Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Obavy lidské srdce tíží, ale dobré slovo vrací radost.

Přísloví 12,25 (ČEP)

Milé sestry a milí bratři, český ekumenický překlad říká, že: „Obavy lidské srdce tíží.“ Podle dalších překladů: „Starosti člověka tíží v srdci,“ nebo „obava v srdci člověka zdrcuje.“

„Ale co z toho?“ můžete se ptát. „Na to nemusíme číst biblickou knihu Přísloví, abychom věděli, že starosti a obavy nás tíží v srdci, že mnohdy rvou naše srdce na hadry. To víme i bez toho. Stačí, když dnes zaslechneme zprávy z Ukrajiny. A vlastně úplně stačí naše běžné každodenní obavy a starosti, které pramení prostě z toho, co každý den žijeme.

A máte pravdu. Všichni víme, co starosti a obavy dokážou, jak tíží a zdrcují lidské srdce. Takže oč tu vlastně jde? Jde o to, proč je tenhle verš v knize Přísloví, a tedy v Bibli.

Vás, milí čtenáři, se teď zeptám: „Co vás k tomu napadne...?“

Snad jako první to, že jsem se (kdoví proč?) soustředil jen na první část toho verše. Ale ten má přeci i druhou, optimistickou část o slovu, které přináší radost! Máte pravdu. Ale zkuste prosím zůstat se mnou ještě chvíli u té první poloviny. „Starosti člověka tíží v srdci.“ Nevím jak vy, ale já hned slyším výzvu: „Netrapte se žádnou starostí…,“ z epištoly Filipským. Pak se ale musíme společně ptát, jak to má člověk udělat. A na to je právě v téhle epištole hned odpověď. Modlete se! Místo abyste se starostmi trápili, modlete se. A předkládejte to Bohu. Doslova: „V každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.“

V Bibli máme přehršel příkladů těch, kdo to tak dělají. Třeba žalmista ve třetím žalmu. I on má starosti, obavy: „Hospodine, jak mnoho je těch, kteří mě souží, mnoho je těch, kdo proti mně povstávají! Mnoho je těch, kteří o mně prohlašují: „Ten u Boha spásu nenalezne." Zdá se, že žalmista je v pěkném průšvihu.  Ale nebojí se svoje starosti vyznávat, vyslovovat – a to před Hospodinem. Neschovává svoje obavy v srdci, kde se kupí a žerou a tíží srdce a drtí člověka. Jako by žalmista znal či aspoň předjímal tu novozákonní radu z epištoly Filipským – netrapte se žádnou starostí – když říká: „Ze všech stran jsi mi však, Hospodine, štítem, tys má sláva, ty mi pozvedáš hlavu.“ Ano, tak pokračuje žalmistovo slovo. Je to vyznání. Vyznání o spolehnutí se na Hospodina, vyznání, které prolíná nejen Žalmy, ale celým Písmem a přes věrné Hospodinovy svědky tryská nejrůznějšími způsoby mezi nás a dál a dál… A i my pak vyznáváme třeba s Dietrichem Bonhoefferem svoji odvahu postavenou na důvěře v Boha, odvahu v soužení, obavách, starostech, podobně jako žalmista v dnešním úvodním textu, když zpíváme v písni Moc předivná slova: „Máš-li však pro nás hořký kalich strastí, jež trpce přetékají přes kraje, my přijmeme jej, nechceme se třásti, vždyť s námi vždy tvá dobrá ruka je.“

Co to ale vlastně vyznáváme? Že náš život nemusí být vždycky procházka růžovou zahradou, že mnohdy jdeme temnými údolími plnými strastí, a přesto dobrá Boží ruka vede nás i v takových chvílích na cestě dál a v posledku na cestě domů, do Božího království. A tak můžeme taková životní období zvládnout, ustát, projít. Díky Tomu, který nás zná a o kterém prorok Izajáš svědčí, že nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí (Iz42,3; Mt12,20).

Tenhle služebník, o kterém prorokoval prorok Izajáš, přeci přináší světlo i do té největší tmy. On je světlem, které ve tmě svítí a tma je nepohltila, jak čteme v první kapitole evangelia podle Jana.

Obavy a starosti, strasti a trápení prostě patří k lidskému životu. Ale Bůh, který nás stvořil a který nás zná, udělal a dělá všechno pro to, aby nás to nezničilo, neubušilo, neodvrátilo z dobré cesty.

