Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Introit

Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého s vámi se všemi.

2. neděle po Zjevení, začíná týden modliteb za jednotu křesťanů

1. neděle s kabelem

 

Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš. Gn 28

 

Ž 139, 1-6, 17-18

 

P 638 Díky za toto krásné ráno

 

 

 

1. čtení: Gn 28,10

Jákob vyšel z Beer-šeby a šel do Cháranu. Dorazil na jedno místo a přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v hlavách a na tom místě ulehl. Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin a praví: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny čeledi země. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“

Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ Bál se a řekl: „Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“ Za časného jitra vzal Jákob kámen, který měl v hlavách, a postavil jej jako posvátný sloup; svrchu jej polil olejem. Tomu místu dal jméno Bét-el (to je Dům Boží). Původně se to město jmenovalo Lúz. Jákob se tu zavázal slibem: „Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem. Tento kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, stane se domem Božím. A ze všeho, co mi dáš, odvedu ti poctivě desátky.“

 

P 425 Skloň se k nám svou milostí

 

Kázání

J 1,43–51

Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“ Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova; Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i Proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“ Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti.“ Řekl mu Natanael: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“  „Mistře,“ řekl mu Natanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ Ježíš mu odpověděl: „Ty věříš proto, že jsem ti řekl: ‚Viděl jsem tě pod fíkem.‘ Uvidíš věci daleko větší.“ A dodal: „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“

 

Sestry a bratři, milí přátelé,

z čeho žije naše víra? Můžeme říct, že „chodíme s Bohem“, jak se to píše o některých praotcích, nebo jsme Pána Boha odkázali do mezí určitého času nebo místa, kam se tu a tam zaskočíme podívat, jestli tam pořád ještě je a máme ho k dispozici, až budeme zase jednou v úzkých?

Ta otázka je čím dál naléhavější: nejen proto, že kolem nás víří vir a možnosti našeho setkávání jsou a nejspíš ještě nějakou dobu budou omezené, ale i proto, že křesťanství se v podobě, jakou jsme znali, z našeho světa postupně vytrácí. Tomáš Halík v nedávno vydané knížce Čas prázdných kostelů přemýšlí o tom, že pokud naše křesťanství neprojde podstatnou proměnou, stanou se prázdné kostely v mnoha případech trvalým jevem – a to zdaleka nejen u katolíků. Zvykové křesťanství nemá budoucnost. Prázdné a poloprázdné kostely jsou pro nás výzvou.

O něčem podobném na první pohled vypráví i Janovo evangelium. Říká se tu, že Ježíš vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“ To je celý Filipův příběh. Ježíš si ho vybral a Filip se dvakrát nerozmýšlel a rovnou mu šel získávat další učedníky. Ano, takhle to mívali dřív křesťané jednoduché, mohli bychom si říct. Do církve se narodili, chodit v neděli do kostela patřilo k bontonu, probraly se drby a dohodlo se připouštění domácích zvířat, pospolitost sboru se vytvářela tak trochu samopohybem. Někdy o tom přemýšlím, když se z kuchyně dívám na věž soběhrdského kostela – jací lidé ji asi stavěli, kde na ni v tomhle spíš chudém kraji vzali prostředky, jak jim fungovalo staršovstvo a co si tu v těch přinejmenším v zimě trochu drsných podmínkách počal farář s rodinou, kterému moc neplatili. 

Jenže přesně na to nás Janovo líčení upozorňuje: takhle v našich očích vypadá cesta k víře někoho druhého, někoho, kdo už se dal oslovit, někoho, pro koho už je žitá víra samozřejmostí. Kdežto my jsme často spíš jako Natanael: máme své těžkosti a pochybnosti, zvěst o Mesiáši nás zastihuje uprostřed naléhavé činnosti, popravdě řečeno máme těch činností tolik, že je ani všechny nestíháme vykonat, a tady si přijde nějaký Mesiáš s nějakými dalšími nároky… Mohli bychom se ze setkání s ním nějak vyzout – nebýt toho, že nás obtěžuje ten Filip. Ano, vždycky se najdou nějací Filipové, kterým se zdá Kristus důležitější než to, co máme my zrovna na práci a na mysli. Jenže – kde by byla naše víra, kde bychom byli my, kdyby nebylo Filipů – kteří do nás šťouchají, když jsme zahlceni svými věcmi, kteří nás podpírají, když podklesáme, kteří nám ukazují, kudy jinudy by mohla vést cesta, když jsme v koncích. Díky, Pane, za všechny Filipy, kteří nás učili a učí chodit s Ježíšem – za ten oblak živých i mrtvých svědků, který nás obklopuje a nedovoluje nám úplně zplanět.

