Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Čtení:         Řím 12, 1-15        

Text:          J 2, 1-11            

Písně:         51.1-3, 698, 787, 770, 384

Oddíly Písma, které stará církev vybrala pro neděle po svátku zjevení Páně - Epifanii, mají společné téma: Zjevení moudrosti a zázračné moci toho, který přišel na svět, toho, o jehož narození vyprávělo vánoční evangelium.

V uplynulých týdnech adventu a vánoc, jsme slyšeli o tom, jak to vše kdysi začínalo: Těhotná Marie, pouť do Betléma, narození ve stáji, prorok Simeon, klanění tří králů, útěk do Egypta,…

Dnešní text už ale zachycuje Ježíše jako dospělého. Už byl pokřtěn Janem, povolal učedníky a vydává se na cestu zvěstování přicházejícího Božího království.

Oddílem dnešní - druhé neděle po svátku Zjevení Páně – je vyprávění o svatbě v Káni Galilejské.

Na celý ten příběh musíme pohlížet ze zorného úhlu posledního verše: „Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.“ Celý děj, jak jej máme před sebou, musíme chápat jako počátek znamení, která vypovídají o zjevení Ježíšovy slávy a moci. Jinak je tu nebezpečí, že zůstaneme jen u toho, co každého na první poslech zaujme: div proměnění velikého množství vody v to nejkvalitnější víno. Jenže pak už nemusíme dohlédnout dál. Buď v nás rozměr zázračnosti vzbudí ostražitost, ne-li přímo pohybnost nad vším, co se nesrovnává s naší zkušeností či racionalitou. Anebo se nám zázrak stane jediným důležitým bodem celého příběhu. V obou případech zůstane zastřeno vše ostatní.

Co tedy je v příběhu ještě skryto? Co nám může přinést potěšení i napomenutí? Co platí, i když svatba v Káni je už dávno minulostí?

Připomínám, že Jan tento příběh uvádí jako začátek všeho dalšího. Počátek, který určuje pokračování celé Ježíšovy činnosti. Ježíš, který začíná své divy právě proměnou vody ve víno, je tu představován jako ten, který zásadně proměňuje vztah člověka k Bohu. Z čeho tak lze usuzovat? Jádrem této myšlenky je těch šest nádob, které evangelista Jan zmiňuje.

To nebyly jen tak nějaké obyčejné sudy třeba na dešťovou vodu. Byly to „svěcené“ nádoby na „svěcenou“ vodu. Neměly nikdy mít žádný jiný účel než sloužit k rituálnímu očišťování. Symbolické omývání sloužilo podle Mojžíšova zákona k tomu, aby si člověk uvědomil, že před Bohem na něm lpí mnoho poskvrn. Stále si měl člověk takto připomínat – a jistě s úzkostí – že nedodržel všechny příkazy Zákona, že nemůže před Boha předstoupit s čistým svědomím – že je hříšný člověk. Očišťovací předpisy byly přísné a zvláště při svatbě pro mladý pár byla nutná důkladná rituální koupel. Ale i svatební hosté se museli omýt, aby nezlehčili vážnost svatebního obřadu. I proto teď jsou nádoby prázdné.

A právě do nich služebníci na Ježíšův příkaz nalévají vodu. Vodu, která není svěcená, ale zato se stane vínem.

Podobné kontroverzní činy budou Ježíše provázet celou dobu jeho působení. Bude jíst neomytýma rukama, uzdravovat v sobotu, bavit se s nečistými a dokonce se bude dotýkat malomocných. Rituální tradici Ježíš narušuje, kdykoli potká někoho, kdo potřebuje jeho pomoc, a kdykoli potká někoho, kdo je ochoten pomoci druhému.

„Bylo tam šest štoudví kamennejch, Ježíš dal do každý vodu vlejt, voda v kádích zapění, ve víno se promění.“ Ty nádoby teď mají nový obsah, slouží k jinému účelu. Místo starého strachu je tu to nové, co On přináší: radost a svobodu Božích dětí. Nemusíš se pořád trápit, zda jsi všechno naplnil, co se žádá, ale můžeš radostně vydechnout, že to naplnil On sám. Ta pravá radost přichází skrze naplnění po okraj, když Bůh jde naproti svým lidem, kteří jsou v koncích svých možností, kterým došlo víno a On jim ho zadarmo jim dolévá. Ta pravá radost ze života přichází shůry a je zadarmo.

