Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Čtení:          Iz 1, 2-6a. 16-19

Text:           Píseň 4, 16

Písně:        450, 449.1-3, 432. 1-6, 451, 416

Základem kázání jsou slova z Písně písní, 4. kapitoly, 16. verše:

         „Probuď se vánku severní, přijď vánku jižní, ať přijde do své zahrady můj milý, a jí výtečné ovoce její.“

         Přes hranice věků se stále znovu vynořují otazníky nad oprávněností místa Písně písní ve starozákonním kánonu. Ano, jak diametrálně odlišná slova slyšíme třeba hned v následující biblické knize proroka Izaiáše – z jejíhož začátku bylo dnešní čtení. Má vůbec vedle takových textů místo text plný poezie, vášně, toužebného očekávání? Ale přes všechny tyto otazníky v bibli Píseň písní je. A již církev Staré smlouvy chápala její text jako obraz vztahu Hospodina ke svému lidu, k církvi - a naopak. Toužebné vyhlížení ženicha – to je obraz naděje starozákonního lidu očekávajícího příchod ochránce a těšitele, Pomazaného božího, Mesiáše.    

Takové bylo a zůstává i naše adventní očekávání a vánoční jistota, že milý Boží, nebeský ženich – Mesiáš, přichází ke své nevěstě – k církvi, aby jí zřetelně zjevil svou lásku a věrnost. Jeho příchod církev vyhlíží. Toto očekávání ale není neseno jen toužebným přáním. Je v něm i jistota naplnění. Hebrejskému původnímu znění našeho textu je totiž možno rozumět nejen ve smyslu pouhého přání, nýbrž můžeme jej chápat jako zřetelné konstatování jisté skutečnosti: Lze totiž číst nejen „AŤ přijde…“, ale také „A přijde…“

         Novozákonní církev pak vyznává, že to, co bylo zaslibováno, to vánoce přinášejí jako naplnění oněch slibů. Očekávaný Milý přišel. Přišel do své zahrady, do svého vlastního přišel.  Vánoční evangelium je ale nejen – i když především – radostnou novinou, je zároveň také kritikou. Odhaluje totiž, že tehdejší zahrada -církev Staré smlouvy - nebyla na příchod Mesiáše tak docela připravena. „Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali jej.“ Dosvědčuje Jan na začátku svého evangelia. Naplnilo se tak slovo proroka Izaiáše, jímž dávno před příchodem očekávaného Mesiáše burcoval lid z nedověry a zatvrzelosti: „Vůl zná hospodáře svého a osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“(Je výrok Hospodinův.) Mesiáš nebyl v Ježíši rozpoznán, protože Izraeli něco chybělo, nebo přebývalo. Zahrada nebyla připravena, bujelo v ní mnoho plevele  falešných představ, rostly v ní zplanělé stromy nesoucí hořké ovoce pýchy, sebespokojenosti a soběstřednosti.

         Znovu prožíváme advent – dobu, v níž se můžeme soustředěně připravovat na příchod našeho Pána a Spasitele.  Je ale  zahrada našich srdcí, našich životů, našeho sboru, celé církve připravena jej přijmout A pozná ho vůbec? Naléhavé volání našeho textu odhaluje, co je třeba, jak je možno být připraven, jak lze s užitkem přijmout Mesiáše, jehož příchod slavíme.

         „PROBUĎ SE VÁNKU SEVERNÍ, PŘIJĎ VÁNKU JIŽNÍ.“

         Přijmeme-li myšlenku, že nevěsta, která takto volá, je obrazem církve, pak vánek, po němž touží, nemůže být nic jiného, než Duch Boží. Bez tohoto vanutí Ducha, bez jeho očisťující síly není možno rozpoznat v betlémském dítěti, v chudém putujícím učiteli, ve zbědovaném muži umírajícím na kříži zaslíbeného Mesiáše, Spasitele.

         „PROBUĎ SE VÁNKU SEVERNÍ, PŘIJĎ VÁNKU JIŽNÍ.“

         Hluboký smysl tohoto verše se nám otevře v pochopení, o jakých dvou váncích je tu vlastně řeč. Musíme zde mít na paměti úzkou souvislost s poměry palestinského podnebí. Tam to totiž není jako u nás, kdy je vcelku jedno, odkud vítr fouká. Vane-li ze severu či severozápadu, fouká-li z jihu či jihovýchodu. Někdy to znamená víc deště nebo taky ne, jindy o pár stupňů míň nebo taky ne. Na náš život to povětšinou nemá zásadní vliv. Ne tak v Palestině! Tam je to zásadní otázka, odkud vítr fouká. Zásadní odlišnost není jen v protisměrnosti – jestli od severu či od jihu, ale především v tom, co ty dva protichůdné větry znamenají pro veškerý život v této oblasti.

A tak tu je na jedné straně vánek očekávání a vánoční jistota, že milý Boží, nebeský ženich – Mesiáš, přichází ke své nevěstě – k církvi, aby jí zřetelně zjevil svou lásku a věrnost. Jeho příchod církev vyhlíží. Toto očekávání ale není neseno jen toužebným přáním. Je v něm i jistota naplnění. Hebrejskému původnímu znění našeho textu je totiž možno rozumět nejen ve smyslu pouhého přání, nýbrž můžeme jej chápat jako zřetelné konstatování jisté skutečnosti: Lze totiž číst nejen „AŤ přijde…“, ale také „A přijde…“

         Novozákonní církev pak vyznává, že to, co bylo zaslibováno, to vánoce přinášejí jako naplnění oněch slibů. Očekávaný Milý přišel. Přišel do své zahrady, do svého vlastního přišel.  Vánoční evangelium je ale nejen – i když především – radostnou novinou, je zároveň také kritikou. Odhaluje totiž, že tehdejší zahrada -církev Staré smlouvy - nebyla na příchod Mesiáše tak docela připravena. „Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali jej.“ Dosvědčuje Jan na začátku svého evangelia. Naplnilo se tak slovo proroka Izaiáše, jímž dávno před příchodem očekávaného Mesiáše burcoval