Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého s vámi se všemi.

Dnes je 3. neděle adventní, kterou církevní tradice označuje latinským slovem Gaudete: Radujte se!

Radujte se, protože už jsme ve druhé půli adventu! Vláda tmy sice vrcholí, ale naše čekání na světlo, které přišlo na svět narozením Ježíše Krista, se krátí! Nebo – jinak – to světlo už tu je, jen je ještě zastřeno našim zrakům!

Na úvod poslyšte slova apoštola Pavla z listu Ř 13,11-12:

Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla.

A

P 270 Prociť, prociť

1. čtení Sofonjáš 3,14‒20

Zaplesej, sijónská dcero, zahlahol, Izraeli! Raduj se a jásej z celého srdce, dcero jeruzalémská! Rozsudek nad tebou Hospodin zrušil, zbavil tě nepřítele. Král Izraele, Hospodin, je uprostřed tebe, neboj se už zlého! V onen den bude Jeruzalému řečeno: „Neboj se, Sijóne, nechť tvé ruce neochabnou! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.“

Posbírám ty, kdo jsou zarmouceni, odloučeni od slavnosti, neboť jsou z tebe; břemeno potupy na nich leží. Hle, já si to v onen čas vyřídím se všemi, kdo tě pokořují, zachráním chromou, shromáždím zapuzenou, dám jim chválu a jméno všude v zemi jejich hanby. V onen čas vás přivedu, v ten čas vás shromáždím, dám vám jméno a chválu mezi všemi národy země, až změním váš úděl před vašimi zraky, praví Hospodin.

P 267 Rosu dejte, ó nebesa

L 1,39­‒45

V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do hor do města Judova. Vešla do domu Zachariášova a pozdravila Alžbětu. Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“

Milé sestry, milí bratři, přátelé,

dnešní neděli nás stará církevní tradice volá k radosti. A leckteří z nás na to pozvání mohou reagovat otázkou, jak žít opravdově radost v našem potemnělém světě – když nás leccos tíží, trápí, bolí, skličuje.

Sofonjáš v našem dnešním prvním čtení mluví o „onom dni“. Izraelská tradice původně spojovala poslední den/čas s představou soudu, kdy se zjeví Bůh jako ten, který je úplně jiný než lidské představy, a na člověka padne hrůza a děs. Prorok Sofonjáš rozuměl Boží jinakosti odlišně: v jeho popisu Hospodin nejprve odstraní se středu Izraele falešné bohy a pak začne znovu bydlet uprostřed svého lidu. Sión má důvod se radovat, protože Hospodin „láskou umlká“ – už nepovede s člověkem spravedlivou při, už mu nebude připomínat jeho provinění ‒ a znovu se nad svým lidem rozveselí. V onen den budou k slavnosti pozváni všichni: i ti, kteří jsou zarmouceni, i ti, kteří byli vyloučeni, i chromá, i zapuzená. „Až změním váš úděl před vašimi zraky,“ praví Hospodin.

Ta radost je na horizontu jako zaslíbení, ale ještě musíme vytrvat. Ještě pořád máme mezi sebou zarmoucené a vyloučené, hendikepované i zapuzené. Ještě pořád špatné a zlé věci doléhají na nás, na naše blízké – ještě pořád zasahují svět, o němž máme zprávy. A to i přesto, že Ježíšův příchod na svět přinesl radikálně nový stupeň radosti, než jakou tušil Sofonjáš, když psal slova o Bohu bydlícím uprostřed lidu.

Chtěla bych si dnes k přemýšlení o křesťanské radosti k biblickým textům přizvat na pomoc jednu adventní píseň, kterou jsme na základě výběru předchozích dvou kazatelů zpívali minulou a předminulou neděli ‒ a dnes ji budeme znovu zpívat po kázání. Ve zpěvníku ji najdete pod číslem 277 a autorem jejího textu je německý básník Jochen Klepper.

Narodil se v slezské Bytomi v dnešním jižním Polsku v rodině luterského pastora a sám studoval teologii v Erlangenu a ve Vratislavi. Doktorského studia zanechal, aby mohl jako novinář finančně přispívat do rodinného rozpočtu. Oženil se s Johannou Steinovou, o třináct let starší vdovou se dvěma dcerami. Rodina se odstěhovala do Berlína, kde Klepper působil v rozhlase. Po nástupu nacistů k moci byl propuštěn, zčásti pro své politické smýšlení ‒ zčásti proto, že jeho manželka a nevlastní dcery byly Židovky.

