7 Uvidíš-li, že je v kraji chudých utiskován, že je znásilňováno právo a spravedlnost, nediv se té zvůli; vyšší hlídá vysokého a nad nimi jsou ještě vyšší. 8 Ale při tom všem vydává země užitek, vždyť pole slouží i králi.
9 Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí, kdo miluje hojnost, nemá nikdy dosti. Také to je pomíjivost. 10 Když se rozmnožuje jmění, množí se i příživníci. Jaký prospěch z toho mívá vlastník? Ledaže se na to může dívat. 11 Sladký je spánek toho, kdo pracuje, ať jí málo nebo mnoho, ale boháčovi nedopřeje spánku sytost. Tolik je slov Písma.
13Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.
14Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek;15jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval.
16Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. 17Tak i ten, který měl dvě, vyzískal jiné dvě.
18Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána.
19Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat.
…
24Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: 'Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. 25Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.' 26Jeho pán mu odpověděl: 'Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. 27Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. 28Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! 29Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. 30A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.'
31Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním,
posadí se na trůnu své slávy; 32a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, 33 ovce postaví po pravici a kozly po levici..
Tolik je slov Písma
Pane, prosím, dej porozumět tvému slovu – nám k spáse, tobě ke slávě, bližním kolem nás k užitku.
Amen
Milé sestry a milí bratři, vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, který má deset hřiven. Slovo, o které dneska zakopneme, je tahle zakopaná hřivna. Na chvíli se nám stane kamenem úrazu, ale snad se nám podaří rozluštit ji tak, že nebude v rozporu s jinými místy Písma.
To podobenství, a my jsme je pro jeho délku ani celé nečetli, ještě je doplníme, tak celé to podobenství při povrchním pohledu totiž jako by nabádalo k jednání, které jiná místa v Bibli odmítají. Už naše dnešní první čtení z knihy Kazatel přece říká: Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí, kdo miluje hojnost, nemá nikdy dosti. Také to je pomíjivost. Když se rozmnožuje jmění, množí se i příživníci. Tak jaký užitek by podle toho mohl mít ten ziskuchtivý pán?
A co teprve výroky Ježíše samého: snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království, Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. A my teď v tom slově o hřivnách, v podobenství, které má vypovídat něco o nebeském království, tak v tom najednou slyšíme Každému, kdo má, bude přidáno, kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. To je přece nespravedlnost, z toho pak může vzniknout i takové nepoučené profánní rčení, jako že pánbu dává na větší hromadu. Nedává. Anebo jinak – pán Bůh může dát. Podle toho, o jakou hromadu se jedná. Vtip je v tom, že podobenství je podobenství a nikdy to není přímý návod k jednání. Mnoho Ježíšových podobenství ať je to o rozsévači, o plevelu v pšenici, o zatracené ovci, o dělnících na vinici, o dvou synech, ba i to o nemilosrdném služebníku a další, zkrátka mnoho podobenství buď jde hezky souběžně nebo alespoň nejde proti poslání a nejvyššímu přikázání evangelia i zákona, to jest Budeš milovat Boha celým svým srdcem, duší a myslí. A bližního jako sebe sama, a teď najednou tohle. A zrovna v posledním podobenství Matoušova svědectví, dva dny před ukřižováním, dva dny před Ježíšovým propadem do pekla opuštěnosti.
Ale dost urážení se nad tím podobenstvím, tenhle zdánlivý kámen úrazu je totiž docela dobře zasazen mezi ostatní kameny v mozaice obrazu nebeského království. Tak, teď se ve stručnosti podívejme na tu část, kterou jsme ve čtení vynechali:
Když se pán po dlouhé době vrátil, přistoupili oba podnikaví služebníci, odevzdali stoprocentní výnos a pán oba pochválil slovy Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.
Pak teprve přistupuje ten ustrašený a účtování s ním končí slovy toho neužitečného služebníka uvrhnete ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.
Ani jedno z těch hodnocení nezní zrovna jako by bylo řečeno nějakým bankovním nebo účetním jazykem. To i bez znalosti těch okolních kamínků mozaiky prozrazuje, že by řeč mohla být o něčem jiném než jenom o penězích, o něčem, k čemu takový jazyk lépe pasuje. Radost u pána pro toho kdo odevzdá něco navíc, pláč a skřípění zubů pro toho, kdo vrátí, je to, co mu pán svěřil. Je v tom snad ještě něco dalšího?
Nejen hřivna v jámě, ale i lecjaké nedorozumění může být zakopané v nenápadném skrytém detailu Takový detail se může docela dobře skrývat i v rozporu mezi služebníkovou ustrašeností a jeho skoro až panskou strohostí, se kterou se svým pánem mluví.
Vždyť to docela vyzní jako já pán – ty pán:
Jsi tvrdý člověk … sklízíš, kde jsi nesel … tumáš, co ti patří.