V těch nádobách je totiž víno, které nahradilo vodu. Všechny naše pokusy před Pánem Bohem se nějak omýt ze všeho, co se na nás za života přichytilo, jsou zbytečné a na nic, protože vlastními silami na to nikdy nestačíme. Teď je pro nás připraveno to nové, víno radosti, veliká jistota, kterou vyjadřuje Janova epištola slovy: „Krev Krista Ježíše, Syna Božího, očišťuje nás od každého hříchu.“ (1J 1,7)

Ale nutno ještě dodat, že Ježíš v Káni nemění jen vodu ve víno. On mění i samotný příběh. Je to první příběh v Janově evangeliu, který Ježíš mění – a kolik životních příběhů mění až do dnešního dne! Jak řekl významný křesťanský laický apologet 20. století. C. S. Lewis – (Letopisy Narnie, Rady zkušeného ďábla, K jádru křesťanství) – „Nemůžeš se vrátit a změnit začátek, ale můžeš začít, kde jsi, a změnit konec.“ Můžeme změnit špatně rozehrané karty svých příběhů, když do nich necháme vstoupit Ježíše. To, co se stalo, to už změnit nelze. Nikdo se nedokáže vrátit zpět v čase a změnit různé krize, které na nás, ať už naší či cizí vinou, doléhají a s nimiž se musíme vyrovnávat. Ani Bůh nevrací čas zpátky, ale navazuje na rozehrané - i špatně rozehrané - karty životů, do nichž jsou lidé vrženi okolnostmi.

A tak Ježíš změnil konec příběhu. Změnil příběh svatby od trapasu a zklamání k radosti. Ale On přece mění příběh každého člověka - když otevírá novou cestu k Bohu. Cestu, kterou naznačil už prorok Ozeáš, když napsal, že „Bůh chce milosrdenství a ne oběti“. Ježíš mění konec příběhu každého z nás tím, že když dojde naše víno, když jsme v koncích, je to právě On, kdo nám ten prázdný pohár doleje. Je to On, Bůh z Boha, který ustanoví, že k Bohu se napříště můžeme přiblížit i když už jsme vyprahlí a utrápení, když nám docházejí síly a optimismus se tváří v tvář realitě pomalu vytrácí.

A ještě něco se nám v tomto příběhu z Galileje odkrývá:

Když Ježíš učinil div na svatbě v Káni, tak o tom kromě služebníků, kteří nosili vodu a Marie, která řekla, aby učinili, co jim poručí, vlastně nikdo další nevěděl. Není tady výslovně řečeno, že zázrak proměnění je odpovědí na víru, třeba Ježíšovy matky. On jedná ve své svrchované moci i tam, kde pro to nejsou podmínky a kde lidé na to nejsou vůbec připraveni. Proměňuje vodu ve víno, rozmnožuje chleby, uzdravuje slepého, křísí Lazara. To jsou znamení, která zjevují Ježíšovu slávu, ale tuto slávu a moc lze rozpoznat jedině vírou. Proto v závěru oddílu čteme: „Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.“ O těch ostatních, kteří pijí Ježíšovo víno, to Jan nezmiňuje. Ti žijí z Boží štědrosti, aniž by to tušili. Radují se nad poháry dobrého vína a ten nejhlubší smysl toho, co se stalo, je jim skryt.

Ale věřte, že i když je to tak dodnes, odkazuje ten galilejský počátek k velikému a dobrému skončení.

Žijeme čas, kdy Ježíš zjevuje svou moc a slávu všude tam, kde se rozmnožuje radost, i kde máme starost o bližní, aby nebyli vystaveni hanbě a smutku, i kde na sebe bereme oběť služby. A Kristus chce i při nás zjevovat svou slávu, když v pláči a smutku prožíváme nesnadné období i když se radujeme a prožíváme příjemné chvíle.

Kristus nám nabízí plnost radosti, pohár přetékající výborným vínem.

                                                               Amen