Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Gn 12, 10-20

Genesis 12:10  I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad.

11  Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: "Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu.

12  Až tě spatří Egypťané, řeknou si: »To je jeho žena.« Mne zabijí a tebe si ponechají živou.

13  Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu."

14  Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná.

15  Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna

16  a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy.

17  Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji.

18  Farao tedy Abrama předvolal a řekl: "Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena?

19  Proč jsi říkal: »To je má sestra«? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!"

20  A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl.

Kázání

Abram se stal věřícím, ale neznamenalo to, že by byl v nějakém stavu blaženosti. Není odměněn třeba tím, že by měl míň starostí.

Podobně jako po křtu Ježíš byl vyveden na poušť a čekaly na něj mnohé zkoušky, i na Abrama útočí hlad a zkoušky.

V zemi zaslíbené je sucho a není tam nic k jídlu.

1 Petrův 4:12 Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého,

13 ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva.

Ježíš říká:

Jan 16:33 Na světě soužení míti budete, ale doufejtež, jáť jsem přemohl svět.

Cesta víry není usnadnění života. Je to spíše prohloubení, zintenzivnění reality.

Co se stane s Abramem, když nastal hlad?

S Abramem začíná příběh víry, který si máme opakovat, abychom se z něj učili. Že víra je hledání pravého života, života naplněného, života věčného. Života, který je úzkou cestou v tomto světě - plném širokých a snadných cest.

1 Timoteovi 6:12 Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života… říká apoštol Pavel…

To, že tu jsme dnes - je díky vytrvalosti našich předků. Těch, kteří často v bídě a hladu - vytrvali ve víře. Přes pronásledování, přes všechno soužení - nepřestali důvěřovat, že BK stojí za tuto cestu.

Jak Abram obstojí? Jak zvládne zklamání z toho, že země zaslíbená není tak dokonalá, jak si možná představoval?

Genesis 12:10 I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad.

Abram se mohl vrátit ke svým otcům, kde bylo dobře, kde bylo hodně jídla. Jenže Abram odsud odešel, aby nalezl zemi zaslíbenou. Nechtěl se vracet. Mnoho lidí, když zažijí zkoušky, tak prchají zpět.

Abram se nevrátil.

Abram místo toho sestoupil do Egypta. Sestoupil - tím se chce říci - že sestoupil z výšiny, kde je blízko Hospodinu. Je tam sice hodně jídla, ale země to není dobrá. Je to země, kde neznají Hospodina, kterému se rozhodl Abram sloužit.

Později Hospodin vyvede Izrael z Egypta - ze země otroctví.

Abram se bojí, a tak dělá odbočku na cestě víry. Když se člověku zdá, že se na Hospodina nedá úplně spolehnout, tak vezme život do vlastních rukou.

Řekne si: sice mám nějaký úkol, ale ten počká. Nejdřív musím vyřešit to, co je pro mne důležitější.

Abramovi je v Bibli popsán jako člověk chybující. Stalo se mu - ze strachu - že se dokonce uchýlil ze strachu ke lži.

Někdy se člověk pustí do lži, podvodu, nevěry, aby se postupně dostal ke svému cíli.

Když nás vystraší hlad a nouze, začneme hledat svoje vlastní řešení.

(Mat 10:28 A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.) Abram se bál lidí, začal lhát. Vypadá to, že se spíš bál o sebe - než že by měl na prvním místě starost o Sáru - a chtěl - aby se mu dobře dařilo.

Abram měl strach - a byl to strach oprávněný… Kdyby se Egypťané dozvěděli, že je Sára jeho manželkou, jeho by zabili a ji by si vzali.

A tak ji Abram raději odeslal do královského paláce - k jiným ženám faraona.

Sára prý byla krásná. Všem se líbila, nejvíc však faraonovi, králi Egypta.

Faraon měl takovou radost, že Abrama zahrnoval dary kvůli Sáře.

Abramovi se tedy lež doslova vyplatila. Příběh nám lidem tedy nastavuje zrcadlo, když nastoluje tuto situaci a tuto otázku, která je aktuální ve všech dobách:

Vyplatí se, když někdo lže, aby si přilepšil?