Natanael je v janovském příběhu čtvrtý Ježíšův učedník – a první, který při svém „obracení“ klade odpor. Přesto mu evangelista věnuje nejvíc prostoru – a není to jenom proto, že Pán Bůh má zřejmě odjakživa sympatie k těm, s nimiž to má těžké. Z toho, co se o Natanaelovi říká, můžeme usuzovat, že je to žid zběhlý v četbě Zákona i Proroků, který pochopí, že právě Ježíš je jejich naplněním, že už nemá čekat nikoho dalšího. Natanael je – podobně jako Jan Křtitel – jeden z těch, v nichž se Starý zákon překlápí do Nového.

Když se tu ale o Natanaelovi píše, že je to „pravý Izraelita, v němž není lsti“, jenom tohle se nemyslí – Natanael není jenom zbožný žid otevřený novým podnětům. Už proto, že Jan nikde jinde ve svém evangeliu nemluví o Izraelitech, ale vždycky o židech. To, co se tu překládá jako „Izraelita“ tu není prostě Žid, nýbrž syn Izraele. A označení „pravý Izraelita, v němž není lsti“ propojuje Natanaela s mužem, který je pokládán za nejlstivějšího praotce – s Jákobem, jemuž dal Hospodin po nočním zápase u potoka Jabok nové jméno: Izrael.

Jákob (tj. Úskočný) byl duší bojovník a pokoušel se stát Božím vyvoleným vlastními silami. Možnost, že by Hospodin mohl z nebe na zem spustit k lidem žebřík, to byl pro Jákoba trochu nejistý sen – teprve se mělo ukázat, zda se mu dá věřit. Jákob si není jistý, jestli to po tom podvodu, kterým si zrovna přisvojil Ezauovo prvorozenství, není přelud. „Bude-li Bůh se mnou,“ říká, „bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem.“ V Jákobově myšlení se dává něco za něco: ty mi dáš jídlo a oblečení, já ti z toho vrátím desátek, budeme si kvit. I pro nás bývá těžké věřit v žebřík, po němž od nás Boží poslové odnášejí strach a úzkost a místo nich nám přinášejí útěchu a pokoj. Bůh, který říká „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš,“ je v tom drsném světě náboženství Předního Východu trochu nepravděpodobný a Jákob musí ještě urazit dlouhou vnitřní cestu, než trochu líp pochopí, kdo je Hospodin.

Ano, někdy se tomu opravdu těžko věří, že Bůh má s námi a s našimi přehmaty slitování. Že nám leckdy odpouští víc než my sami sobě. Že dává a nechce nic nazpět. Že v konkurzu do Božího království můžou uspět všichni – to, že je jeden přijat, neznamená, že druhý bude odmítnut. Pánu Bohu záleží na každém z nás jednotlivě, nikdo pro něj není bezcenný ani nezajímavý.

Natanael – a my s ním – je jako Ježíšův učedník stejně tak Boží vyvolený, jako byl Jákob. Nemusí se však k požehnání probojovávat lstí, nemusí dělat s Hospodinem výměnné obchody, nemusí mít z nebeského Otce hrůzu. Boží milosrdenství už není sen: to Slovo, které přišlo do světa, abychom se mohli stát Božími dětmi, způsobilo, že se nebesa otevřela a my jsme spatřili, že Bůh bydlí tam, kde je dobrota a láska. Haleluja!

Teď je tu ale otázka – a tím se vracím na začátek dnešního kázání: co máme s tou novou skutečností dělat, aby něco znamenala pro náš každodenní osobní život? Jak proměnit vyprávění o nebesích, která se otevřela, v náš vlastní učednický příběh?