Ale vraťme se teď k druhé části toho verše z knihy Přísloví. Znovu zopakuji - Bůh nás zná. A to nejen jako jednotlivce, ale i jako společenství. On dobře ví, že se vzájemně potřebujeme, že se dokážeme vzájemně podepřít a že bez druhých lidí nám mnohdy život nedává příliš smysl. A tak v tomto přísloví na první část o tom, že obavy a starosti lidské srdce tíží, že člověka zdrcují v srdci, navazuje část druhá. Jakýsi návod či rada, co s tím zdrceným srdcem: „Dobré slovo vrací radost.“

Kdybychom byli neinformovanými čtenáři tohoto krátkého textu, mohli bychom jej považovat za jakýsi extrakt lidské moudrosti, nebo za psychologickou či psychoterapeutickou poučku, nebo prostě jen za dobrý nápad, že když vidíme někoho zdrceného starostmi, měli bychom mu věnovat aspoň to dobré slovo. A nebyli bychom vedle. Bylo by to správně. Takhle lidská psychika funguje. A takový text, moudrost, poučku – bychom mohli hledat i jinde než zde.

Znovu se ale ptám, proč je tohle právě v Bibli? Možná už jsem na to odpověděl, když jsem řekl, že Bůh nás zná. Dobře zná. Ví, co s námi dělají starosti a obavy, i jak na nás působí dobré slovo a jak máme žít svoji lidskou vzájemnost. Proto taky v epištole Římanům můžeme číst: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími, mějte porozumění jeden pro druhého.“ (Ř12,15-16) Ale zároveň tu stojí „Nespoléhejte na svou vlastní chytrost.“

Bůh nás zná. A On také ví, že my lidé můžeme mít velký problém najít to dobré slovo, které bližnímu vrátí radost. Tady nám inteligence či chytrost  příliš nepomůže. Spíš sociální inteligence, nebo ještě více empatie, nebo úplně nejvíc to, jak druhého znám, jak mu rozumím, jak s ním žiji. „Mějte porozumění jeden pro druhého,“ to chce nejen otevřenost, ale i čas, úsilí, energii. A pokud není čas, síla, energie? Pokud to všechno selže? Máme tu něco jiného? Jistě.

Už to tu zaznělo (Fp 4,6). Můžeme se obrátit v modlitbě na našeho Pána. Ať se děje cokoli, on je připraven nám naslouchat. A tak ho můžeme poprosit, aby nám dal to správné, dobré slovo pro bližního, slovo, které bude pro něj dobrou zprávou v jeho starostech, které bude dobrou zprávou pro jeho zdrcené srdce, dobrou zprávou, která vzpružuje kosti, jak krásně říká také kniha Přísloví (15,30).

Může nám to připadat zvláštní, nemožné, obtížné takhle si jít pro to slovo… Ale nemusí, když tomu vyjdeme naproti, když budeme sami lačnit po Slovu, když budeme toužit se jím krmit jako duchovní stravou, abychom sami nasyceni měli vždycky dobré slovo pro bližního. A nebude-li to dobré slovo v nás, může skrze nás zaznít slovo, které už bylo řečeno, které už bylo zapsáno. Víte asi kam mířím. Mnohdy si v různých životních situacích vybavujeme slova Písma. A mnohdy se nacházíme v situacích, kdy si je nemáme nechávat sami pro sebe, ale podělit se o ně, přinášet je bližním jako to dobré slovo, které jim přinese radost, vzpruží jejich kosti, osvěží jejich zdrcené srdce.

Možná není mnoho takových slov, která si vybavujeme zpaměti, která nám naskakují v celé své síle a kráse. Možná je jich jen pomálu. Ale můžeme to změnit. Můžeme tomu jít naproti tím, že se takovými slovy nasytíme, nakrmíme jimi svou paměť a své srdce, aby mohla vyvěrat jako pramen pro žíznivé, aby ta slova odrážela odlesky světla, které tma nepohltila, aby ta slova byla dobrou zprávou nejen pro nás, ale i pro kteréhokoli posluchače kterého nám cesta životem přinese. A je mnoho způsobů, jak se sytit bohatstvím Boží moudrosti každý den. ČCE po léta připravuje knihu Na každý den jako takový každodenní duchovní pokrm. Mnozí z nás používají plány čtení Bible, kdy ji celou můžete přečíst za rok či dva. Společenství při biblických hodinách je zase jiným způsobem předkládajícím duchovní pokrm v mnoha chutích a barvách ve společenství – a to je zase jiné, než čte-li člověk jen sám. A samozřejmě jsou tu nedění bohoslužby jako pokrm sváteční. Tak různé a ještě mnohé další příležitosti máme, abychom mohli zaslechnou a přijmout i zapamatovat si dobré slovo, které posílí nás samotné nebo je ve správné chvíli předáme dál.

Poslyšme tedy na závěr jedno z takových slov, které nás odkazuje na našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, který zemřel pro naše spasení a pro naši naději byl vzkříšen. To slovo říká: „Všechnu svou starost uvrhněte na něho, neboť mu na vás záleží.“ (1.Pt,5-.7)    Amen