Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

3. neděle po Velikonocích

Introit Ž 20

Kéž ti v den soužení Hospodin odpoví, kéž je ti hradem jméno Boha Jákobova! Kéž ti sešle pomoc ze svatyně, kéž tě podepírá ze Sijónu! Kéž ti dá, po čem tvé srdce touží, kéž splní každý tvůj záměr!

1.píseň 236: Ježíši Pane nejvyšší

Modlitba

Čtení 1 Kor 1,18-29

2. píseň 130: Můj Pane z hlubin volám

Kázání

Sk 17,22-32

Sestry a bratři, milí přátelé

Rád bych se dnes zamyslel nad diskuzí apoštola Pavla na Areopágu. Jaké jsou strany naší debaty?

Na jedné straně apoštol Pavel, o kterém bychom těžko mohli říci, že byl demokrat. Začínal jako fanatický judaista, který v dobré víře, že činí dobré, nesmiřitelně pronásledoval a hubil první křesťany. Po zvláštním zážitku cestou do Damašku se stal velmi důrazným, možná rovněž fanatickým apoštolem Ježíše Krista a jeho zvěsti. O Ježíšově cestě jako jedinečné ani v nejmenším nepochybuje, i když metody, jak na ni lidi přivézt radikálně změnil. Od nenávisti, pronásledování a násilí přešel na hledání společné platformy, nacházení styčných bodů a takřka nekonečnou lásku. Místy je až dojemné, kam je schopen se pro svého bližního vydat. Jestli by tě pohoršovalo maso z model, již nikdy víc ho neokusím. Máš-li pocit, že mě živíš – budu šít stany a nic od tebe nechci. Sám sebe bych i vydal k zatracení, jen kdyby mě bratři pochopili. Milujeme vás velmi, a tak nám také dejte místo ve svém srdci. Tak bychom mohli pokračovat ještě velmi dlouho. Horečnatá řeč člověka, který bytostně cítí váhu času a s ostnem v těle se řítí k cíli, aby za sebou bez lítosti zanechal to, co svou betonovou náručí uchvátila minulost.
Proti němu reprezentanti lidu Athénského. Výslovně čteme o epikurejcích a stoicích. Lidé, kteří mají za sebou velikou krizi, kterou však svým rozumovým vzepětím úspěšně zvládli, takže je nezlomí ani otroctví, ani prohry, ani zhroucení bohů. A nejen to, dokonce se nestanou ani misantropové, zahořklí jedinci, kteří nenávidí lidstvo, protože všichni lidé jsou….jak to všichni známe z řečí kolem sebe (anebo i svých vlastních??!) Ale oni si řeknou: Ano, i když všichni lidé jsou takoví a makoví; já takový být nemusím, i kdybych měl být ten poslední na celém světě. A nad to, pro toho druhého něco udělám – bez nároku na odměnu či uznání. V otázce Boha nebo bohů byli indiferentní. Možná jsou, možná nejsou, ať tak či tak, rozhodně však o svět nedbají a člověk si musí pomoci sám. Kdo ale chce věřit, ať věří. A tak Areopag zdobily oltáře všech tehdy známých bohů, ať si každý vybere. A kdyby se na někoho zapomnělo, tak tam byl ještě jeden s nápisem: všem bohům Asie a Afriky, všem bohům neznámým a cizím (Pausanias, Filostratos, Tacitus, Livius). Řekli bychom tedy, že Athéňané jsou otevření a že najít styčné body a společný jazyk nebude obtížné. Vždyť podobnost křesťanské a stoické morálky a sociálního cítění je tak zjevná, že nikterak není divu, že vznikla legenda o údajné korespondenci apoštola Pavla a filosofa Seneky, představitele pozdní stoi.
A tak Pavel začal: začal o Bohu, který všechno stvořil a dal věcem řád. Mluvil o tom, že z jednoho člověka dal vzniknout lidstvu, po kterém chtěl, aby hledalo svého tvůrce. To mohli celkem bez problému přijmout. I řecký Demiurgos stvořil z chaosu svět, dal mu svůj řád, Titán Atlas drží nebeskou klenbu a sloupy Heraklovy označují, kam až člověk smí plout a kde už číhá nebezpečí. Ze zubů draka nechal zrodit plemeno svárlivé a bojovné, které uctívalo svoje tvůrce.

Ale pojďme dále. Svého tvůrce můžeme najít; vždyť jsme jeho děti. A žádný otec nebude přece od svých dětí daleko. Tak ho můžeme poznávat a jeho cesty sledovat – Kraličtí tam mají to krásné slovo ostříhat. I tady byli Řekové zajedno. Proto žijí bohové olympští takřka lidským životem, aby je mohli lidé napodobovat, a tak se přibližovat nesmrtelnosti. Ale to celé není idylka. Má to svoje stíny a trable. Člověk klopýtá a selhává, tápe a dělá chyby. A jejich náprava není tak jednoduchá. Věci mohou dojít tak daleko, že je třeba dát oběť mimo veškerou představu. A tou obětí byl jediný Boží Syn, tedy to nejdražší, co vlastně bylo lze poskytnout. A tohoto Syna, zabitého proviněním člověka, Bůh vzkřísil na důkaz toho, že žádná lidská oběť není bezvýznamná, že žádné utrpení není podceňované a že každý jedinec i jeho činy mají věčný smysl.

A tady došlo ke střetu. Podle mě ke střetu zcela zbytečnému. Vždyť všichni Řekové znali příběh Orfea, který láskou přemohl smrt, vzkřísil svou milovanou Eurydiku a vyvedl ji z podsvětí. Ten střet tedy musel být jinde. Nejspíš měl nějaký osobní charakter. Prostě někomu se Pavel nelíbil, on se zašprajcoval, zaujal neústupnou pozici, měl pocit, že by si zadal, kdyby snad šel ještě kousek cesty a reakce byla naprosto typická: nelíbí se mi, co se děje? Dobrá, není o čem se bavit, místo argumentů jízlivé úsměvy, úšklebky a nakonec odchod. Odchod a rozchod. A to ještě můžeme hovořit o štěstí. Často pak nastupují zbraně.
A tak jsme byli svědky toho, jak dvě strany, které se mohly docela dobře sejít, se nesešly. Jak lidské, příliš lidské, řekl by filosof. Menchliches zu menchliches.

Stačí si pustit zprávy a vidíme, jak se válčí a vraždí, straší, vyhrožuje a vydírá, jak se nemohou dohodnout vlády, víme, jak těžko se někdy porovnáme se sousedy, ve sboru či v rodinách.

Ale stále je ještě čas, stále je možnost se obrátit. Vždyť jsme přece děti jednoho Boha

Amen
 

3. píseň 164: Pane tys mne zkusil

Ohlášky

Modlitba

4. píseň 667: Vítězi k poctě zpívejme

Poslání, požehnání

5.Píseň  485: Král věčný nás požehnej