Starší adoptivní dceři Brigittě se podařilo v květnu 1939 odejít do Anglie, mladší Renate však povolení nedostala, protože se v té době zotavovala ze záškrtu. Tři roky, z nichž Klepper mj. strávil devět měsíců na frontě, rodina zápasila o přežití. Pro Renatu se podařilo získat švédské vízum, 10. prosince 1942 si však Klepper ‒ přímo od Adolfa Eichmanna, autora „konečného řešení židovské otázky“ ‒ vyslechl definitivní ne k jejímu vycestování z Německa.

Tehdy si Jochen Klepper, jehož manželka i dcera přijaly křesťanství, do svého deníku napsal tato slova: „Nyní zemřeme. Ale i to je v Božích rukou. Dnes v noci půjdeme společně vstříc smrti. Nad námi je v těchto posledních hodinách obraz žehnajícího Krista, který o nás zápasí. Náš život končí pod jeho pohledem.“

Téhož večera řekli Klepperovi své hospodyni, aby je ráno nerušila, a uložili jí, aby několika známým poslala květiny. Pak Jochen Klepper pověsil na dveře berlínského bytu cedulku: „Pozor, plyn!“ Spolu s manželkou Johanou a dcerou Renatou si vzal prášky na spaní a pustil plyn. Ráno byli nalezeni mrtví.

Pět let předtím, na začátku adventu, si zapsal Jochen Klepper do svého deníku verš z pasáže z listu Římanům, kterou jsme slyšeli v úvodu bohoslužby: „Noc pokročila, den se přiblížil.“ O tomto textu tehdy přemýšlel celou adventní dobu. (Klepper se sice už dřív prosadil jako prozaik, v těžkých třicátých letech se ale obrátil k psaní hymnů a křesťanské poezie.) Krátce před Vánoci pak napsal báseň, která byla později zhudebněna a kterou známe česky jako adventní píseň Noc ke konci se kloní.

Apoštol Pavel očekával, že Kristus brzy přijde znovu na svět, a proto apeloval na své bratry a sestry v Římě, aby svým chováním předjímali tu proměnu člověka k Božímu obrazu, která už trochu začala, ale v úplnosti se teprve stane. Pavel z toho vyvozuje dva závěry, týkající se životní orientace nás všech, kteří jsme uvěřili: ten první je, že se máme probrat – přestat se honit za nesmysly, nechat plavat svoje ego, srovnat si hodnoty a zabývat se tím, na čem skutečně záleží. A ten druhý: máme odložit skutky tmy a obléct zbroj světla – tj. přestat se chovat, jako když se paní učitelka nedívá, jako když na nás v noci není vidět, a jít do životních zápasů v té síle, kterou nás Boží syn a jím seslaný Duch Boží lásky vybavil. Právě to totiž znamená „obléct zbroj světla“.

V tom, co Pavel napsal, ale Klepper po dvou tisících letech slyšel ještě něco jiného: to Sofonjášovo ujištění, že je-li Bůh uprostřed nás, nemusíme už se bát zlého. Náš Bůh je Bůh, který zachraňuje, raduje se z nás, láskou umlká, jásá nad námi a plesá. Protože jsme obklopeni jeho milosrdenstvím, víme, že žádné zlo nemá poslední slovo, ať už situace vypadá jakkoli beznadějně. A právě to je skutečným zdrojem křesťanské radosti. Budoucí Jan Křtitel v Alžbětině lůnu se může radovat, když se přiblíží Marie nosící pod srdcem budoucího Ježíše. A nic na tom nezmění fakt, že jeden jako druhý budou lidmi popraveni.

