Modlitba křížové cesty (Soběhrdy, 31.3.-1.4.2021)

Bože, všemohoucí Otče,
ty jsi ve svém Synu Ježíši Kristu
vzal na sebe rány a bolesti celého lidstva.
Odvažujeme se tě dnes prosit jako kající lotr:
„Pamatuj na mne!“
Uzdrav každého z nás svou milostí
a navzdory tomu, co nás skličuje,
uč nás doufat.
 
Náš Pane a Bože, věříme,
a přesto potřebujeme, abys pomohl naší slabé víře.
Milosrdný Otče, prosíme,
nepřestávej nám dávat nové šance
a ve své nekonečné lásce nás obejmi.
S tvou pomocí a s darem Ducha svatého
tě i my dokážeme vidět v utrpení druhých
a sloužit ti v našich bratřích a sestrách.

Amen.

 

První zastavení: Ježíš odsouzen na smrt

Lk 23, 20–25

Ježíš je odsouzen. Ne za krádež, ne za vraždu. Nevinně. Neobhajovali ho výřeční advokáti, ale co víc, neobhajoval se ani on sám. Divné, že? Když obviňuje někdo nás, hned se bráníme.

Ve chvíli ticha pohlédněme každý do svého srdce:

Neodsuzujeme příliš snadno druhé lidi?

Zkusme za někoho z nich prosit Pána v modlitbě.

Pane Ježíši, přes všechen křik, který odvádí naši pozornost, tě nalézáme i v zástupu těch, kteří křikem dávají najevo, že musíš být ukřižován; a mezi nimi jsme možná i my sami, aniž bychom si uvědomovali zlo, na němž jsme schopni se podílet.

Bože, který miluješ život, skrze smíření nám dáváš novou příležitost, abychom zakusili tvé nekonečné milosrdenství. Prosíme tě, naplň nás darem své moudrosti, abychom spatřovali v každém člověku chrám tvého Ducha.

Odpusť nám, Pane, když někoho odsuzujeme a nauč nás, abychom v osobních věcech dokázali mlčet.

Amen.

 

Druhé zastavení: Na Ježíše naložen kříž

Mk 15,16–20

Ježíš přijímá kříž a s ním celou tíži světa. Nese všechny hříchy, počínaje hříchu Adama a Evy, a konče těmi, kterými jsme se provinili a ještě proviníme my. Nenadává, nestěžuje si. Ano, je možné nést kříž mlčky.

Ve chvíli ticha pohlédněme každý do svého srdce:

Jaký kříž teď zrovna nesu já? A jak se mi to daří?

Pane Ježíši, bolí nás, když tě vidíme zmučeného, zesměšněného a nahého jako nevinnou oběť lidské krutosti. Obracíme se s prosbou k tvému Otci, abychom mu svěřili všechny, kteří zakusili a zakoušejí násilí a bolest.

Bože vší spravedlnosti, naplň naše srdce nadějí a dej, abychom tě poznávali v temných okamžicích našeho života. Potěš nás v našich zármutcích a posiluj ve zkouškách, v očekávání příchodu tvého Království.

Dej nám, Pane, sílu, ať dokážeme přijmout každý kříž. Ať pochopíme, že i bolest může být projevem lásky.

Amen.

 

Třetí zastavení: Ježíš poprvé padá

Iz 53, 4–7

Kristus upadl. Ten, který je plně Bůh a plně člověk, klopýtá jako my. Padat je součástí naší lidské cesty. Ale Ježíš se zase zvedá a jde dál.

Ve chvíli ticha pohlédněme každý do svého srdce:

Kdy jsem naposled upadl?

A jak jsem zase vstal? Pomohl mi někdo?

Pane Ježíši, také ty jsi padl. Padnout poprvé je možná nejtěžší, protože je to něco nového: náraz je tvrdý a zoufalství veliké.

