Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého s vámi se všemi.

2. neděle po narození Páně

Vstupujeme tápavě do nového roku, o němž víme, že přinese hodně neznámého. Věci jsou v pohybu, zaběhané koleje před námi čas od času zmizí, musíme se rozhodovat, kudy dál.   

To, že jsme stavěni před nové situace, je ale také příležitostí ujasnit si, co je v našem životě podstatné, co od života chceme, nebo lépe: co hledáme.

„Kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“ To je zvěst dnešní neděle.

Ž 27,8: Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: „Hledejte mou tvář.“ Hospodine, tvář tvou hledám.

Píseň 246 Svítá: Pane, dnešek je den chvály

Iz 55,6nn

Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko.

Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho.

 „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.

Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.

Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí.

Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“

„S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat.

Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. To bude k oslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude vymýceno.“

A

Píseň 379 Svítá: Vstaň a hledat pojď tu zem

J 1,35–42

Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: „Hle, beránek Boží.“ Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem. Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: „Co chcete?“ Řekli mu: „Rabbi (což přeloženo znamená: Mistře), kde bydlíš?“ Odpověděl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne.

Jeden z těch dvou, kteří slyšeli, co Jan řekl, a Ježíše následovali, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše (což je v překladu: Kristus).“ Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr ).“

Sestry a bratři, milí přátelé,

dovolte, abych vám na počátku nového roku položila otázku: Co hledáte?

Možná by té otázce měla předcházet ještě jedna, přípravná: Jak jste spokojení se svým životem? Kolika body z dvaceti byste ohodnotili svou momentální situaci? A máte představu, co by mohlo vaše stávající skóre zlepšit?

Jsou to těžké otázky, viďte. Ale právě tak se v Janově evangeliu ptá Ježíš těch, kteří se stanou jeho prvními učedníky. Jsou dva: Ondřej a ještě jeden, kterého evangelium nejmenuje. Někteří vykladači mají za to, že je to ten, jemuž evangelista jinde říká Miláček Páně a kterého tradice ztotožňuje s apoštolem Janem. Ale stejně dobře si můžeme myslet, že ten učedník nemá jméno proto, že tady evangelista nechává místo pro nás: je to současně Pepík, kterému bylo včera 70, Míša, Pavlína, Vláďa, Marie, Pavel, Jarmila, Víťa, Jitka, Honza, Slávek, Věra, Drahuška atd. Šárka taky. Ježíš jde kolem nás dvou a my v něm na chvíli zahlédneme někoho, o kom jsme už možná něco slyšeli, ale teď víme, že nám osobně, našemu životu může něco podstatného dát. Tušíme, že může radikálně zvýšit skóre naší spokojenosti se životem. Nevíme ještě, jak by to mohl udělat a co všechno by nám z toho mohlo vzejít, ale víme, že to chceme zkusit. Snad nás ten učitel, jehož Jan Křtitel právě označil tím trochu záhadným spojením „beránek Boží“, neodmítne – snad nebudou vstupní požadavky příliš vysoké, snad to zvládneme. A tak jdeme za ním. Každý jsme to tiché pozvání někdy slyšeli. Někdo v dětství, někdo v dospělosti, někdo ho slyšel, pak ho zase zapomněl a zaslechl znovu…  – proto jsme tady.  

Ale ještě než vůbec stihneme něco říct, už se k nám Ježíš obrací. Ježíš – to pravé světlo, které osvěcuje každého člověka (J 1, prolog) – totiž přišel proto, aby se dal hledat a nacházet. Žádné představování, žádné otázky na naši osobní či rodinnou minulost, na stav konta, na to, jak a s kým žijeme, na to, v čem jsme dobří a v čem naopak stále znovu selháváme. Ježíš jde rovnou k jádru věci. V českém ekumenickém překladu stojí přirozenější „Co chcete?“, katolický liturgický překlad má dokonce „Co byste chtěli?“ – ale řecká slova odpovídají tomu, co najdeme v Bibli kralické nebo v Bibli 21: „Co hledáte?“ Takhle vyhroceně, bez zdvořilostní omáčky – a taky aby bylo zřejmo, že Ježíš není žádná zlatá rybka, která nám splní tři přání a ztratí se kdovíkam. – Však taky Ondřej po návštěvě u Ježíše běží za svým bratrem, aby mu sdělil: „Nalezli jsme Mesiáše.“ A nalézt můžeme jen něco, co jsme hledali – i když třeba ne úplně vědomě.