  To, že se nebesa otevřela, znamená, že se Bůh skrze Ježíše Krista dorozumívá přímo s člověkem – bez přinášených obětí, bez prostředkování kněžími. Tou závěrečnou větou „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka“ vrcholí Ježíšovo zjevení učedníkům v 1. kapitole Janova evangelia.

 

Otevřená nebesa jsou kromě jiného pozvánkou k osobní modlitbě. A není to vždy pozvání příjemné: otevřenými nebesy můžeme my oslovit Boha, ale také jimi na nás Bůh vidí, vidí na nás trochu příliš. Vidí nás takové, jací jsme, s celým naším pokaňkaným svědomím, se všemi konflikty, které pomáháme udržovat, se vší neláskou k lidem, kteří nám jsou proti mysli. Asi každý, kdo usiluje o bližší vztah s Bohem prostřednictvím modlitby, ví, o kolik snazší a příjemnější by někdy bylo zaplatit si nějakého holoubka nebo beránka, nechat ho podříznout a osobnímu setkání s Hospodinem se vyhnout.

Psychologové říkají, že naše pocity neštěstí a beznaděje jsou vždy spojeny s tím, že se věci vymkly naší kontrole. Proto je tak obtížné odevzdat sebe a svůj život do Božích rukou, do Boží náruče. Kdesi v nás pořád žije přesvědčení, že my svůj život dokážeme řídit nejlíp. Jákob, ten lstivý, nám může být vzorem v tom, že si nic nenalhává – u potoka Jabok, po všech těch pokusech vydobýt si svůj úděl silou, předává řízení Bohu. V onom slavném zápase u Jaboku neposílá do rozhovoru s Hospodinem svůj zidealizovaný obraz ani nehledá vytáčky. Nesvaluje odpovědnost na neschopného bratra ani vinu na matku, která mu pomohla starého Izáka zmanipulovat, aby dal své neodvolatelné požehnání nesprávnému synovi. Jákob dostává jméno Izrael (tj. zápasí Bůh), neboť zápasil s Bohem i s lidmi a obstál. (Gn 32,29). I Jákob může být náš předběžec, náš svědek, náš Filip.

Pokud se Jákob nakonec dokázal spolehnout na to, že Hospodin je s ním a bude ho střežit všude, kam půjde, o co spíš my, kteří máme před Bohem zastání, můžeme doufat, že když nebudeme před Bohem skrývat, jací skutečně jsme, pomůže nám napravit, co jsme zpackali a packáme, pomůže nám proměnit se v ryzejší podobu toho, kým máme před jeho tváří být. Svou pravou totožnost nacházíme jen v rozhovoru s tím, který nás zná lépe než my sami sebe.

A

 

P 631 Nám pomoz, Pane milý

 

 

Ohlášky  

S 333 To já, ó Pane můj

  

Přímluvná modlitba

 

Prosíme za svět sužovaný pandemií, prosíme za nemocné a za všechny, kdo žijí ve strachu a bolestech a touží po uzdravení.

Prosíme za ty, kdo se denně setkávají s cizí bolestí, starají se o potřebné a pečují o nemocné.   

Prosíme za všechny osamělé, kteří čekají na lidskou blízkost. Za nejpotřebnější – za ty, jejichž nouze si nikdo nevšímá.

Prosíme za všechny hledající, za ty, kdo trpí nejistotou a pochybnostmi. Za ty, kterým schází štěstí, láska a vnitřní pokoj.

Prosíme za všechny, kdo byli tak jako my povoláni k víře a pokřtěni: pomáhej nám vytrvale hledat cesty k jednotě.

Prosíme za všechny, kdo touží po spravedlnosti, míru a bezpečí na Zemi. Prosíme za zachování přírody a všeho života na naší planetě.

Prosíme v tomto společenství jedni za druhé, aby nás Hospodin vedl a proměňoval.

Svou modlitbu uzavíráme slovy, která nás naučil náš Pán:

Otče náš…

 

Poslání (1 Te 5,16nn)

Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.

 

Požehnání

 

P 678 Jeden Pán, jedna víra