Bože, který pozvedáš člověka, když leží, prosíme tě: přijď nám na pomoc v naší slabosti a dej nám schopnost vidět znamení tvé lásky, která jsou rozesetá v každodenním životě.

Uschopni nás, Pane, ať dokážeme naplňovat Pavlova slova: Všechno mohu v tom, který mi dává sílu.

Amen.

 

Čtvrté zastavení: Ježíš potkává matku

J 19,25­-27

Když se Ježíš setkává se svou matkou, je potlučený a vyčerpaný. Marie vidí svoje milované dítě, cítí jeho bolest a vnímá jeho úzkost. Na slova není čas. Stačí jistě pohled z očí do očí, úsměv, který tiší bolest. Lidé, kteří se mají hodně rádi, si toho moc říkat nemusejí.

Ve chvíli ticha pohlédněme každý do svého srdce:

Jak jsem na tom já? Nedlužím někomu láskyplný pohled, pohlazení?

Pane Ježíši, setkání s tvou Matkou na křížové cestě je možná nejdojemnější a nejbolestnější zastavení. Mezi pohled její a pohled tvůj chceme vložit pohledy všech, kteří cítí bezmoc tváří v tvář údělu svých nejbližších.

Bože, který jsi oslovil Marii, aby se stala pozemskou matkou tvého Syna, sám se o nás staráš s mateřskou péčí. „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.“ Tak to stojí u proroka Izajáše. Obracíme se k tobě, abychom ti svěřili volání celého lidstva, které sténá a trpí v očekávání chvíle, kdy bude z našich tváří setřena každá slza.

Odpusť nám, Pane, že máme často spoustu řečí, místo abychom víc milovali.

Amen.

 

Páté zastavení: Šimon z Kyrény pomáhá Ježíši nést kříž

Lk 23, 26

Kříž už je pro Ježíše moc těžký. Jen díky pomoci Šimona z Kyrény dokáže jít dál. Každý z nás někdy nesl kříž, který pro něho byl příliš těžký. V takovou chvíli se vděčně spoléháme na ty, kteří jsou nám v naší zranitelnosti oporou. Společně překonáme všechno, potřebujeme jen trochu lásky.

Ve chvíli ticha pohlédněme každý do svého srdce:

Jak můžu nejlépe milovat ty, kteří žijí vedle mne? Jak jim můžu pomoct nést jejich kříž? 

Pane Ježíši, od svého narození až po setkání s neznámým, který nesl tvůj kříž, jsi chtěl být odkázán na naši pomoc. Taktéž my, stejně jako Kyrénský, chceme být blízko našim bratřím a sestrám a chceme spolupracovat s milosrdenstvím Otce a zmírňovat to, co je tíží.

Bože, zastánce chudých a útěcho trpících, občerstvi nás svou přítomností a pomoz nám nést denně břímě tvého přikázání lásky.  

Odpusť nám, Pane, když váháme nést břemena druhých a přešlapujeme na místě, místo abychom účinně pomohli.

Amen.

 

Šesté zastavení: Veronika utírá Ježíši tvář

Žl 27,8–9

Ježíš pokračuje v cestě. Veronika ho zastavuje a otírá mu tvář. Smývá z ní pot, krev, špínu a slzy. Měl tento projev Veroničina soucitu vůbec význam v průběhu křížové cesty? Je to malý projev lásky, ale ve velkém utrpení i malé činy pomáhají.

Ve chvíli ticha pohlédněme každý do svého srdce:

Kdo jsou Veroniky mého života? Vážím si toho, co pro mě dělají?

Pane Ježíši, Veronika měla s tebou soucit: setkala se s trpícím člověkem a objevila Boží tvář. V modlitbě svěřujeme tvému Otci muže a ženy dnešních dnů, kteří neustále stírají slzy tolika našim bratřím a sestrám.

Bože, který ve slabosti zjevuješ všemohoucnost a lásku až do krajnosti, vtiskni do našich srdcí svou tvář, abychom tě rozpoznávali v bolestech lidstva.