Vraťme se ještě jednou k té výchozí otázce: „Co hledáme?“ Proč jsme dnes, uprostřed covidové pandemie v kostele? Proč se ti, kdo z dobrých důvodů zůstali doma, dívají na online přenos nebo na záznam dnešních bohoslužeb? Co od Ježíše chceme? A souvisí to nějak s naším vnitřním prožitkem štěstí, nebo naopak neštěstí? Žádáme vůbec něco tak velkého, jako je štěstí, radost, láska, pocit naplnění, nebo se spokojíme s něčím podstatně menším: s tím, aby naši vyhráli, abychom my nebo naše děti měli úspěch; abychom se finančně udrželi nad vodou; abychom si my a naši blízcí uchovali zdraví nebo alespoň jeho zbytky; aby nám úplně nezkrachovaly vztahy; abychom nezůstali sami na světě?

 O prvních Ježíšových učednících toho moc nevíme – můžeme se domýšlet, z jakého prostředí asi pocházeli, jaké byly jejich majetkové poměry, ale o jejich konkrétních přáních a tužbách žádné informace nemáme. Víme ale, že se nám podobali v tom, co je společné všem lidem. Když Hospodin tvořil člověka, vložil mu do srdce touhu po něčem víc, než je spokojený život: rodina, jídlo, auto, bydlení – ačkoli to samo o sobě není málo, a máme-li co jíst, na čem pracovat a koho mít rádi, máme za co být vděčni. Augustin, církevní otec z přelomu 4. a 5. století, tu nejhlubší lidskou touhu vyjádřil formulací, která se stala okřídlenou. Ve svých Vyznáních napsal: „Stvořil jsi nás pro sebe a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“

Hledáme naplnění ve všem možném: v práci a studiu, v penězích, v mocenském postavení, ve vztazích k druhým lidem, v různých koníčcích. Ale to všechno nás může naplňovat jenom částečně. Milostné příběhy z takzvaných románů pro ženy jsou odsouzeny k tomu, aby dříve či později narazily na realitu. Úplné naplnění, to, co pořád hledáme a co nám nic pozemského nemůže dát, můžeme najít jenom v Bohu. Člověk je jako jediný živý tvor povolán odpovědět na Boží slovo, to je jeho poslední určení. Kdo to nechápe, staví si na místo Boha něco jiného: sportovní klub, hvězdu pop-music, věčné mládí, akademický titul, tučné konto v bance, nadupané auto, politickou stranu. Jenže nic z toho naše nepokojné srdce nezklidní, není to možné, je to v rozporu s naší podstatou lidí učiněných k Božímu obrazu a podobě.

Vraťme se ale k našemu příběhu. O prvních Ježíšových učednících toho tedy moc nevíme a z dialogu, jak jej tlumočí Jan, toho taky moc nepoznáme. Na otázku „Co hledáte?“ tady Ježíš dostává odpověď „Mistře, kde bydlíš?“ Při prvním přečtení to působí tak trochu, jako by ti kandidáti na učedníky řekli „Krocana na trh nesu“. Copak neslyšeli, na co se Ježíš ptá? A proč nám Jan o takhle nesmyslném rozhovoru podává zprávu?

Leda by se ta otázka netýkala Ježíšova momentálního bydliště, ale něčeho hlubšího. O Ježíši se v prologu na začátku Janova evangelia říká, že to Slovo, které bylo na počátku všeho, od vánoční noci přebývá mezi námi. Bůh se k nám sklonil, stal se člověkem, jedním z lidí – anebo řečeno po janovsku: Slovo si mezi námi našlo domov, postavilo si tady stan, v jakém ve Starém zákoně přebývala Boží sláva. Můžeme tomu rozumět taky tak, že tam, kde bydlí Ježíš, tam vždycky také bydlí Bůh.

