Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Evangelium: Jan 20,1–18

První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých.

Oba učedníci se pak vrátili domů. Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“

V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabbuni“, to znamená ›Mistře‹. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“

Bratři a sestry, přátelé,

na letošní rok nám v lekcionáři vyšlo číst velikonoční příběh ve verzi evangelia podle Jana, tedy ve verzi asi nejzvláštnější a pro mě stále neproniknutelné a tajemné.

Vzbuzuje trochu údiv a otázky, které neberou konce.

Nešlo to tehdy napsat nějak jinak, abychom se v tom i s velkým časovým odstupem lépe vyznali?

První den po sobotě, když je ještě tma, tedy popravdě přesněji žádný nový den ještě nenastal a jsme v temnotě pusté a prázdné tohu va bohu ne nepodobné té temnotě před stvořením, jde žena ke hrobu. Silnějším a smutnějším obrazem to těžko může začít, temnotou neprostupnou jako smrt kráčí žena, Marie z Magdaly ke hrobu, k domu smrti, je nám i žinatní ptát se, co tam vlastně hledá. Hned co šabat, který tentokrát nebyl žádným Božím odpočinutím, skončí, jde se vlatně znečistit, vypadá to skoro, jako by jí bylo už všechno jedno. Ten hrob je možná i její hrob, všechno, na čem v životě záleželo, v pátek skončilo, sobota přestala být sobotou, co s tímhle dnem, který přichází pak? V téhle verzi příběhu nemá ani nikoho na pomoc a podporu jako v jiných evangeliích, kde by mohla být schována v hloučku podobně truchlících žen. Jan to popisuje jako absolutní samotu. Tohle už asi nemůže být horší.

Jakmile ale Marie dorazí ke hrobu, vidíme, že to může být ještě o něco horší. Kámen je odvalen a my si musíme okamžitě odmyslet tu optimistickou píseň, protože tohle žádná radostná zpráva není. Marii je to jasné:

Někdo ho ukradl. Bylo jim málo, že ho křivě obvinili, neprávem odsoudili a zabili, nedopřejou mu ani po smrti klid.

Marii je to úplně jasné, protože svět takhle funguje. Idealisté jsou stíháni zavíráni a vražděni, jejich popel je vysypán třeba do Rýna nebo jsou jejich kosti pomíchány v masových hrobech, nedá se s tím většinou vůbec nic dělat. Marie má naprostou pravdu. takhle to chodí, takhle to je.

Jen jedné věci si nevšimla. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní lidského rozumu a zkušenosti byla tma. Ale nad rozbouřenými vodami nestálých emocí, smutku vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo.

Byl večer a bylo jitro, den první. Začalo svítat, ale nebyl to ten starý svět, byl to svět nový. Ale zatím jeho příchod ho vůbec nikdo nezaznamenal. Marie o tom světě nic neví. Ani ti dva, co se běží přesvědčit o tom nic neví

Co znamená to podivné běhání ke hrobu a předhánění se a pak dávání si přednosti v tom, kdo vstoupí? Víme ze starého zákona, že běhalo se jen do boje - kromě bojovníků už pak běhali jenom blázni. ti dva, z nichž jeden prý klidně nemusel být muž, ale žena, nejsou moc bojovníci, šacoval bych je spíše na ty blázny

Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu. Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. (1 Kor 1)

Bláznovskou zvěstí, zvěstí pro běhající blázny. Jen to ještě potrvá. protože ten učedník, který prý vešel spatřil vše a uvěřil, neuvěřil, jak si někdy idealisticky myslíme, ve vzkříšení, on mnohem spíše uvěřil tomu, co mu Marie nabídla jako vysvětlení - ti bídáci Ježíše ukradli a nedají mu pokoj ani po smrti. To je totiž vysvětlení rozumné a racionální. Nějaké vzkříšení nenapadne v tuto chvíli nikoho. a proč taky.  je to škaredě nespravedlivé a všechno, ale život jde dál, se s tim smiř.Tím je vše vyřešeno a jde se domů.

Tedy - ti dva, Petr a někdo, jdou domů. Někdo, Marie, jaksi domů jít nemůže. Někomu je zatěžko říct si, že život jde dál. Někdo není schopen pokračovat. Jediné, na co se zmůže, je od srdce si zabrečet. Nejde nám na rozum, jak někdo s ubrečenýma očima může vidět víc, než ten, kdo si před chvilkou stačil dobře prohlédnout, kde v hrobě leží jaká plátna a že je támhle v rohu svinout šátek, ale najednou tam máme dva anděly. Pro ty dva tam nebyli, pro Marii ano, neexistuje spravedlivé udělování spirituálního zážitku, všem stejně a neexistují, ani všem stejně kladené otázky.

„Proč pláčeš?“

Tuhle otázku pochopitelně nedostane ten, kdo si od srdce nezabrečí. A ta otázka zní podobně jako když Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ nebo “kde je tvůj bratr Ábel?”

Ten kdo se ptá, zřejmě zná odpověď. O co mu jde?

 „Proč pláčeš? Koho hledáš?“

A Marie má za to, že ten další, kdo se ptá, je zahradník, což zní trochu legračně, ale ona je skutečně v zahradě.

Byla jednou jedna zahrada a v ní se něco stalo. A v té zahradě padla otázka: kde jsi, člověče?

Ono se to děje znovu. A ono se to děje poprvé.

Je tu nový zahradník v nové zahradě a ptá se a přitom zná tu správnou odpověď - a vlastně jenom chce, aby si na to ta Marie přišla sama. Ale jak na to má přijít? Jak na to má, sakra, přijít?

Vždyť ta odpověď není z tohoto světa.

A ten, kdo klidně stojí uprostřed zahrady, kde to všechno začíná, podobně a  jinak, než tenkrát, zná klíč a zná heslo k té odpovědi. Ten klíč je jen jeden v milionech podob, jedno heslo v milionech variant, většinou jen jedno slovo.

Marie, Pepíku, Šárko, Pavle, Vláďo, Honzo, Petře….

A já si myslím, že Velikonoce jsou v tom, že to jméno uslyšíme. A protože nás zavolal, tak i pochopíme.

Amen