Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého s vámi se všemi!

Reminiscere Reminiscere miserationum tuarum = Rozpomeň se na své smilování

Pražná nebo sazometná. Pražná podle postního jídla z naklíčených pražených obilných zrn, sazometná podle generálního úklidu v domácnosti.

Ž 25,6

Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti.

Nepřipomínej si hříchy mého mládí, moje nevěrnosti, pamatuj na mě se svým milosrdenstvím pro svou dobrotivost, Hospodine.

Hospodin je dobrotivý, přímý, proto ukazuje hříšným cestu.

On pokorné vede cestou práva, on pokorné učí chodit po své cestě.

Všechny stezky Hospodinovy jsou milosrdenství a věrnost pro ty, kteří dodržují jeho smlouvu a svědectví.

Pro své jméno, Hospodine, odpusť mi mou nepravost, je velká.

P 202

https://evangelickyzpevnik.cz/wp-content/uploads/%C5%BDalm-016-Ochra%C5%...

 

A

 

Mt 7, 7–11

Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!

P 419

Text: http://evangelickyzpevnik.cz/wp-content/uploads/Mocn%C3%BD-Bo%C5%BEe-p%C5%99i-Kristovu-Luther.pdf

Hudba a zpěv: https://soundcloud.com/ecirkev/mocny-boze-pri-kristovu

 

Kázání

Gn 32,23–32

A té noci [Jákob] vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měl. Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý.

 

Milé sestry, milí bratři, přátelé,

je to pár týdnů, co jsem v tomto kostele kázala o povolání Natanaela, „pravého Izraelity, v němž není lsti“. A taky o tom, že „otevřená nebesa“, o nichž se mluví v poslední kapitole Janova evangelia, jsou pozvánkou k osobnímu vztahu k Hospodinu. Nepřinášíme už mu oběti, můžeme k němu volat přímo.

Dnes bych se chtěla k Izraelitovi, v němž lest na rozdíl od Natanaela byla – totiž k Jákobovi – vrátit. Je to divný příběh. Jákob, jehož jméno hebrejsky znamená Úskočný, se vrací domů, do svého rodiště. Úskokem se zmocnil požehnání, které patřilo prvorozenému Ezauovi, a musel pak před ním uprchnout ke svému strýci Lábanovi. U Lábana se Jákob naučil, co znamená láska – řekli bychom, čistě po lidsku. Zamiloval se totiž do své sestřenice Ráchel, a aby ji získal, pracoval u Lábana sedm let. Jenže Lában mu pak ve svatební noc místo Ráchel podstrčil její starší sestru Leu. A tak Jákob, který chtěl dřív všechno rychle, musel kvůli Ráchel pracovat u Lábana dalších sedm let. Když byl u Lábana dvacet let a stal se vlastníkem značného jmění, přišel čas se vrátit do svého rodiště. Na této cestě zpět ho zastihuje náš příběh.

 

Bible je realistická kniha, neulétá na obláčku laciné zbožnosti. Když se tedy Jákob vrací domů, tam, kde žije jeho bratr Ezau, má z toho setkání právem obavy. Ezau sice není Kain, ale stejně: přichází na setkání s Jákobem v doprovodu čtyř set mužů – a to nevypadá moc dobře. Jákob pošle před sebou posly s bohatými dary, převede své ženy, služky a děti přes řeku Jabok a zůstane sám. Zůstává sám – jako Mojžíš, když byl s Hospodinem bez chleba a bez vody na hoře, až mu tvář začala zářit; nebo jako Eliáš, když hledal v úzkosti útočiště na hoře Choréb. A taky jako Ježíš, který se bude o stovky let později v tichu pouště modlit a zápasit s ďáblem, a jako Pavel, který se bude ještě později modlit ve vězení. A tak jako všichni ti, kteří jsou v téhle těžké době měsíce zavřeni sami doma a zápasí o naději, kladou si otázku, zda se vůbec dožijí nějaké normální doby.  

Výklady toho, s kým vlastně Jákob zápasil, se liší. Zápasil sám se sebou? Se svou minulostí? Se svým stínem – se svým horším já? S Bohem? Nevíme. Víme ale to, že výsledkem tohoto nočního zápasu bylo požehnání. Stará církevní tradice v Jákobově zápase se světloplachým neznámým našla obraz modlitby – vždycky tak trochu tajemného dění mezi člověkem a Bohem.

Nemluvím teď o modlitbě, při které chceme tu či onu věc, pro sebe či pro někoho druhého. Mluvím o modlitbě, kdy nemáme slov, kdy zápasíme s vlastní temnotou, kdy se nemůžeme smířit s něčím, co se stalo – až už je to přírodní katastrofa, nemoc, smrt blízkého člověka, rozvod či rozpad dlouholetého vztahu, ztráta zaměstnání nebo krach firmy postižené následky pandemie. Anebo když se tak jako Jákob hrozíme zkoušky, která nás čeká. Když už jsme se těšili, že budeme moct vyjít z domu a vídat se s přáteli, a místo toho nás čeká ještě tvrdší lockdown, další nesnesitelná samota. Když už jsme udělali všechno, co se udělat dalo, a teď musíme čekat, vydržet, modlit se. Takové situace se nevyhýbají nikomu.