Ptají-li se tedy prvoučedníci: „Mistře, kde bydlíš?“, ptají se, kde bydlí to Slovo, které je světlem lidí. Ptají se na místo, kde život dává smysl, kde se žije s radostí, kde vládne naděje a odpuštění, kde člověk nebloudí ve vztahových temnotách. A s jejich otázkou se můžeme ztotožnit i my – i my chceme najít místo, kde vládne dobrota a láska, protože tam je také Bůh. Tam, kde bydlí Bůh, můžeme s důvěrou spočinout a naše neklidné srdce se může konečně ztišit. Tam, kde bydlí Bůh, nalezneme místo pravé svobody, kde se můžeme odpoutat od nepravých vzorů a všemožných společenských i rodinných tlaků a být plně sami sebou.

 Jenže co si s tím máme počít my teď, po dvou tisících letech, můžete namítnout. Svým prvním dvěma učedníkům Ježíš odpověděl: „Pojďte a uvidíte!“ V jakém smyslu to pozvání jít se podívat, kde Ježíš bydlí, může platit i nám?  

Pomoci nám může jiná hledající z Janova evangelia, totiž Marie Magdalská. Ježíš se jí u hrobu v neděli vzkříšení Ježíš ptá: „Koho hledáš?“ (J 20,15) Marie už v tu chvíli nemůže toho, který od základů proměnil její život, obejmout – podobně jako my nemůžeme Ježíše fyzicky následovat do jeho příbytku. Ale Ježíš bude v jejím životě přítomen jiným způsobem – už v tu chvíli ji vybavuje jistým posláním. Ten dvojtakt uslyšet – následovat, kterým se u Jana řídí získávání učedníků, tak platí i pro nás. I nás Ježíš zve, abychom se vydali na cestu – i když přesně nevíme, kam nás zavede. Můžeme se ale spolehnout, že naše noha nesklouzne do propasti, protože tak jako Izraelcům svítil na cestu sloup ohnivý, světlo na cestu budeme mít i my. Ten, který nás zve, přece řekl: „Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (J 8,12)

Pane náš, u tebe je pramen žití. Když ty jsi nás světlem, spatřujeme světlo. (Ž 36,10)

Amen.

Píseň 635: Tvá, Pane, láska

Ohlášky

Píseň 621: Za ty, kdo hladem trpí a bídou

Přímluvy

Dobrý Bože, v Ježíši Kristu náš Otče,

děkujeme Ti, že se k nám stále znovu skláníš

a neztrácíš s námi trpělivost.

Přicházíme k tobě

jako lidé často bezradní,

protože neumíme pomoci,

i když bychom si to tolik přáli.

Prosíme tě za svět

trápený covidovou pandemií:

buď s nemocnými i jejich blízkými,

se zdravotníky a sociálními pracovníky,

s těmi, kteří mají pocit, že se jim nemůže nic stát,

i s těmi, kteří se bojí tak, že přestávají žít,

se všemi, na které dopadá tíha ekonomických omezení.

Prosíme za země

zmítané válkami,

prosíme utiš nenávist v lidských srdcích

a bezohledné ambice těch, kteří mají moc.

Prosíme za lidi, kteří jsou na útěku,

za lidi bez přístřeší,

za ty, kteří nevědí, co budou dnes jíst,

za ty, na které nikdo nemyslí,

za lidi pronásledované pro svou víru, rasu

nebo sexuální orientaci.

Otče náš…

Poslání

J 1,39: „Pojďte a uvidíte!“

Požehnání

Vidoucí Bože, požehnej nám, aby tě naše oči poznaly.

Slyšící Bože, požehnej nám, aby naše uši slyšely tvůj hlas.

Provázející Bože, požehnej nám, abychom zůstali na tvých cestách.

Milující Bože, požehnej nám, aby mnozí lidé cítili tvoji lásku.

Blízký Bože, požehnej nám a daruj nám pokoj a radost.

Požehnej vám dobrý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý.

Amen.

Píseň 681