Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Důvěra, která může pomoci druhým

Text: Jon 3:1-5;10
Čtení: Ž 62:5-13a
Sbor ČCE Soběhrdy, 21. ledna 2024

Milé sestry a bratři,
posledních pár let včetně probíhajícího konfliktu na Ukrajině a prosincové události v budově Filosofické fakulty v Praze nám ukazuje na to, že nežijeme v bezpečném světě. Zjistili jsme, že jsme žili ve falešné naději bezpečí. Morální vývoj lidstva a demokracie bohužel nedospěl do stádia, kdy mezi lidmi převáží touha po míru a vzájemném respektu. A kdo ví, jestli k tomu někdy dospěje. Nezbývá tak nic jiného než být obezřetní a prosazovat taková opatření, které rizika minimalizují. V této souvislosti mne zaujala úvaha, jak by se mohl odvíjet scénář prosazování vyšších bezpečnostních standardů na vysokých školách ještě před prosincovou událostí. Autor na začátku vidí skoro prorockou osobu, která by přesvědčila vládu o nutnosti zavedení vyššího stupně ostrahy na školách. Ta toto opatření prosadí. Protože ovšem nedojde k žádnému bezpečnostnímu incidentu, po čase se začnou množit populistické hlasy, že jsme promrhali miliony korun na úkor daňových poplatníků i neplatičů závislých na sociálních dávkách. Prorok i vláda budou zostouzeni v tisku. Pak se postupně začne snižovat částka určená na ochranu proti potenciálním hrozbám. Nakonec školy zůstanou opět  nezabezpečené. Lidé budou spokojeni, že ušetřili, přičemž v nich zůstane naivní pocit bezpečí. A ten, kdo původně varoval před hrozbou a prosadil změnu, se v posledku dočká jen opovržení. Má cenu se vůbec snažit, varovat a prosazovat nepopulární věci? Nebylo by lepší rezignovat a nechat ostatní napospas  důsledkům jejich postoje a jednání? A v jakém vztahu k víře je naše rozhodnutí v této věci?

V našem biblickém příběhu se v podobné pozici ocitá prorok Jonáš. Jeho jméno znamená holubice. Podobně jako kdysi poštovní opeřenci nosili zprávy, je Bohem poslán do Ninive. Zde má jeho obyvatelům oznámit blížící se odplatu za jejich zlé jednání s ostatními. O tom se hovoří na samém počátku knihy proroka Jonáše, kde se píše: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.“ Připomíná to obdobnou situaci, kdy Hospodin slyšel naříkání Izraelců v otroctví, když s nimi Egypťané špatně zacházeli. Tam si ovšem Egyptští museli vypít hořký kalich důsledků svého jednání až do dna. V případě Ninive prorok Jonáš po známé peripetii, kdy se zdráhá jít, nakonec oznámí obyvatelům Hospodinův verdikt o blížící se zkáze za čtyřicet dní. Ninivští překvapivě, a to včetně jejich krále, uvěří varování a rozhodnou se odvrátit se od svých špatností. A Hospodin se rozhodne je pro tentokrát ušetřit.

Ke komu to prorok Jonáš, pocházející ze severního Izraele, byl vlastně poslán? Jak by tomu rozuměl židovský posluchač? K obyvatelům Ninive, tedy jedné z metropolí asyrské říše, která po určitou dobu byla i jeho hlavním městem. Asyrští byli proslulými bojovníky, jež se nebáli použít násilí vůči domorodému obyvatelstvu. Pro lepší podrobení dobytého území pak využívali deportace. Navíc to byl silný nepřítel Izraele, který nakonec uchvátil severní část Izraele a jeho lid přemístil. Co mohl prožívat prorok Jonáš, když dostal úkol vyřídit jim Hospodinův vzkaz? Určitě strach z toho, jak se k němu Ninivští zachovají, strach, že jim bude vydán napospas. Mohl mít oprávněné obavy, že jeho mise je zbytečná, protože kdo by poslouchal slova cizince pocházejícího odkudsi z venkova. Mohl očekávat opovržení a výsměch od světaznalých obyvatel metropole. Mohl pociťovat přirozenou nechuť k nepříteli, který se neštítí vůči bezbranným použít násilí. Ale přes to všechno k Ninivským jde. I přes počáteční zdráhání. Důvěřuje Bohu, že s ním jedná. Nepochybuje o tom, že to Bůh k němu promluvil a poslal ho k těm hrozným bezbožným cizincům.