Je dobré vědět, že Bůh nás v takových momentech neopouští. Je v nich s námi. Někdy mu nerozumíme – je neznámý. Zbožné pocity a myšlenky jako by od nás odešly někam daleko a my se zmítáme v jakémsi protipohybu: v té strašné situaci se na Hospodina nedokážeme plně spolehnout, ale současně víme, že se ho nechceme pustit. Těžko říct, s kým to vlastně zápasíme: Se sebou? S vlastní minulostí? Se svým stínem – se svým horším já? S Bohem – nebo možná spíš: se svou představou o Bohu? Nevíme.

My nechceme pustit Hospodina a Hospodin naštěstí nepouští nás. Modlitba je v takových chvílích možná jen díky jeho přítomnosti. On přichází jako první. Bušíme vší silou na dveře, a přitom by stačilo zdvořile vzít za kliku. Nemůžeme, neumíme dobrovolně odevzdat to, oč jsme přišli, a náš zápas může být dlouhý, může trvat celou noc – a ta noc může trvat dny, měsíce, někdy i roky. Je dobré, že to nevzdáváme, a ještě lepší je, že to s námi nevzdává Hospodin.

Ten zápas je totiž dost zvláštní. Protože ti, kteří na první pohled vypadají jako protivníci, jsou mnohdy vlastně spojenci. Nikdo, kdo si uchovává alespoň zbytky zdravého rozumu, si nemůže představovat, že by mohl zápasit s Bohem a zvítězit. Ten, kdo zápasí, zápasí proto, že v hloubi duše už chce být přemožen. Jákob zápasí proto, aby Hospodin přemohl jeho domýšlivou soběstačnost, jeho zvyk jednat na vlastní pěst. Jinak řečeno, zápasí o dar pokory, o umění se spolehnout. Tentokrát už si požehnání nechce vzít podvodem. Získává ho v zápase a zaplatí za ně vykloubenou kyčlí.

Jákob zápasí tak, aby byl přemožen, a Hospodin zase zápasí tak, abychom Jákob obstál. Když o něco těžkého zápasíme v modlitbě, Hospodin nám strašlivě nadržuje – ačkoli si toho většinou nestihneme všimnou. Nepíská nám fauly, když se snažíme ho přesvědčit, že chyba není ani v nejmenším na naší straně. Nadnáší nás, když nám docházejí síly a chceme všechno vzdát. Čeká na nás, když už to vypadá, že jsme bolestí K. O. Je od začátku na naší straně.

Platilo-li to pro Jákoba, čím spíš to platí pro nás, Ježíšovy učedníky. Po nás, kteří jsme zváni, abychom byli jako Natanael, stali se „Jákobem, v němž není lsti“. V Ježíši Kristu už k nám zaznělo Boží „ano“. Všechno už jsme dostali, jenom trvá dost dlouho, než to pochopíme, než se k tomu probojujeme. Než to nezasloužené dobro, tu lásku nad všechno pomyšlení dokážeme přijmout.

Říká se, že trápení člověka proměňuje. Dobrá zpráva je, že trápení prožívané v zápase, jehož se nějak účastní Hospodin, může člověka proměňovat k lepšímu. Zbavuje nás sebestřednosti. Činí nás vnímavějšími k cizí bolesti. A snad především: ten, kdo někdy takto zápasil, ví nějak hlouběji, kdo je to Bůh, kdo člověk. Neví to proto, že je tak psáno v Bibli nebo v katechismu, není to pouhá informace – ví to proto, že má takovou zkušenost, že pod Božím láskyplným pohledem dochází k jeho pomalé transformaci. Ten, kdo byl jednou „raněn“ Bohem, může na takovou zkušenost dost těžko zapomenout – i kdyby na to Jákob nakrásně zapomenout chtěl, bude mu to připomínat jeho vykloubená kyčel.     

Marek Orko Vácha, biolog a katolický kněz, se v úvodu své knížky Radost z Boha zamýšlí nad tím, co je a co není církev. Uzavírá svou úvahu takto: „To, co jsme, je spolek lidí zraněných Bohem, lidí, kteří věří, že svět má smysl, kteří jak roub se chtějí napít z mízy Života…, jsme lidé, kteří … poznali trýzeň žízně a dotkli se studny.“ Spolek lidí zraněných Bohem – spolek kulhavých poutníků.

Vybavuje se mi tu text jedné písně Leonarda Cohena, kanadského písničkáře, v jehož díle se často objevují nejen židovské, ale i křesťanské motivy.

 

 

S 79

Text: https://www.evangnet.cz/pisen.php?sg=SV79

Hudba a zpěv: https://www.youtube.com/watch?v=aMZEjXHL0DI

 

Ohlášky

P 673

http://evangelickyzpevnik.cz/wp-content/uploads/Dej-odvahu-v%C4%8Das-sly...

 

Přímluvná modlitba

Otče náš

A

 

Poslání

„Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“

 

Požehnání

S 274

Píseň Leonarda Cohena

https://www.youtube.com/watch?v=c8-BT6y_wYg