Odpusť nám, Pane, že se často bojíme k Tobě přihlásit. Dej nám sílu, ať svým životem říkáme: Jsem tady, věřím, jsem ochotný dokázat Ti svoji lásku.

Amen.

 

Sedmé zastavení: Ježíš podruhé padá

Lk 23,34

Ježíš pod našimi kříži znovu padá. Král padá do špíny opovržení a nenávisti. Lidská neláska ho opět srazila k zemi. Vnímá bolesti světa a pláče. Zármutek je součástí života. To, co cítíme dnes, když přihlížíme tolika tragédiím, to cítil Ježíš před námi.   

Ve chvíli ticha pohlédněme každý do svého srdce:

Co mě v tuto chvíli mého života stahuje k zemi?

Pane Ježíši, podruhé ležíš na zemi: tíží tě i to, čím se každý z nás proviňuje, čím se proviňuji já.

Bože, nejsme sami. Víme, že ty nás nenecháš v temnotě a stínu smrti. Pomoz nám v naší slabosti, osvoboď nás z pout zla a dej, abychom byli znovu naplněni nadějí a postavili se na nohy. Pomoz nám, Pane, vstát.

Amen.

 

Osmé zastavení: Ježíš potkává jeruzalémské ženy

Lk 23, 27–30

Cestou na popraviště Ježíš potkává několik žen. Pláčou nad ním, on ale obrací pozornost k nim samým. Ježíš touží po naší lásce, nikoli po naší soustrasti.

Často vidíme jen to, co máme bezprostředně před sebou. Nemusíme však ulpívat na tom, co je teď, ale můžeme se soustředit na zaslíbení, která jsme dostali. To světlo, které v Ježíši přišlo na svět, nezhasíná, je pro nás neustále zdrojem života.

Ve chvíli ticha pohlédněme každý do svého srdce:

Jak často vidím jen své vlastní trápení a zapomínám na trápení těch, s nimiž se setkávám?

Pane Ježíši, výčitku jeruzalémským ženám cítíme jako napomenutí každému z nás. Zve nás k obrácení od sentimentu k víře zakotvené ve tvém Slově. Přimlouváme se za ty, kteří musí snášet tíhu hanby, utrpení z opuštění. A za každého z nás, abychom žili tak, aby viny otců nedopadaly na jejich děti.

Bože, Otče veškerého dobra, ty neopouštíš své syny ve zkouškách života, daruj nám milost, abychom mohli spočinout ve tvé lásce a vždycky nalézali útěchu v tvé tiché přítomnosti.

Pomoz nám, abychom nepoutali pozornost lidí na sebe, na své problémy, ale ukazovali jim tebe a společně s nimi tě následovali.

Amen

 

Deváté zastavení: Ježíš potřetí padá

Pláč 3, 27–32

Ježíš se blíží Golgotě. Když potřetí padá, už ji má na dohled. Možná padá i proto, že ví, jak blízko je konec a opouštějí ho síly. Možná si potřebuje odpočinout, možná se modlí, možná prosí o sílu dokonat započatou cestu, dojít až na popraviště. Znovu si nakládá kříž a pokračuje v cestě.

Ve chvíli ticha pohlédněme každý do svého srdce:

Kde můžu v tuto chvíli hledat posilu pro svou víru já?

Pane Ježíši, potřetí padáš na zem, a když si všichni myslí, že už jsi prohrál, ještě jednou vstáváš. S důvěrou se znovu vkládáme do rukou tvého Otce. Svěřujeme Ti ty, kteří se cítí uvěznění ve svých vlastních chybách a nemohou se odrazit ode dna. Dej jim sílu vstát a odvahu nechat si pomoct.

Bože, sílo všech, kdo v tebe doufají, ty dáváš žít v pokoji každému, kdo následuje tvé učení, podepři naše bázlivé kroky, pozdvihni nás z pádů našich nevěrností a vlij nám do žil svou naději. Jen ve tvé síle dojdeme tam, kam nás vede cesta, kterou jsi nám připravil.

