Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Bratři a sestry pokoj vám v tento slavný den, první den velikonočního tridua, v den, kdy čteme pašijový příběh, který nás znovu zasahuje a snad i na chvíli zastavuje…

Co v takový den kázat, když je toho čtení tolik a když je v něm tolik zásadního ? Vždycky když čtu Pašije, pere se ve mně to, jak jsem dojatý a jak se chci sám tomu svému dojímání se a zbožnému rozjímání nad textem vysmát.

Vždyť by to bylo jako mluvený komentář k filmu, kterým máte být úplně pohlceni - možná si vzpomenete, že na DVD s filmem, dokud se to ještě prodávalo, bývala jedna možnost pustit si celý snímek se zvukovou stopou režiséra, který ten film komentuje, zatímco příběh běží. Já si myslím, že tahleta bonusová zvuková stopa má moc vám nadobro jakýkoliv váš oblíbený film úplně zničit.

Vy přece nechcete, aby ve scéně v muzikálu Vlasy, kdy hlavní postava odchází do války ze které se nikdy nevrátí a zní do toho ta ikonická píseň Let The Sunshine in, vy nechcete, aby vám Miloš Forman říkal do ucha - “no tady je zajímavé, že ten den, kdy se to točilo bylo docela ošklivé počasí”, vy nechcete, aby ve scéně v Pánu prstenů, kdy se Frodo rozhoduje, že přijme svůj kalich hořkosti a ponese prsten do Mordoru Peter Jackson mumlal “inu, ta scéna se vlastně celá točila ve studiu apoloviná té atmosféry barev, co vidíte, je dodělávaná na počítači v postprodukci”, nechcete, aby u Passoliniho zpracování režisér komentoval, že ve skutečnosti ten, co hraje Ježíše původně měl hrát Jidáše.

Berte to jako moje rozjímání nad něčím velikým, co by mělo možná zůstat bez komentáře. A když už tedy komentář, tak jen tak na okraj, bude v pořádku, když budete chtít poslouchat jen na půl ucha. Možná se moje zamýšlení nad Velkým pátkem chytí vašeho ucha, protože se potká s tím vaším. možná ne. Ale to pro dnešek, pro ten náš pátek, není vůbec důležité.

Důležitý je ten pátek v Ježíšově příběhu. Je to nejlepší chvíle připomenout si jednu myšlenku mého oblíbeného spisovatele C. S. Lewise o tom, že neexistuje, aby byl Ježíšův příběh a zvláště jeho velikonoční část, důležitá jen tak středně.

Jeho význam nemůže být jen tak prostřední. Buďto je jeho smrt zásadním momentem v dějinách nebo je to jen naprosto bezvýznamná smrt náboženského provokatéra přede dvěma tisíci lety někdy na okraji římského impéria, kde lišky dávaly už tehdy dobrou noc.

Je pryč římské impérium, je pryč i sláva toho byzantského po něm, čas odvál říši osmanskou, britský mandát a žijeme bezesporu v zajímavé době, kdy Židé mají po skoro 2000 letech samostatný státní útvar i když dost možné, že i moderní stát Izrael je něco co podléhá neúprosnému kolu dějin.

To je všechno ale vedlejší, protože velikonoční příběh Ježíše z dějin provokativně čouhá, i když se zákonitě čím dál více stává literaturou a legendou. Čouhá z něj totiž pravda jisté kvality, která času nepodléhá. Mocí Ducha svatého.

Je to stejná pravda jako pravda velikonoc židovských. Vždycky mě trochu šokuje, že Ježíš byl historicky blíže k Mojžíšovi, než je dnes k nám.

Mojžíšův příběh byl už za něj dávno legenda. Velikonoce byly už v Ježíšově době prastarým svátkem, na jehož tradici už dávno padal prach. možná že už někdo to slavení a zten ustálený řád lidi nudil nebo se v jejich očích nějak vyprázdnil.

