Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Introit: Mt 11,28-30

Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.

Čtení: Sk 8,26-40

Anděl Páně řekl Filipovi: „Vydej se na jih k cestě, která vede z Jeruzaléma do Gázy.“ Ta cesta je opuštěná. Filip se vydal k té cestě a hle, právě přijížděl etiopský dvořan, správce všech pokladů kandaky, to jest etiopské královny. Ten vykonal pouť do Jeruzaléma a nyní se vracel na svém voze a četl proroka Izajáše. Duch řekl Filipovi: „Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!“ Filip k němu přiběhl, a když uslyšel, že ten člověk čte proroka Izajáše, zeptal se: „Rozumíš tomu, co čteš?“ On odpověděl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!“ A pozval Filipa, aby nastoupil a sedl si vedle něho. To místo Písma, které četl, znělo: ‚Jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa. Ponížil se, a proto byl soud nad ním zrušen; kdo bude moci vypravovat o jeho potomcích? Vždyť jeho život na této zemi byl ukončen.‘ Dvořan se obrátil k Filipovi: „Vylož mi, prosím, o kom to prorok mluví – sám o sobě, či o někom jiném?“ Tu Filip začal u toho slova Písma a zvěstoval mu Ježíše. Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ Filip mu řekl: „Jestliže věříš celým svým srdcem, nic tomu nebrání.“ On mu odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil.

Text: Marek 1,4b

Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.

Sestry a bratři, milí přátelé,

Toto naše dnešní shromáždění je shromáždění křestní. Pojďme se tedy trochu obecněji zamyslet nad smyslem a významem křtu i nad jeho funkcí v životě člověka. Ne tak dokonale a teologicky precizně, jako to tu před několika týdny udělal Petr Turecký, ale prakticky, tak, abyste to třeba mohli vyložit sousedovi na ulici.

Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů. Tak začíná svou činnost Jan a na to pak navazuje Ježíš.

Činit pokání znamená změnit své smýšlení, zanalyzovat a zhodnotit svůj dosavadní život, v dobrém pokračovat, zlého litovat a snažit se pak toto zlé napravit. Pokání vlastně znamená proměnu. Tedy čiňte pokání bych pracovně přeložil či vyložil jako: změňte se! Jděte do sebe! A je za tím cítit Boží podpora: neboj se! Ty na to máš! Tedy ne nějaké teatrální lamentace, ne nějaké sebetrýznění, ne nějaký nářek a podobně, jak si lidé často pokání mylně představují. Přesně naopak: pokání je usilovná činnost, aktivita, zaměřená na jasný cíl-uvedení mého života do souladu s Bohem. Kdybych to měl říci počítačovou hantýrkou: tedy smazat z harddisku všechen balast, všechno špatné, všechno jalové a nepotřebné a uvolnit kapacitu pro něco smysluplného.

A na znamení, že jsem připravena na náročnou cestu s Bohem přijmout křest.

Křest v církvi ovšem není pouhý iniciační rituál, jak ho znala všechna staroorientální náboženství, včetně judaismu. Křest v křesťanské církvi, zejména po velikonočních událostech dostává mnohem širší rozměr: je iniciací, očištěním, uvedením do církve, vyznáním víry i přiznáním se ke Kristu, ale pozor-ne ale jako náš akt, ale jako dílo Boží, ať už si to vyložíme jakkoliv.

Voda křtu odplaví všechno špatné a očistí člověka, tak jako vody potopy očistily zvrácený svět a přivedly ho k novému počátku. Potopa, to nebyla Boží pomsta nebo trest, ale vytvoření prostoru pro nové. Odvést harampádí z bouračky a vyčistit plac pro novou stavbu.

Ve křtu a křtem člověk umírá a s Kristem vstává z mrtvých. Takto tedy vstupuje pokřtěný křtem v Krista ukřižovaného a oslaveného, říkají nám teologové.

Křest je nové zrození a člověk by ho měl prokázat svým životem, jak koneckonců vyplývá z té proměny na začátku.

Křest má ještě mnoho dalších rovin více či méně těsně propojených a prokazatelných, jak o tom pojednávají mnohé svazky teologické literatury i stovky let sporů.

Ale to není tak podstatné. Podstatné je, abychom se dívali na křest jako na ohromný Boží dar, příležitost začínat po každém průšvihu znova. Hleďme tedy na křest jako na dar, který v každý moment našeho nedokonalého života, právě tento náš všelijak pochroumaný, a i jinak pofidérní život posvěcuje, napravuje, inspiruje, ale třeba někdy i provokuje, aby nás nakonec jednou přivedl proměněné čisté dokonalé, tedy svaté do obecenství se sebou samým i s Bohem. Na nás je jen sebrat trochu odvahy na cestu.

Na začátku jsme četli krátký příběh etiopského dvořana. Jistě to nebyl žádný hlupák, vždyť přijížděl za země, odkud pocházela bájná královna ze Sáby, která byla moudřejší než král Šalomoun. A tak na Filipův výklad reaguje velmi přímočaře a odvážně. „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ Ani tobě, Jarko, nechybí odvaha a přímočarost, a tak nám nic nebrání vyrazit k vodě, ve které se utopí a odplaví to, co už nechceš vláčet životem a narodí se to nové, co chceš žít.

Amen

Poslání: 2.Pet.3,13a18

Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti.

Požehnání (staré irské)

Ať je na tvých rtech mírnost, laskavá a vlahá jako letní večer, který se pomalu snáší do listů horských jasanů.

Ať je laskavost v tvých očích, půvabná a ryzí jako slunce, které vystupuje z mlhy a ohřívá klidné jezero.

Ať se na dně tvého srdce zrcadlí čistota, veselá a jasná jako pramen svatého Brendana, v němž holubice spatřuje svůj obraz.

Ať každý tvůj čin vzejde z moudrosti, nádherný a vysoký jako pšenice v dobrém, požehnaném roce. Amen