Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Milost našeho Pána Ježíše Krista, pro nás ukřižovaného, láska Otcova a společenství Ducha svatého ať je s vámi se všemi!

Благодать Господа нашого Ісуса Христа, розіп’ятого за нас, любов Отця і спільність Святого Духа з усіма вами!

Ž 103

P 517 Lásku syna Božího

A

L 23

P 212

L 23,34

 „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ O jeho šaty se rozdělili losem.

Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu,

ve středu petroupimská škola Archa uspořádala pašijovou slavnost. Šli jsme z Petroupimi loni vysázenou alejí od jednoho výjevu Ježíšovy cesty na Golgotu k druhému. Jednotlivé panely vytvořily děti - napsaly a namalovaly, co z Ježíšova utrpení se jich týká, co je oslovuje. Pro většinu z nich má teď lidská bída úplně konkrétní podobu: válku na Ukrajině. Jedna holčička ještě hodně dětským písmem napsala: „Mnoho dětí žije ve válečných oblastech a jsou obklopeny násilím a smrtí. Ty děti jsou nevinné, stejně jako byl Ježíš.“

A my teď čteme to první Ježíšovo slovo z kříže: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ V nesnesitelné bolesti se Syn modlí k Otci, ne za to, aby ho té bolesti zbavil, aby jeho utrpení zkrátil – ale aby odpustil tomu, kdo ho mučí. To je prostě a jednoduše skandální. Odsoudili a zabíjejí nevinného člověka - dá se tohle jen tak odpustit? Jeden kluk z petroupimské školy napsal k Ježíšovým pašijím telegram: „Byla to hrůza. Stop. Jsem rád, že tam nejsem. Stop. Je mi líto všech, co to zažívají. Stop.“ Z nejrůznějších rozhovorů vím, kolika z nás to šílenství, které se na Ukrajině odehrává, leží v hlavě, budí ze spaní. A teď - znamená ta první Ježíšova věta z kříže, že můžeme jen tak říct „Odpuštěno. Stop“ a jít dál, jako by se nic nestalo? Putine, nevíš, co činíš, a tak si klidně vyhlazuj další Mariupoly, další Kramatorsky, další Buči a vítej v náruči Božího odpuštění, stop?

Nejsme sami, kdo má s Ježíšovým radikálním odpuštěním problém. Nový zákon se nám dochoval v různých rukopisech a v některých, které považujeme za důležité, tento verš - tento výrok - chybí. A ze čtyř evangelií ho nenajdeme jinde než u Lukáše. Takže pokud chceme, můžeme ho odmítnout jako něco, co si vymyslel trochu moc zbožný autor. Odpuštění má přece své meze - můžeme si říct - a Ježíšovo ukřižování je očividně překročilo. Je to přes čáru.

  Ale může to být i jinak - ta Ježíšova modlitba může dávat jiný, dobrý smysl. Ježíš přece nepodstupuje smrt na kříži jako buřič, kterého chytili na útěku a teď ho mají v hrsti. Ježíš – a my, co spolu ve středu večer čítáme Evangelium podle Jana, to víme moc dobře - Ježíš jde na smrt jako svobodný člověk. A tuhle vnitřní svobodu mu nemohou vzít ani ti, kteří ho zabíjejí. To, že se Ježíš modlí k Bohu za odpuštění pro své vrahy, může znamenat také to, že i při své vlastní popravě má duchovní kontrolu nad situací on sám.

Ježíš se v Jeruzalémě ocitl v kole zla, které roztočili ti, kteří jeho smrt nařídili, a v němž tančili i ti, kteří to dopustili, a nakonec i ti, kteří jeho popravu vykonali. I tady ale platí, to, k čemu Ježíš vybízel své učedníky: že „ti, kteří zabíjejí tělo, duši zabít nemohou“ (Mt 10,28). Vzpomněla jsem si při té příležitosti na Josefa Zvěřinu. Byl to nejen katolický kněz, kunsthistorik a významný teolog, ale taky mimořádně statečný člověk, který prožil 13 let z nejproduktivnějšího života v komunistických vězeních. Traduje se jeho výrok, který nám může pomoct osvětlit Ježíšovu modlitbu, o které teď spolu přemýšlíme: „Byl jsem si vždy vědom, že k jedné věci mne nemohou a nesmí donutit – totiž abych je nenáviděl.“

Zlo nám může způsobit mnoho bolestí a škod. Ale zvítězit nad námi může jen tehdy, když mu dovolíme, aby vstoupilo do nás. Jak napsal Tomáš Halík, „zlo je nebezpečné tím, že je infekční“. Ježíš svou modlitbou o odpuštění pro zastánce cesty krutosti a násilí zůstává na cestě lásky, která může vést k utrpení a dokonce i výsměchu, ale přesto je to jediná cesta, která dává smysl.

V prvních stoletích křesťanských dějin se vedly spory o to, jestli by Ježíš doopravdy člověk, nebo jestli celé pašije byly jenom „jako“. Výsledkem byla víra v to, že Ježíš byl doopravdy člověk. Viset na kříži ho bolelo, jako by to bolelo kohokoli z nás.

Snad i proto neodpouští sám, ale svěřuje odpuštění Otci, stvořiteli nebe i země. Není to hrdinské osobní prohlášení, ale je to prosba – modlitba k tomu, který – jak jsme to slyšeli v úvodním žalmu ‒ odpouští, uzdravuje, vykupuje, věnčí milosrdenstvím, sytí dobrem. A Bůh na tuto modlitbu odpoví, i když ne hned. Tou odpovědí na páteční modlitbu je nedělní prázdný hrob.

V neděli vzkříšení vstoupí do kruhu nenávisti a smrti sám Otec a Ježíšovým vzkříšením radikálně obnoví vše. Kolotoč nenávisti a smrti je zlomen a lidstvu svítá nová naděje. Stará církev znázorňovala Boží odpuštění symbolem rozkvetlého kříže. Podle jedné legendy – a legendy nám názorně předvádějí, jaký je vnitřní smysl toho, co se stalo − kříž, na němž byl Ježíš ukřižován, o neděli Vzkříšení rozkvetl. To zlé, co my jako lidstvo i jako každý z nás děláme, není zapomenuto. Náš Bůh není Bůh zapomnění. Ale je to Bůh, který má ve své lásce k nám moc dovést i velmi zlé začátky k dobrým koncům. Díky Božímu odpuštění se kříž proměňuje ve strom, mrtvé se stává živým a odporné krásným.

Odpuštění znamená také to, že se můžeme odvážit přijmout i to nedobré, co jsme udělali. Můžeme začít znovu v dobré naději, že v nás samých není nic, co by nám mohlo bránit v životu. Můžeme povolit pěsti zaťaté na naši obhajobu a otevřít je v podané ruce. Můžeme dovolit svým srdcím, v nichž ledacos ztvrdlo na kámen, aby do sebe vsála vláhu Božího milosrdenství. Když Pánu Bohu dovolíme, aby ty kameny v nás rozdrobil a rozvlažil, i v srdci každého z nás může Boží odpuštění způsobit ten zázrak, že z kamene a úhoru vyraší květ.

Amen

P 75

Poslání

Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!

Požehnání

Господь то твій Сторож, Господь твоя тінь при правиці твоїй, удень сонце не вдарить тебе, ані місяць вночі! Господь стерегтиме тебе від усякого зла, стерегтиме Він душу твою, Господь стерегтиме твій вихід та вхід відтепер аж навіки! Амінь.