Dej ať vždycky víme, že jen málokteré vítězství je výsledkem síly, ale většina je naopak dílem sebezapření, pokory a obětavosti.

Amen.

 

Desáté zastavení: Ježíš je zbaven šatů

J 19,23–24

Když došel Ježíš na Golgotu, zbavili ho vojáci toho, co ještě zbývalo z jeho důstojnosti. Losovali o jeho šat. Byl to poslední majetek, který mu ještě zbýval. Chudému z nejchudších vzali i šaty. Svět vsadil do hry mnoho: ponížení, rány důtkami, kříž – vždycky se ještě dalo couvnout. Ale Ježíš vsadil víc: svou lásku.

Ve chvíli ticha pohlédněme každý do svého srdce:

Dokážu se na Ježíšovu lásku k sobě skutečně spolehnout? K čemu mě to, že mě Bůh má tak rád, že dává do hry všechno, vede?

Pane Ježíši, když tě vidíme svlečeného, naplňuje nás to rozpaky a studem. Již od prvního člověka jsme totiž od nahé pravdy začali utíkat. Ukrýváme se pod maskami spořádanosti a oblékáme si šaty, které zastírají naši ubohost. Ať se tvůj Otec nad námi smiluje a s trpělivostí nám pomáhá být jednodušší, průzračnější, pravdivější: kéž jsme schopni navždy odložit zbraně pokrytectví.

Bože, ty nás osvobozuješ svou pravdou, svleč z nás starého člověka, který v nás vzdoruje, a obleč nás do svého světla, abychom byli ve světě odleskem tvé slávy.  Pomoz nám oprostit se od všeho, co nás odvádí od tebe. Pomoz nám stát se lidmi, kterým na zemi nemůže být nic dáno, ani vzato. Pak naším jediným bohatstvím budeš ty sám.

Amen.

 

Jedenácté zastavení: Ježíš je přibit na kříž

Lk 23,33–34

Nahého Ježíše přibili na kříž. Nikdy nebyl tak bezvýznamný, tak zranitelný. Visí na dřevě a ten svět, jejž přišel spasit, jen přihlíží. Ve své nejtěžší fyzické bolesti, ve své opuštěnosti od přátel, prožívá nepochopitelnou temnotu – opuštěnost i od Otce.

Ve chvíli ticha pohlédněme každý do svého srdce:

Co dělám ve chvíli, kdy se mi zdá, že jsem na všechno sám?

Pane Ježíši, tvá láska k nám až do krajnosti tě přivedla na kříž. Umíráš, ale nepřestáváš nám odpouštět a dávat život. Svěřujeme tvému Otci všechny nevinné, kteří kdy v dějinách byli falešně obviněni. Kéž zaslechnou ve svých srdcích ozvěnu tvých slov: „Dnes budeš se mnou v ráji.“

Bože spravedlnosti a pokoje, ty jsi slyšel ve volání svého Syna nářek celého lidstva, uč nás, ať neztotožňujeme člověka se zlem, jehož se dopustil, a pomáhej nám, abychom v každém člověku dokázali spatřit živý plamen tvého Ducha.

Až přijde, Pane chvíle, kdy budu sám, kdy si budu myslit, že mně neslyšíš, že jsi na mě zapomněl, dej mi, prosím, víru, která mi připomene, že trpíš se mnou v mém srdci.

Amen.

 

Dvanácté zastavení: Ježíš na kříži umírá

Lk 23,44–46

Nastává tma: nejhlubší bolest otřásá celým vesmírem, jen člověkem ne. Po třech hodinách na kříži se Ježíš v modlitbě odevzdává Otci a vydechne naposledy. Umírá, aby nad námi smrt neměla trvalou moc.