Tušíme, jak to mělo být, aby to bylo vpořádku: Abram měl zůstat se svou ženou, Bůh mu zaslíbil děti. Ukázalo se, že Abram začal pochybovat o Bohu a jeho zaslíbení. Byl podobný Petrovi, který pro Ježíše rychle vzplanul, ale pak ho strach přemohl.

Abram se ze strachu snažil vyjít s Faraonem. Napadá mě příměr, když si někdo kupuje levně plyn a ropu - a nezajímá ho původ, ani co se děje v zemi, od níž nakupuje. Obvykle se říká, že to není naše starost, my chceme jen levně nakoupit.

Abram chtěl, aby se mu dobře dařilo.

A taky chtěl zachovat svůj život.

A teprve možná až po tom mu záleželo na těch, za něž měl zodpovědnost.

Farao byl pro lidi bůh. Tozn. že Abram jednak Sáru zneuctil ale pošlapal taky všechno, čemu ještě před nedávnem věřil. Na Hospodina si nevzpomněl - možná Hospodinu vyčítal, že ho zavedl do země, kde je jen hlad. Je to pochopitelné.

Abram přestal věřit Hospodinu. Jinými slovy: Abram se zařídil po svém.

Utekl ze země zaslíbené, aby zahnal hlad. Nezvládl první zkoušku (kterou Ježíš zvládl na poušti - právě Satan ho pokoušel, aby si z kamení udělal chleby) a skončilo to popřením toho nejdůležitějšího v jeho životě. Zachránil sice život, majetek, ale přišel o čest, pravdivost, integritu - identitu, nakonec i o Hospodina. (Vzpomenem si na Ježíšovo slovo: kdo chce zachránit svůj život - vezmi svůj kříž a následuj mne. Kdo by svůj život chtěl zachránit, ten o něj přijde,)

Jak z této situace ven? Biblický příběh nabízí odpověď:

17 Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji.

18 Farao tedy Abrama předvolal a řekl: "Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena?

19 Proč jsi říkal: »To je má sestra«? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!"

Bůh nestraní velmožům, říká se v jedné SZ knize.

Hospodin ranil faraona ranami pro Abramovu nevěru.

Proč to odskákal faraon?

Vždyť je v tom nevinně?

Je spravedlivé, aby trpěl jiný?

Je to zvláštní logika: kvůli selhání věřícího trpí druzí.

Tady dokonce dvůr faraona.

Snad nám chce ten příběh ukázat tuto logiku: když chceme za každou cenu svůj život zachránit, prohráváme dobrý boj víry a navíc strháváme do neštěstí další lidi.

Trápení druhých - nebyl postižen jen farao, ale celý jeho dům - odstartuje obrat k lepšímu. Bití těch, kdo za naše viny nemohou, změní situaci a otevře všem oči.

Spása mnohem později přijde skrze nevinného Ježíše.

On bude trpět kvůli vinám ostatních lidí.

Na konci našeho příběhu se stane zázrak:

farao nahlédne díky Hospodinu pravdu a propouští Abrama i Sarai - se vším, co má. Zaslíbení trvá.

20 A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl.

Farao se na konci stává poslem Hospodinova slova. Vyslovuje to, co měl Abram vědět sám, farao je spravedlivější než Abram.

Je to hořká pilulka, kterou Abram musí polknout - závěr působí skoro až jako výsměch. Abram poznává pravdu z úst faraona.

Možná bychom se ale na ponížení Abramově neměli zaseknout

Není to žádný sadistický trest, Abram sice dostane za vyučenou, ale děje se to v prostoru milosti.

Závěr vnímám jako velmi nadějný a smysluplný.

Příběh vlastně směřuje do nadějné budoucnosti a to co z něj, máme poznat - evangelium, které může působit i v našich životech zní:

Dílo BK nemůže překazit žádná moc. Ani lidská vina, ani vládcové tohoto světa, ani hlad.

Modlitba

Děkujeme Pane, že nám dáváš naději, která překonává náš strach. Děkujeme za svědky víry, kteří tu byli před námi.