Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Čtení

Mt 5,43-48

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

Text

1.Kor.12,31b-13,13

A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu:

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

Sestry a bratři, milí přátelé

Celý náš život je určován a determinován vztahy, celý náš život se pohybuje v poli budování vztahů, jejich proměn, vznikání i zanikání. Malý človíček začíná vztahem k matce, později svému nejbližšímu okolí, rodině, přátelům, církvi, Bohu. Když si čteme NZ nemůže nám uniknout, kolik místa je zde záležitostem vztahů věnováno. Ať už v podobenstvích nepřímo, či přímými pokyny nebo naučeními v epištolách. Věnujeme budování vztahů a jejich udržování opravdu tolik energie, kolik si zaslouží? A hlavně: víme vůbec jak na to? Jak se může stát, že je tolik rozhádaných a špatně fungujících rodin, špatných vztahů ve sborech atd. a tady bych mohl pokračovat hodně dlouho. Jak to, že i když se usmířím s pohádaným kamarádem, přece jen ten vztah už nikdy není takový jako dřív, že už tam přetrvává stín, že je tam jakási skrytá jizva, přehlížená jakoby neviděná, zakrývaná zdvořilým předstíráním. Je to o to divnější, když si uvědomím, že viděno z odstupu, ta příčina konfliktu byla vlastně zcela banální, ne-li nesmyslná. Jak může nastat tolik nedorozumění, nepochopení, konfliktů nebo dramatických rozchodů? Vždyť já se přeci tolik snažím, vkládám do toho svou veškerou energii, nevidím, kde bych dělal chybu-a přece výsledek mě vždy znovu usvědčuje, že jsem jako ten Matla v Andělu Páně. Když bych si namátkou vzal třeba ten text o lásce, který jsme tu dnes četli, tak si řeknu: ale vždyť to jsem přece celý já, já to tak všechno dělám a cítím, až na nějakou tu zanedbatelnou drobnost, samozřejmě. To přece já jsem ten trpělivý, laskavý, co nezávidí, nevychloubá se a není domýšlivý. To jsem přece já, kdo nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit a nepočítá křivdy. To já nemám radost ze špatnosti, ale vždycky se raduji z pravdy atd. Takhle si to přece v podstatě myslí každý z nás. Zajisté by nikdo o sobě neřekl: jsem domýšlivý vychloubačný závistivec a raduji se ze špatnosti a „to jsem dneska pěkně zlej“ jak praví klasik…Jenomže, když bychom to vše opravdu žili, pak bychom přece byli na té mnohem vzácnější cestě, cestě větší než víra a naděje-a tady už zahanbeně uznávám, že na té vyšší cestě nejsem. Tak co tedy s tím? Proč, jak je to možné! Vždyť já přece tolik chci, já se tolik snažím. V čem je ten rozpor, v čem je problém? Problém je totiž v tom, že nebereme v úvahu, že vztah, že budování vztahu není jako třeba budování domu. Když s něčím na domě nejsem spokojen, vybourám onu část a postavím ji znovu. Když mi v kolečku ztvrdne malta, prostě ji vysekám, vyhodím a namíchám si novou. Možná si při tom trochu zanadávám, ale v konečném důsledku se tak mnoho neděje a já mám vždycky možnost to napravit, opravit přestavět nebo třebas i vybudovat znovu. Jenomže ve vztazích mohou nastat situace, kdy oprava už prostě není možná. Kdy jsme prošvihli ten jediný správný čas a nic už ho nevrátí.

Povím vám k tomu příběh. V jednom malinkatém domku žil starý muž. Nikoho neměl, byl úplně sám jen na svém malém stolečku, u kterého sedával a jedl svoji skrovnou stravu měl malé akvárium s rybičkou. Plavala nahoru a dolů a starý muž ji vyprávěl a měl pocit, že ona mu naslouchá a rozumí. Měl ji moc rád. Kolem jeho domku projížděl jednou denně vlak. Otřesy průjezdu vždycky trochu posunuly akvárium ke kraji stolu, ale náš muž ho zase vrátil zpět do bezpečné polohy. Jednoho dne dostal zprávu, že jeho starý známý, se kterým se už léta nestýkal, umírá a že prosí o poslední návštěvu. Náš člověk nezaváhal a vyrazil na cestu. Pomohl příteli, prokázal mu poslední službu a vracel se po několika dnech domů. Už se nemohl dočkat, jak se mu po jeho rybce stýskalo. Když se blížil k domku nedočkavě zrychlil krok. Rychle otevřel dveře a …na zemi ležely střepy akvária a mrtvá rybka. Otřesy sunuly akvárium ke kraji, náš muž tady nebyl, aby je vyrovnal a neštěstí bylo hotové. Nic nepomohl pláč a nářek ani k nebi adresované výčitky-vždyť přece odešel z těch nejlepších důvodů-pomoci příteli v nouzi. Nic. Realita byla neúprosná: střepy a mrtvá rybička, jejíž studené oko jako by mělo v sobě němou výčitku: kdes byl, když jsem tě potřebovala.

A já si myslím, že to je přesně podobenství o našich vztazích. Chceme to nejlepší, ale při tom zapomeneme na každodenní drobné banality (jako bylo posunutí akvária o pár centimetrů). V tom příběhu jsou parametry jasné. Akvárium, stůl, otřesy, hrana stolu, pravidelné posouvání. Dalo by se to změřit, podchytit, vyčíslit, zregulovat. Pohoda. Ale co v životě. Co je těch pár centimetrů v životě té mojí rybičky (ať už si za ni dosadíte cokoliv), kde je ta kritická hrana našeho společného stolu? Jeden den se ještě nic neděje, druhý den také ne, ale co když třetí už bude pozdě?!Jak to mám vědět, jak mám na to přijít? Máme možnost vztahy nejen budovat ale i chránit a udržovat, můžeme se snažit poznávat ten pravý čas, můžeme si odpovědně naslouchat, nepřestávat v dialogu a nenahrazovat komunikaci mlčením, i když nám ten druhý třeba pije krev. Můžeme si přiznat svoje chyby a prosit o odpuštění, odpouštět i odpuštění přijmout. No a pak se nám bude třeba otevírat ta cesta ještě vzácnější-bude se nám otevírat doma, v rodině, ve škole, na pracovišti, ve sboru, zkrátka, bude se nám otevírat ta cesta ještě mnohem vzácnější v celém našem životě.

Amen