Ve chvíli ticha pohlédněme každý do svého srdce:

Co dokážu obětovat pro dobro, které se netýká jen mne? K čemu směřuje můj život?

Pane Ježíši, láska se nedokazuje slovy, ale obětí. Asi nikdy nepochopíme, kolik a jak nás miluješ. Umíráš na základě podvodného rozsudku vyneseného soudci, kteří mají hrůzu ze síly, s níž se na světlo dere Pravda. Svěřujeme tvému Otci všechny, kteří mají moc soudit, aby byli při výkonu své služby spravedliví.

Bože spravedlnosti a pokoje, ty jsi slyšel ve volání svého Syna nářek celého lidstva. Uč nás, abychom neztotožňovali člověka se zlem, které spáchal, a pomáhej nám, abychom v každém člověku dokázali spatřit živý plamen tvého Ducha.

 

Třinácté zastavení: Ježíš je snímán z kříže

Lk 23,50–53

Ježíšovi přátelé už se neskrývají a jeho žáci už nezapírají svého učitele. Snímají jeho tělo z kříže a pod křížem je vkládají do rukou jeho matky. Stěží si umíme představit, jak asi Marie trpěla, když měla v náručí mrtvé tělo svého syna. Trpěla, ale nezoufala. Ona jediná věřila, ona jediná v té chvíli doufala proti vší beznaději.

Někdy máme i my v čase zkoušky touhu někam zmizet, schovat se, dokud se věci nevyřeší. Právě v takových chvílích se máme obrátit k Ježíši, dovolit mu, aby nesl náš kříž spolu s námi, obejmul nás a naplnil naše srdce pokojem.

Ve chvíli ticha pohlédněme každý do svého srdce:

Co dělám, když mnou zmítá neklid? Kde ve svém životě hledám pokoj?

Pane Ježíši, tvé tělo znetvořené tolikerým zlem, je nyní zavinuto do plátna a položeno na holou zem: to je nové stvoření. Kéž ani v bezvýchodných situacích nezapomeneme, že ty jsi přemohl svět.

Bože, počátku a cíli všeho, ty jsi Kristovým umučením vykoupil všechno, co bylo stvořeno, dej nám moudrost kříže, abychom se dokázali odevzdávat tvé vůli a vděčně a s radostí ji přijímali.

Amen.

 

Čtrnácté zastavení: Ježíšovo tělo je uloženo do hrobu

Lk 23,54–56

Dav mu volal: „Hosana“, potom: „Ukřižuj!“ Pár nejbližších ho nyní pohřbívá. Bez obřadu,

tajně. Ježíšovo tělo je uloženo do hrobu, drama jako by skončilo, všechno jako by ztichlo. Zbývá jen plakat nad ztrátou dobrého člověka. Tento šabat ale nepřináší klid smrti a nepřítomnosti toho, koho jsme milovali. Boží šabat je předehrou k velkolepému vítězství.

Tma, která padla na svět, není trvalá. Světlo světa nelze zabít ani uhasit. Křesťanství není jen náboženství kříže a utrpení, ale především náboženství velikonočního rána.

Ve chvíli ticha pohlédněme každý do svého srdce:

Jak můžu být já sám odleskem Ježíšova světla?

Jak můžu vyzařovat naději a důvěru v dobrý konec věci?

 

Pane Ježíši, opět jsi vydán do rukou lidí, ale tentokrát jsou to milující ruce Josefa z Arimatie a několika zbožných žen z Galileje, kteří vědí, jak je tvé tělo vzácné. Tyto ruce představují ruce všech, kteří ti neúnavně slouží a díky nimž je viditelná láska, jíž je člověk schopen. Díky této lásce dokážeme doufat v lepší svět: stačí, když se jen otevřeme milosti, která od Tebe přichází.

Bože, věčné světlo a dni, který nezná soumraku, naplň svou dobrotou ty, kteří se oddali tvé chvále a službě trpícím na nespočtu míst, kde lidstvo strádá.

Amen.