Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Sestry a bratři, milí přátelé,

Proto buďte svatí, neboť já jsem svatý. To je text, který jsme právě slyšeli. Tím svatý se myslí dokonalý, čistý, zkrátka absolutní. Dlouze jsem o něm přemýšlel, ale pak jsem si ale řekl: dá se k tomu vůbec něco dodat? Co nám tímto textem Bůh říká? Říká v podstatě věc velmi jednoduchou: buďte takoví, jako jsem já. Snažte se tedy v každé situaci ptát, jak by se zachoval můj Syn Ježíš a jednejte také tak.

Zní to moc pěkně a jednoduše a nám by se to líbilo. Jenže nám by se to líbilo hlavně tehdy, kdyby se tak chovali především ti druzí. Pak bychom nemuseli mít strach z podrazu, nemuseli bychom se bát, že budeme okradeni, podvedeni, znemožněni, zesměšněni-ovšem, samozřejmě za předpokladu, že se budeme sami chovat také tak. A to je ta potíž: první s tím rozhodně začít nechci. Možná se tak připojit k davu, až bude jisté, že se v něm dobře ztratím a že na svoji předčasně projevenou dobrotu nedoplatím… Jenomže ten požadavek nemá žádné takovéhle obezličky, ten požadavek je jasný a přímočarý. A hlavně osobní. Já to čtu, pro mě je to slovo. Jenomže já nemám odvahu jasně a přímočaře odpovědět: Pane, tvůj požadavek je tvrdý a já mám strach, já se bojím, já jsem zbabělec. Já se bojím vystavit se nepříjemnostem, bojím se posměchu, bojím se neúspěchu, bojím se nést svou kůži na trh. A tak tvůj požadavek všelijak interpretuji, rozmělňuji, teologicky zdůvodňuji až mi z toho nakonec vyjde: nedělej nic, buď nemasný neslaný, aspoň si tě každý může dokořenit podle chuti-a-zavděčíš se všem! K čemu by tvá sůl měla být slaná? Darmo bys štípal v očích. Drž se zpátky, ztrať se v davu. Takový je správný život průměrného křesťana. Ostatně, podívej se na ten kontext toho textu z Levitiku, kterým se tady tak oháníš, podívej se, v jakých je to souvislostech, do jaké situace je to řečeno: nějaké předpisy o jídle, nějaké předpisy, které dnes už nikdo ani nezná, natož aby je dodržoval…Něco nepodstatného, nedůležitého, bezvýznamného, směšného, přežilého, staromódního, zapomenutého, anebo rovnou zavrženého….                               

No právě: ale tehdy, tehdy to byly věci velmi důležité, věci, které přece vymezily lid Hospodinův, i když ty věci třeba okolním národům mohly již tehdy připadat směšné a nevýznamné.  Ale pro ty, kteří uvěřili Hospodinu, pro ně to byly věci stěžejní, klíčové, podstatné, fundamentální. Pro ně jim stálo za to, vzdát se celého svého starého života, natožpak nějaké kůže na trhu. Pro ně jim stálo za to se angažovat, cele se nasadit pro Hospodina bez ohledu na možné důsledky.                                                                                                                                                A tak i my dnes bychom se měli ptát, čím si nás chce Hospodin vymezit v tomto světě, bez ohledu na to, že se to okolí může jevit jako přežité, staromódní, překonané a třebas i směšné.

A nebudu chodit kolem horké kaše nebo nějak planě teoretizovat. Dám konkrétní návrh: Myslím, že pro křesťana dnes by takovým minimálním maximem mohly být požadavky kázání na hoře se všemi důsledky, které z toho plynou. Pro někoho to byla cesta příliš široká, a tak Ježíšovi nadával: žráč a pijan vína, přítel celníků a nevěstek. Pro někoho to byla cesta příliš úzká, a tak zděšen křičel: kdo tedy může být spasen, když uchem jehly se nedá projít. A pak. Je ale přece velký rozdíl, zda běžíš k cíli popliván, či oslaven. Nebo snad ne? Je mi to jedno? Ano,                                                                                     Na takové hlasy já přece vůbec nemusím dát: Přece vím, komu jsem uvěřil, vím, čí cesta mě nadchla ( jak se o tom třeba dočtete v Soběhrdském bratru) a z čí milosti jsem živ, a tak je mi jedno, zda běžím k cíli popliván či oslaven, vždyť přece spolehnout se na milost našeho Pána je tak snadné. Možná je to trochu hysterická nadsázka, ale rozhodně to není laciný optimismus či plané utěšování nebo dokonce zdůvodnění pasivity či nicnedělání. Naopak. Je to nacházení milosti, na kterou se můžu spolehnout. Ne proto, abych byl v nějaké laciné pohodičce, ale abych měl uvolněné ruce k práci. Beze stresů, bez kontraproduktivních strachů. Často slýchám přihlouplý bonmot: lepší je být zdravý a bohatý, než nemocný a chudý. Na to já ale vždycky říkám: Nejlepší je být spokojený. Bez ohledu na zdraví, nemoc, bohatství či chudobu. A to je ovoce spolehnutí na Boží milost. Kéž bychom to tak uměli.

Amen.