Tak, a řeč skutečně není o tom, jak se má zacházet se svěřeným jměním. Takový návod by ostatně v naší době byl asi k ničemu. Jako příklad mě napadá aféra Státní vědecké knihovny v Liberci před asi 20 lety, kdy pán – ministerstvo kultury, svěřil knihovně (podnikavé služebnici) nějakých 115 hřiven státní dotace na stavbu nové knihovní budovy spojené se synagogou, takřečené stavby smíření. A služebnice na čas ukládala svěřený majetek na termínované účty (peněžníci). Vyneslo to asi čtvrtku hřivny, za kterou knihovna pořídila knihy, těch bylo určitě několik tisíc. Pán, tedy ministerstvo, ovšem neřekl vejdi a raduj se, ale zažaloval knihovnu, resp. její ředitelku za velikou zpronevěru, neboť byla porušena pravidla zacházení se státní dotací. Nakonec ve střetu smyslu a litery světského zákona však přece jen se prosadila, možná nevědomky, ale prosadila se myšlenka evangelia a ředitelku knihovny nakonec neuvrhli do temnot, kde je pláč a skřípění zubů a soud ji osvobodil a ještě se jí omluvil. Ale zúročení hřiven u peněžníků ji stálo docela nervy.
Ty hřivny, řecky a latinsky talanton, resp. talentum
(a na peníze by každá v pohledu z dnešních Čech a Moravy obnášela nějakých 6 milionů Kč), tak ty hřivny, v našem podobenství slouží jako obraz něčeho těžko představitelného, čehosi ve vtahu k samému Bohu. Bůh, kterého zas tak často nepotkáváme, skoro se zdá, jako by byl někde na dlouhé cestě, svěřuje každému z nás nějakou hřivnu, nějaký talent. Někomu víc, někomu míň, ale od každého z nás čeká, že s tím talentem něco provedeme. Kdo talent nerozvíjí, že je zkrátka zakopaná hřivna. Podobenství říká, že se můžeme, ba že se máme pouštět i do riskantního podnikání, třeba i takového, jako je hledání nových cest k Bohu, ale i k lidem, možná i k sobě samé a k sobě samému. Podobenství ovšem neříká, jakými cestami a jak máme talenty rozmnožovat. Ale zařazení tohoto kamínku mozaiky do obrazu nebeského království mezi dva jiné kameny může něco napovědět.
Ježíš říká podobenství o hřivnách na Olivové hoře skoro na konci dlouhé řeči k učedníkům poté, co spolu odešli z chrámu a my jsme při čtení to podobenství spojili s koncem předchozího biblického oddílu ve slovech Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. A se začátkem oddílu následujícího, kterým svou řeč končí, a sice ve slovech Až přijde Syn člověka … na trůnu své slávy … jako pastýř odděluje ovce od kozlů, postaví ovce po pravici a kozly po levici.
Předchozí oddíl je známé podobenství o deseti družičkách. Pět pošetilých má lampy bez oleje, to je skoro jako zakopaná hřivna. Co s lampou, která nesvítí, že. Než seženete olej, nebo než vykopete hřivnu k nějaké investici, může být pozdě. Proto bděte, neboť neznáte dne ani hodiny. To neznamená, že si nesmíme třeba i odpoledne schrupnout a nechat i talenty v odpočinku nabrat sílu. To znamená mít talent v pohotovosti a pracovat s ním, kdykoliv to jde.
No, a ať máte talentů kolik chcete, tak ten závěrečný oddíl dává návod, kam vždycky aspoň jeden talent zaměřit. Je to takový dvojtalent poznání toho, kdy je bližní v nouzi a jak k takové nouzi nebýt lhostejný. Ten závěrečný oddíl je zpráva o tom, jak to bude vypadat u posledního soudu. Až Syn člověka na trůnu své slávy postaví ovce po pravici a kozly po levici, řekne těm po pravici 'Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.' …
'Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.'
Každý člověk, každý bližní ať blízký či vzdálený, křesťan, žid, muslim, i člověk jiné víry je stvořen jako boží obraz a jako originál.
Žádné falzum nebo padělek. A jako takový nese v sobě dotyk autora. Ten dotyk, to je přece základní svěřený talent každého z nás.
No, a proto je pomoc bližnímu v nouzi vždycky dobrá investice božského talentu v nás.
Pane, odpusť nám, prosím, chabé rozvíjení talentů tebou nám svěřených. Tobě patří svět i s námi, není, co by nebylo tvé. Kdykoliv ti dáme výnos z tvých talentů nám svěřených, nikdy to nebude dost. Prosíme pomoz nám zdržet se myšlenky „tumáš, co ti patří“ jako bys na víc neměl nárok
Amen