Jak on, Ježíš,  s tou pravdou o vysvobození z otroctví naložil? Ve svém životě, ve veřejné službě tuhle pravdu realizoval podle programu: Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy

V rámci tradice svátku, který příběh Paschy, přeskočení, a vysvobození, připomínal a pro který existuje a už tehdy existoval přesný liturgický pořad toho co a kdy se má dít, ale Ježíš, blíže Mojžíšovi, než my dneska jemu, zacházel s pořádkem a pravidly velmi kreativně a svobodně. Nedělám si iluze, že by si učedníci povšimli, že se chystá něco zvláštního, kdyby Ježíš během poslední večeře nenarušoval ten řád sederu, nebral chléb a nelámal a neříkal u něho ty divné věci a nebral do ruky ten kalich a u něj neříkal věci ještě divnější - toto je moje tělo, toto je má krev, tohle všechno se děje za vás a pro vás. K naplnění pořádku hostiny přistupuje tak, že pořádek poruší..

Ta všechna slova a symbolická jednání, abychom si pamatovali a jako naši starší bratři ve víře svoje děti a přátele a blízké taky učili ptát se:: čím se liší tato noc.

Kdyby se někdo k naší památce Svaté večeře Páně choval nějaký předsedající tak, jako Ježíš k tomu Sederu s učedníky, vysloužil by si všeobecné křesťanské opovržení. Kdyby to byl farář, řeklo by se tomu liturgická nekázeň a přišel by třebas o práci. Ještěže nejsme Ježíš, ještě že jsme jen jeho učedníky…

Ale ovšem - jako s Ježíšem vždycky - jeho symbolické jednání není nikdy jen symbolické, jeho řeč taky nejsou jenom slovíčka. Všechno, na co svým učedníkům ukázal, se stane skutečností, pravdou, které budou vystaveni. Některé z nich tato pravda bude opravdu bolet.

Zatím co Ježíš bere kalich, kterému by se rád vyhnul, ale zvítězilo v něm to konečné “ne má, ale tvoje vůle se staň”, i Petr se nějak k pravdě postaví - a to je, přiznejme si, spíš to naše křesťanské pravé místo v příběhu vedle Ježíše. Nejsme on, jsme jeho učedníky, tady se nalézáme. Napřed vzít věci do vlastních rukou a vyřešit spravedlnost silou (ucho useknout, píchnout, říznout, bodnout) a pak všechna ta statečná vyznání, jako jasné protiklady j Ježíšových vlastních slov:

Ne, nejsem jeho učedník.

Ne, já k němu nepatřím.

Neznám toho člověka.

Vida. Sotva se to největší drama rozběhlo, Ježíšův učedník, čili my, kdokoliv z nás, se snaží od příběhu distancovat a to i jak vidno z tou zpětnou platností. Nepatřím k němu, jsem ve skutečnosti někdo jiný. Nikdy jsem ho neposlouchal, nenásledoval. Kdepak já!

Ale pravda těch Velikonoc je tak silná, že vlastně i tohle lhaní je naprosto pravdivé. Ještě se musí ledacos stát, aby byl Petr učedníkem skutečným, ještě mu je dáno ledacos prožít na vlastní kůži, aby k němu patřil a věděl, že patří. Ještě chybí něco zakusit, aby mohl říct, že ho zná. Přesně tak s námi, přesně tak se mnou. Je to tak, že Petrovým klíčem, klíčem tohoto mistra klíčů k tajemství Velikonoc je ten jeho osobní příběh selhání, jeho hořké slzy  a kokrhání kohouta?

Zdá se mi nějak letos, že mi možná k pochopení Ježíšova velkého pátku chybí pochopení a  obejmutí vlastních průšvihů. Třebas bez toho, že mi dojde, kolikrát jsem svým životem, svými postoji, svým rozhodováním řekl

Ne, nejsem jeho učedník. Ne, já k němu nepatřím. Neznám toho člověka. - třebas bez toho nedojdu od pátku k neděli.

Třebas pro mě nemají cenu Velikonoce bez zármutku, z poznání, kde v tom příběhu jsem i já.

 Možná to s někým z vás zarezonuje.

Třeba ne.

Ať tak nebo tak - přeju ne veselé, ale požehnané Velikonoce.

Amen