Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Sestry a bratři, milí přátelé,

Asi většina z vás ví, že SZ knihy Ezdráš a Nehemiáš pojednávají o zajetí babylónském, tedy období, kdy se Izraelci ocitli daleko od domova, v prostředí, které jim bylo cizí a nepřátelské.

Jistě tušíte, že nechci pitvat minulost, ale zamyslím se, co nám tento příběh může říci dnes.

V době, kdy zajatci ani nedoufali ve změnu se objevil nějaký Gorbačov, tehdy se jmenoval Kýros, ale na tom nesejde a  řekl jim, jste svobodní, jděte domů, dělejte si, co chcete. To byl pořádný šok. Mnozí už ani neuměli svobodně myslet, svobodně se rozhodovat. Dělat si co chci? A jak mám poznat, co chci, když mi to nikdo neřekne? No a na druhou stranu mnozí se naopak v nové zemi a v nových podmínkách dobře uchytili, někteří i prosperovali a rozhodně ne všichni plakali na březích řek babylonských. Ti, co se jim dařilo nejlépe, se už ani nevrátili a zůstali v zemi, na kterou si zvykli. Ti nás ale dnes nezajímají. Těch je všude spousta. Zajímaví jsou ti, kteří se vrátili. Vyrazili do nejistoty a přišli na místa pustá, kde museli začít vše znovu od píky, kde na ně nevražili mnozí místní, přišli na místa, která se velmi odlišovala od toho, jak si svoji domovinu a novou skutečnost vysnili.

A oni všechny tyhle překážky překonali: frustraci, že jejich sen se tolik liší od reality, zklamání, že ne všichni v místě je mají rádi, že jim hází klacky pod nohy anebo že je tím klackem přetáhnou-ne-li rovnou mečem. Rozčarování, že ani jejich vlastní komunita není jednotná, že ne všichni pracují se stejným nasazením, že ne všichni chtějí nezištně vynaložit energii ke společnému dílu atd. Jistě i mnohé ve skrytu duše napadlo: že jsem sem vůbec lez, že jsem raději nezůstal, kde jsem byl, vždyť to tady není o nic lepší. Mám já tohle zapotřebí?

Jenomže: přes všechny tyto překážky, vnější, vnitřní i osobní se jim nakonec podařilo vybudovat úctyhodné dílo: postavit chrám, o kterém o několik tisíc let později napsal Exupéry: Citadelo, zbuduji tě v srdci člověka. Podařilo se jim vybudovat komunitu, která více méně trvá dodnes, podařilo se jim upevnit autoritu Písma s veškerým dopadem takového činu.

Jak to? Jak je to možné? Co za tím jejich úspěchem vězí? A tady je to, co může být pro nás inspirací i poučením. Tady je to, proč o tom mluvím, proč si myslím, že stojí za to o tom přemýšlet.

Tak za prvé: odešli a pustili se do díla, protože chtěli, ne, že by je někdo nutil, odešli dobrovolně, silně vnitřně motivovaní, odešli s velikým odhodláním a přesvědčením, že to dokážou. Možná se to mohlo jevit naivní, možná by to s odstupem času viděli jinak, ale v té konkrétní situaci, tváří v tvář překážce do toho prostě šli. Šli do toho a uspěli. Taky mohli neuspět, ale pozor; tak oni neuvažovali, nikdo z nich neříkal: musíme se smířit s tím, že budeme ubývat. Nic takového. Šli do toho plnou parou. Vložili do toho svůj veškerý lidský potenciál. Lidský potenciál? Jenom lidský??Jistěže ne. Také spolehli na Hospodina, spolehli na Hospodina, že je v tom nenechá, že bude s nimi, že jim pomůže.

Protože na počátku všeho je spolehnutí na Hospodina a napnutí vlastních sil.

Tento příběh byl na počátku nových dějin Božího lidu. Ale dá se použít na každý nový počátek. Na každé nové dílo, o kterém nevím předem, jak dopadne.

Často jsem tak jako studentský farář mluvil ke studentům na začátku jejich studií. Ne že by je někdo chtěl přetáhnout klackem, ale ty klacky pod nohama někteří občas cítili a bylo potřeba slov povzbuzení.

No a tento sbor je také na takovém počátku nové cesty, kterou si v průběhu posledních měsíců na základě vnitřních debat a diskuzí; i s dopomocí facilitátorů vytyčil. A ještě bych tento pohled rozšířil: každý z nás je na počátku každého dne nově staven před jeho problémy, před problémy toho dne a je příjemné si uvědomit, že když budu pracovat s plným nasazením, bez ohledu na překážky, pomluvy, obtíže, frustrace, vyčerpání, rozčarování a já nevím čeho všeho se bojím nebo čím se stresuju, že když přiložím srdce své ke svému dílu, Hospodin bude se mnou a bez ohledu na to, jak se mi ten den bude dařit, budu večer, třebas unavený, uléhat s radostným očekáváním dalšího dne, který mi Hospodin dopřeje. A o tuto radost bych se s vámi rád podělil, tuto radost vám přeju a doufám, že i přináším.

Přiložte srdce své k cestám svým.

Amen