Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi.

 

22. neděle po Trojici

Den reformace: uveřejnění 95 tezí reformátorem Martinem Lutherem v roce 1517

 

Boj proti odpustkům není dnes aktuální. Ale je aktuální připomínat si, že i reformovaná církev se musí stále reformovat, že musíme zas a znovu otvírat Písmo a hledat tam ne to, co říkalo do situace našich předků, ale co říká do dnešní situace nám.

 

Ž 25,8-11

P 618

 

 

Iz 58,7-12

Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?

Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva.

Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ‚Tu jsem!‘ Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova,

budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.“

Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.

Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou, opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům.

 

P 189B – text Martin Luther

 

L 10,25-28

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“

 

 

Milé sestry, milí bratři, přátelé,

předpokládám, že většina z vás poznala, že text z Lukášova evangelia, který jsem právě přečetla, uvozuje slavné podobenství o milosrdném Samařanovi. A docela by mě zajímalo vědět, kolika z vás přitom hlavou proběhla myšlenka: „Pro všechno na světě, snad to nebude číst celé!“

Nečetla jsem to celé, protože mám podezření, že máme sklon si tuhle pasáž z Lukášova evangelia podobenstvím o Samařanovi usnadňovat. Popravdě řečeno, kdy se vám naposledy stalo, že jste šli takhle v neděli do Soběhrd do kostela, a bác ho, ve škarpě si leží potlučený chlap. A možná už jsme ztratili naději, že někoho takového někdy v životě najdeme, a co hůř, možná už jsme ho dokonce přestali hledat.

Bratr farář mě pověřil, abych když už máme v kostele tu výstavu, dnes kázala o světovém étosu. Prohlížela jsem si jednotlivé panely – a doporučuju vám, abyste si je prohlédli taky – a říkala jsem si, jestli to s nimi není jako s tím člověkem u cesty: sikhismus, bahaismus, náboženství Číny, hinduismus a buddhismus… všechna ta náboženství se nám báječně tolerují, a to zejména proto, že o nich víme málo nebo nic a že nám jejich vyznavači obvykle nekříží cestu.

A s těmi, kteří dnes potřebují naši účinnou pomoc, je tomu leckdy podobně. Soustřeďují se na jiných místech, než kde se obvykle pohybujeme. Bratr papež vydal loni encykliku o bratrství a sociálním přátelství, která nese název Fratelli tutti. Znamená to v italštině „všichni bratři“ (a sestry) a je to oslovení, kterým se na své bližní obrátil František z Assisi. Ten ve svém „napomenutí“ prohlašuje za blahoslaveného každého, kdo miluje druhého „když je od něj vzdálen, právě tak, jako když je s ním“. A o to právě dneska jde. Protože na různých místech našeho světa se násilí, konflikty a bezpráví rozmnožily natolik, že někteří mluví o plíživé „třetí světové válce vedené po kouskách“. Doplnila bych po kouskách a mimo naše obvyklé zorné pole.

Abych nemluvila jen tak do větru, ráda bych se s vámi podělila o jeden současný příběh, na který v poslední době hodně myslím. Když se v roce 2017 v dole poblíž brazilského města Brumadinho protrhla už druhá odpadní nádrž na řece Doce, informovala o tom i naše média. Jednu z největších brazilských průmyslových katastrof zaplatilo to životem na 270 lidí a uvolnilo se při ní 12 milionů metrů krychlových bahna a vody kontaminované toxickými látkami. Z šest set kilometrů dlouhého úseku řeky Doce, která byla pro mnohé obyvatele Brazílie žijící na jejím toku zdrojem obživy, zmizel život. Neobnovil se dosud – ani po čtyřech letech. Podle dostupných zpráv je takových odpadních nádrží, které hrozí protržením, v Brazílii 43.

O čem už se v médiích nemluví a nepíše, je to, co se pak v takových oblastech – a jsou jich na světě stovky a tisíce ‒ děje dál. Tragédii na řece Doce sleduji prostřednictvím toho, co o ní píše Ailton Krenak, Indián, který se naučil číst a psát, vystudoval, a vrátil se domů, na řeku Doce, do svého národa Krenaků. Zatímco jiné obyvatele brazilská těžařská společnost, podnikající ve spolupráci s angloaustralskou firmou, evakuovala, Krenakové se na svých čtyřiceti kilometrech čtverečních půdy rozhodli zůstat. Žijí tam jako znamení. „Chceme zůstat na místě pohromy,“ píše Krenak. ,Ale vždyť nemáte vodu!‘ No a co? ,Ale vždyť nemáte co jíst!‘ No a co? ,Ale vždyť tady můžete umřít!‘ No a co? Víme, že tohle místo dostalo hluboký zásah, proměnilo se v dějiště zkázy, ale my jsme tu a nikam nepůjdeme. Děláme tím problémy, ale jen pokud v tom stavu vytrváme, můžeme poskytnout odpověď danou při plném vědomí.“ Při vědomí toho, že jsme, kdo jsme, a že jsme se rozhodli jít za zkušenost přežívání… Musíme mít odvahu být radikálně živí a nehandrkovat se o přežití. Pokud budeme dál požírat planetu, stejně přežijeme všichni už jen den.“

