce. Nesmíme podceňovat, natožpak zesměšňovat strachy těch druhých. Vždyť nemají-li osobní zkušenost s prázdným hrobem, jak mohou uvěřit?

2. Nemusíme se ničeho bát, protože to, co prožíváme je unikátní pouze v tom, že to prožíváme my osobně, tady a teď, ale podobné příběhy už lidstvo zažilo bezpočtukrát a nakonec vždycky obstálo nebo aspoň přežilo.

3. Můžeme se tedy beze strachu a s nadějí radovat z každého nového dne, kterého se z Boží milosti dožíváme. No a na tuto milost pak musíme reagovat nesobeckou lidskou solidaritou, ke které jsme byli jakožto lidé do tohoto krásného, úžasného a jedinečného, i když občas zavirovaného, světa povoláni. Amen