Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Čtení Mt 21,1-9
Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke
mně. A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: ‚Pán je potřebuje.‘ A ten člověk je hned pošle.“ To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.‘ Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně
pláště a on se na ně posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“

Text Iz 1,17-19
Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i
kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země.
 

Sestry a bratři, milí přátelé

V prvním čtení jste slyšeli text, který jste zvyklí slýchat na květnou neděli, neděli palmáre. Někteří si řeknou: to už je ten náš farář tak vytržen z reality? Možná je, ale ne kvůli tomuto. Ve starocírkevních perikopách je totiž tento text používán dvakrát: na květnou neděli a na první adventní. Církev mu tedy přikládala velký význam. Základním poselstvím toho textu je: Ježíš přichází. Přichází právě teď. Právě teď je uprostřed nás. Kdykoliv ho hledáme, kdykoliv ho ve víře očekáváme, kdykoliv tápeme a nevíme kudy kam, Ježíš přichází. Nemusíme mít strach, že se minem. Nemusíme mít strach, že nedostojíme jeho požadavkům (těm ostatně nedostojí nikdy nikdo z nás), ale bez obav ho můžeme očekávat. Protože on přichází- latinsky venit. A přichází k nám- latinsky venit ad nos; z toho je adventus, tedy příchod a počeštěně pak advent. A to je to období, do kterého právě vstupujeme a kterým začíná církevní rok a, třeba, i, život víry (praxis pietatis) křesťana. Případně pokus o obnovený život víry. Máme možnost se po čtyři týdny cíleně zamýšlet nad tím, co je pro náš život podstatné a co je, jak říkali staří služebné, tedy co nám sice může dobře sloužit, ale se také bez toho klidně obejdeme. A můžeme to pojmout jako takové putování k jeslím, do kterých se za čtyři týdny narodí Ježíš. A my máme naději, že se s ním setkáme. A právě proto, že vyrážíme s nadějí; na začátku každé cesty máme naději, že dojdeme do cíle, že ano, tak se také té první svíčce na adventním věnci říká naděje. Dnes tedy vyrážíme na cestu k jeslím. Když vyrážíme na nějakou cestu, tak si sebou bereme, to, co na tu cestu potřebujeme. No, to je přece logické, můžete namítnout. Ne tak docela: když Jerome Klapka Jerome popisuje přípravy tří mužů na cestu v člunu, tak v rámci příprav snesli na hromadu všechno potřebné a když tu hromadu uviděli, rázem jim bylo jasné, že s takovou spoustou věcí by se každý člun potopil a nikam by nevyrazili, že tedy budou muset většinu věcí vyházet. A autor dodává: u člunu je nám to jasné, ale ty lodičky našich životů přetěžujeme a vůbec si to neuvědomujeme a pak se strašně divíme, když klesáme ke dnu. Takže stejně důležité, jako to, co si brát na cestu je i to, co určitě včas vyhodit, aby nás to nestáhlo ke dnu. Když jsme před čtyřmi lety putovali Negevskou pouští, kolega s nejtěžším batohem odpadl hned první den. To, že batoh zvednu, ještě neznamená, že ho vydržím nést celý den, natožpak týden. U věcí na výlet to třeba při trošce zkušenosti poznám, ale co je ten balast, ta zbytečná zátěž při cestě za Ježíšem? Ježíš se má narodit v mém srdci. To by tedy mělo být alespoň tak čisté, jako ty jesličky v chlévě, do kterých byl uložen. První věc, která špiní naše srdce je strach. Proto také na počátku každého Božího díla je odstranění strachu. Nebojte se a neděste, buďte rozhodní a udatní. Vzchopte se, nebojte se, já to jsem. Atd. Strach nám sevře útroby, ve strachu vidíme v Ježíšovi na moři přízrak, ve strachu utečem jako učedníci pod křížem. Proto také ten starý had, pokušitel, ďábel, se nejdřív ze všeho snaží člověka postrašit: v každé době to dělá jinak, ale tisíce let se to nemění. Tisíce let pořád to samé. A pokaždé mu naletíme. Dnes třeba takto: vajíčka budou za osm korun, teplo zdraží trojnásobně. A já ti poradím, jak z toho ven: buď sobeček. Vyměň mrtvé děti z rozbombardovaných měst za dva stupně celsia ve svém pokoji navíc. Vždyť ti, kteří volali „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“  Ti, právě ti, za nedlouhý čas volali: ukřižuj. A když se jich sám Pilát udiveně zeptal: A čeho se vlastně dopustil? dali se do křiku: Ukřižovat, ukřižovat! Žádná argumentace, žádné vysvětlování, žádné rozumné důvody; jenom iracionální strach, který vyústí v odsouzení nevinného. To už tady v dějinách lidstva milionkrát bylo, tak co na tom, jestli to bude o jednou míň nebo víc. No, to je sice pravda, už to tu milionkrát bylo a jistě i bude, ale doposud beze mě. Tentokrát jsem v tom ale namočenej i já. A to je ten rozdíl. Já se teď sám za sebe musím rozhodnout, jestli budu radostně a svobodně volat Hosana nebo ze strachu a sobectví ukřižuj. Na obojí mám právo, můžu si vybrat. Tak to byl strach a sobectví. Co ještě táhnu v tom balíku, o kterém se domnívám, že se bez něj neobejdu? To si teď můžeme rozebrat podobným způsobem každý sám za sebe. Můj kamarád Tomáš, když byl ještě mladý, tak o té cestě za Ježíšem zpíval: Netáhnu už sebou žádnou z věcí, co dřív jsem nutně musel mít, stejně jenom těžký jsou a já už tam chci brzo být. Tedy při tom našem prvním adventním kroku k jeslím si můžeme každý sám za sebe definovat ten balík, co nás tíží a přemýšlet, jak si s ním poradit. A smíme věřit, že i při tomto rozhodování je Ježíš s námi. Amen