Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Sestry a bratři, milí přátelé

Slyšeli jsme před chvílí příběh, který asi zná každý z vás, případně narážku na něj už někdy slyšel. Podobenství o marnotratném synu. Tak se mu stovky let říkalo. Dnes můžeme častěji slyšet: podobenství o milujícím otci. A my možná vymyslíme ještě něco jiného.

Nečekejte, že uslyšíte nějaký teologický rozbor. Proč taky? Komu je tento příběh adresován? Celníkům a hříšníkům. Tedy jazykem dneška: obyčejným lidem. Nám, kteří se snažíme žít, jak nejlépe dovedem-to si přece všichni o sobě myslíme, i když se nám to ne vždycky daří. Nikdo přece o sobě neřekne chci být podrazácký hnusák, lump, podvodník, vychcánek, i když se tak třeba někdy v některé životní situaci zachovám. Ježíš tedy mluví k nám, kteří se plácáme životem jak dovedem, děláme i věci, kterých později litujeme nebo se za ně stydíme, a jistě bychom je udělali jinak, kdyby se ten film našeho života dal trochu přetočit zpátky; často děláme práci, která nás ani moc nebaví, ale jiná se nenabízí a z něčeho žít musíme. A on k takovým lidem nejen mluví, ale kamarádí se s nimi, jí s nimi, žije mezi nimi, je jakoby jeden z nich.

A já si dnes dovolím za postavy v tomto příběhu mluvit. Právě jsem se vrátil z neúspěšného pokusu vyletět z rodného hnízda. Tolik jsem se na to těšil, představoval jsem si, jak budu cestovat, obchodovat, podnikat. Hltal jsem vyprávění poutníků, jaké je to v cizích zemích a jak se tam dá obchodovat a zbohatnout. Jak tátovi vrátím ten podíl, který mi dal a jak mu ještě dám víc a jak na mě bude pyšný, až se jako úspěšný bohatý mladý muž přijedu podívat domů. Jenomže byl jsem naivní. Moje upřímnost akorát přilákala podvodníky, kteří ve mně, dnes už vím že právem, viděli snadnou kořist. S ničím takovým jsem se doma nesetkal. A když jsem si to uvědomil, bylo už pozdě. Kapitál žádný a vypukla krize. Ani na slušné živobytí jsem si nevydělal. A tak jsem na cestě domů, jako spráskaný pes. Ale nebudu se vykrucovat. Nebudu se vymlouvat na okolnosti, na krizi. Prostě jsem byl blbý. Je to všechno moje vina a já ji přiznám. Co tomu řekne táta? Těžko říci, sám nevím. Nebude se zlobit a přijme mě vůbec? A jak bych se na jeho místě zachoval já? Ale o tom nemusím přemýšlet. Z pozice zkrachovance se už nikdy nevybabrám.

Ještě, že je tam starší brácha. Vždycky mě měl rád a často mě chránil. Třeba se za mě přimluví. Ale statek už je na dohled. Už to všechno poznávám. Jako by to bylo včera, co jsem odešel. Tamhle je táta, už ho vidím, už běží ke mně, snad nemá v ruce hůl, ale ne, rozpřahuje ruce a objímá mě. Tečou mu slzy dojetí. Nechá přinést parádní oblečení a rozjíždí mejdan. Zcela jistě má nefalšovanou radost. To mi spadl kámen ze srdce. Všechno mu říkám a taky jak je mi to líto, že jsem ho zklamal. Ale on říká: na to bude čas později. Teď je to jako by ses znovu narodil, tak to oslavíme. Zbývá už jenom brácha a jsme zase komplet. O toho strach nemám. Jistě řekne: tati ty jsi tak skvělý, že se na bráchu nezlobíš. Já mám takovou radost. Často jsem na něj myslel, když byl pryč, co asi dělá, jak se mu vede, jak to všechno zvládá, jestli se mu po nás stýská, tak jako mně po něm. Tu jeho kuráž jsem mu vždycky tak trochu záviděl. I když někdy to byla možná spíše ztřeštěnost. Ale na tom už teď nezáleží. Hlavně že jsme zase pohromadě, že jsme se jeden druhému neztratili a neodcizili.

Ale co to, co se to s bráchou stalo? Je naštvaný, vyčítá tátovi, že pro něj dřel jak magor a co z toho má. Ale táta zase projevuje tu svoji nekonečnou trpělivost.

A když jsme konečně všichni pohromadě, tak říká: víte děti, taky jsem neudělal vždycky všechno správně. Měl jsem vás poučit i o světě kolem nás. Že všichni lidi nejsou tak hodní a upřímní, jako tady u nás na farmě, že někdo vám bude mazat med kolem pusy, aby vás pak podfouknul, že nemůžete věřit každému na potkání, že je potřeba o věcech více kriticky přemýšlet. Měl jsem vás na ten svět víc připravit. Asi jsem vůbec nepočítal s tím, že byste mi mohli někdy odejít. Ale není všem dnům konec, ještě se to dá všechno napravit. Ještě se všichni můžeme ze svých chyb poučit.

No a my bychom to měli dělat také tak.

Jó a ještě ten nový název. Co třeba: taková normální rodina. I když jsou to všechno samí chlapi. No a co.

Amen