To, co na celém příběhu nejvíc zaráží je reakce Ninivských. Očekávali bychom, že se budou jednat obdobným způsobem jako jejich předchůdci – ať posmívači za dnů Noeho či hrdí Egypťané v době Mojžíšově. Ale v jejich případě se se stane něco neočekávaného a nepochopitelného. Naprosto odporujícího naší běžné zkušenosti. Nejdříve proroka vyslechnou. Nepřehluší jeho řeč předčasně výsměšnými poznámkami. Nechají jeho drsná slova promluvit k jejich drsným nitrům. Za druhé uvěří, že k se jedná o Boží vzkaz, který se jich bytostně dotýká. To je ústřední bod zázraku, který se před našima očima v příběhu děje. A za třetí nejen, že slyší, ale rozhodnou se zavrhnout staré způsoby, odvrhnout své špatnosti a násilí, a hledat nový způsob života, který by se Bohu líbil. A přitom nemají nic jisté. Žádná odměna jim dopředu slíbená nebyla. Jen se pokusí na slyšené zareagovat, jak nejlépe dovedou.

Zní to jako pohádka. Izraelský prorok překročí hranice společenství židovského národa, protože počítá s tím, že Hospodin může jednat i s jinými národy včetně obyvatel Ninive. A tito navzdory vší běžné zkušenosti uznají jeho slova, a obrátí se k dobrému. Prorok i Ninivští počítají s Božím nárokem, promlouvat do jejich životů. A rozhodnou se podle toho i jednat. Stojí za připomenutí, že toho si na nich cenil i Ježíš slovy: „Mužové ninivští povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášovu kázání – a hle, zde je více než Jonáš.“

Nad jejich obrácením se nakonec slituje i Hospodin. I když nejsou vyvoleným lidem, stejně mu na nich záleží. Protože mu leží na srdci osud všech lidí, každé lidské bytosti. Bez rozdílu, bez ohledu na jejich vyznání a jednání. Nikoho neodsuzuje na základě původu a vychování. Každý u něj má stejnou možnost, odvrhnout špatné jednání a začít znova a lépe. A On mu na té cestě nechce házet klacky, nýbrž mu chce být oporou a pomocí. Vlastně došlo k paradoxní situaci, nenastalo avizované neštěstí, žádný Boží nadpřirozený zásah nekonal. Ale přitom se stal zázrak, když se lidé se obrátili od zlého jednání.

V biblickém příběhu všichni jeho lidští aktéři uvěří Bohu, spolehnou se na jeho slova a jsou ochotni překročit hranice zaběhlých zvyků a zkušenosti. Nakonec i Bůh jim důvěřuje, že to se změnou myslí vážně. Počítáme my s takovým Bohem? Věříme, že může promlouvat a ovlivňovat naše životy, stejně jako i druhých? Jsme ochotni přenést se přes svá omezení a zkušenosti? Udělat to k čemu nás Bůh vyzývá? Přece na světě nejsme jen sami pro sebe, nýbrž pro druhé. Každý má šanci k novému způsobu života před Boží tváří bez ohledu na naši běžnou zkušenost. A pokud Bohu dáme prostor bude promlouvat nejen k našim srdcím, ale srdcím těch, u kterých bychom to nečekali. Tedy buďme obezřetní jako hadi, ale také prostí jako holubice, tedy Jonáš.

Amen.