„Noc tmavá ještě halí nejeden lidský žal,“ zpíváme ve čtvrté sloce české verze písně. V němčině Klepper je syrovější – tak jako v první sloce nemluví o smutcích, nýbrž o strachu a bolesti, i tady doslova píše: „Na lidské utrpení a vinu padne ještě mnoho nocí. Ale hvězda Boží milosti provází všechny. Toho, kdo je ozářen jejím světlem, nemá už noc v držení.“

       „Bůh neodnímá temnotu zla a utrpení nějakým kouzlem,“ říká Daniel Heller v komentáři k této písni ve svém Slově na doma (https://soundcloud.com/ecirkev/185-daniel-heller-noc-ke-konci-se-kloni-s...). „Zachraňuje nás tím, že je s námi, že je přítomen uprostřed každé hrozné noci. Stává se člověkem a na všech místech světa se staví na stranu obětí. Je s námi i tehdy, kdy všechno vidíme černě, nebo když nevíme, jak dál, když se nám zdá, že naše situace nemá žádné východisko.“

 V poslední sloce se zpívá: Bůh v temnotách je skrytý, a přec je prozářil. V originále je „Bůh chce bydlet v temnotě, a přec ji prozářil.“ Krátce předtím, než tu báseň Jochen Klepper napsal, zapsal si do svého deníku: „Bůh chce bydlet v temnotě, a temnota může být proniknuta jen skrze modlitbu.“ Rozumím tomu v duchu úsloví „Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší“. Bůh neotálel s příchodem do světa, až splníme nějaké vstupní podmínky. Bůh přišel do světa, který ho nečekal, léčit nemocné a chránit opovržené. Bůh se neštítil špíny světa, ale přišel v radosti do světa poznamenaného hříchem a pochybnostmi. Bůh přišel v radosti a jeho světlo ani v temnotě nikdy nezhasne. Ani my nemůžeme čekat, až bude svět v pořádku, abychom radostným hlasem zpívali písně, sdíleli svůj žal i své radosti.

A ještě jednu poznámku k českému překladu. Verze, kterou máme ve starých zpěvnících, zní: „Syn Boží u tvých dveří / už stojí, klepe zde. / Kdo život svůj mu svěří, / ten na soud nepřijde.“ V novém zpěvníku stojí – „Kdo duši svou mu svěří, v něm věčnost nalezne.“ Mrzí mě to nejenom proto, že se básníkům jejich díla nemají přepisovat, zejména jsou-li to teologové. Mrzí mě to i proto, že věřím – tak jako Jochen Klepper -, že ten, kdo se svěří do rukou Božího Syna, bude souzen tím, který v okamžiku soudu „umlká láskou“. Jochen Klepper si v okamžiku nesnesitelně těžké zkoušky vybral řešení, které mu ze všech špatných řešení připadalo nejlepší – lepší než rozdělení rodiny, lepší než koncentrační tábory. A my spolu s ním můžeme věřit, že na soud nepřijde.

            Uzavřu kázání jednou modlitbou Jochena Kleppera:

Můj Bože, Tvůj velký svátek světla osvěcuje především všechny, kdo trpí.

Koho neděsí Tvůj soud, kdo neoplakává svou hříšnost, tomu zůstává Tvá hvězda neviditelnou, jako zahalená, a Vánoce jako nenaplněné.

První svědkové, které jsi hledal, byli lidé bez naděje. Měli strach, že jim budeš spílat, byli tak ubozí.  Těm nejchudším na opuštěném poli jsi svěřil zprávu pro celý svět.

Tvé narozeniny, tak jak je slaví celý svět, se staly příliš barevným a přesvětleným svátkem. Prosíme, připrav si nás pro noc, ve které však na obloze svítí tvá hvězda. A nad svými jeslemi nám, Boží Synu, ukaž svůj kříž.

Pane, když už Ti tak můžeme říkat, otiskni se do našich srdcí. A až naše svátky náhle roztají, pak bude každý den Tvým svátkem, Božím hodem. Ale už teď Tě chválíme - v bolesti, vině a nouzi, chválíme tě u vína a chleba. Amen.

P 277 Noc ke konci se kloní

Ohlášky

P 697

Svoji solidaritu s potřebnými teď vyjádříme společnou přímluvnou modlitbou.

Prosíme za ty, kdo mají všechno možné, ale chybí jim pravá radost.

Prosíme za děti, kterým vánoce nepřinesou nic dobrého.

Prosíme za nemocné, opuštěné a nešťastné lidi v našem okolí.

Prosíme za ty, kdo jsou ohroženi zlem a mají z něj strach.

…

Otče náš.

Poslání a požehnání

Filipským 4,4‒6:

Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!

Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.

Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.

A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Požehnej vás Bůh Otec, Syn i Duch svatý.

P 642 Už svítá jasný (text Jochen Klepper)