Nejde mi teď o klimatickou krizi ani o stav planety. Jde mi o to, že obětí firem, které – jak se říká ‒ maximalizují svůj zisk, jsou miliony pomyslných zbitých a přepadených na nejrůznějších místech světa. Jde mi o to, že v globálním světě, kde si v každém supermarketu můžeme koupit ananas nebo mango, kde v soběhrdském farmaparku skáčou klokani a přežvykují lamy, máme i globální škarpy. A v nich, za tím, co sociolog Zygmunt Bauman nazval „zlatá opona“, leží jeden potlučený vedle druhého. A světový étos dnes – to pro mne představuje především jednání založené na vědomí, že jsme odpovědni jedni za druhé, i když jsme si místem vzdáleni. 

Ten pokyn ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘ vychází z Božího předpokladu, že jsme všichni byli stvořeni k plnosti, které lze dosáhnout jenom v lásce. Proto nesmíme připustit, aby kdokoli zůstával ve světové škarpě, „na okraji života“. Krenakové žijí tam, kde bez strachu ze smrti v prvních staletích našeho letopočtu žili křesťané: tam, kde je nejhůř. Rozhodli se beze strachu ze smrti k jakémusi palachovskému gestu, které nás má přimět vymanit se z naší izolace, přestat chodit okolo v bezpečné vzdálenosti a nechat se proměňovat kontaktem s lidskou bolestí. Ježíšovo podobenství nás žádá, abychom nerozhodovali o tom, kdo je dostatečně blízký, aby byl naším bližním, ale abychom se my sami stávali blízkými, bližními.

Možná se ve vás probouzí otázka – no ale co my s tím? Je toho spousta, co můžeme proměňovat zdola: zajímat se o problémy světa, tam, kde žijeme, i tam, kam obvykle nedohlédneme. Jako jednotlivci zmůžeme málo – ale pokud si vzpomínáte, ani ten Samařan z podobenství nejednal sám: objevil hostinského, který mu pomohl se o trpícího člověka postarat. Když budeme chtít, i my najdeme lidi, s kterými na cestě k nelhostejnému životu můžeme spojit.

Na jednom takovém dobrém příběhu se jako sbor podílíme: je to příběh kávy, čaje a jiných pochutin, které si kupujete v kuchyňce. To vše k nám přichází z obecně prospěšné společnosti Jeden svět, kterou v roce 1994 založily dva pražské sbory naší církve. Byl to první fair trade v České republice. Co to znamená fair trade, neboli „spravedlivý obchod“? To znamená, že na výrobě potravinách, na kterých si pochutnáváte, se svou prací nepodílely děti, které měly být tou dobou ve škole. Že za svou práci prvovýrobci dostali zaplaceno tolik, aby mohli žít alespoň trochu důstojný život. Za každým balíčkem kávy, který si koupíte, je příběh lidí, kteří se stavějí na nohy: ženy vytvářející podpůrné organizace pro ty, kteří jsou na tom hůř; děti, které se učí číst a psát, aby měly lepší život než jejich rodiče, a tak dál.

Ale můžeme se dnes podílet i na mnoha jiných dobrých příbězích, stačí se rozhlédnout. Ještě jeden další máme v soběhrdském sboru: když Pavlína Hradečná nakupuje neekologické bannery, kterými se potahují opravované budovy, a zaměstnává lidi s postižením, kteří z nich vyrábějí batohy, taštičky a obaly na knížky, i ona pracuje v malém na tom, aby svět byl lepší místo k životu. A mohli bychom pokračovat činností ve prospěch čerčanského hospicu a mnohým dalším. A to nemluvím o sbírkách a dobré práci Diakonie. Světový étos totiž není jen výstava.

Pokud můžete, řekněte k tomu své Amen.

Amen

 

S 140

 

Ohlášky

 

P 621

 

Přímluvy

Otče náš…

Poslání

„To čiň a budeš živ.“ (L 10,28)

Františkánské požehnání

Bůh vás požehnej nepohodlím ve snadných odpovědích, polopravdách a povrchních vztazích, abyste mohli žít na hlubině svého srdce.

Bůh vás požehnej hněvem nad nespravedlností, útlakem a vykořisťováním lidí, abyste mohli pracovat pro spravedlnost, svobodu a pokoj.

Bůh vás požehnej slzami prolitými pro ty, kdo trpí bolestí, odmítáním, hladověním a válkou, abyste mohli natáhnout ruce k jejich útěše a jejich bolest změnili v radost.

Bůh vás požehnej dostatkem bláznovství, abyste měli odvahu být ve světě jiní a dělat věci, o kterých ostatní říkají, že udělat nejdou.

A požehnání Boha Otce, Syna i Ducha svatého zůstávej na vás a ve vší vaší lásce a modlitbách pro tento den i navěky.

Amen.

 

P 686