Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

NÁHODA NEBO ŘÍZENÍ BOŽÍ?

Čtení: Jk 4,13-17
Text: 1S 24,1-13
Soběhrdy, 11. února 2024

Podle lidového kalendáře je dnes „masopustní neděle“, poslední neděle před postním obdobím. Masopust bývá chápán jako „poslední zvonění“ Vánoc, většinou rozpustilé. Evangelický církevní rok dnes naproti tomu slaví neděli „Estomihi“ podle Ž 71,3: „Buď mi skalním příbytkem a budu se tam uchylovat stále“, lat.: Esto mihi in Deum protektorem.1 Všechny dnešní biblické texty jsou svrchovaně vážné. V Bibli nenajdeme moc humoru, alespoň na první pohled. Je tam spíš mezi řádky, v narážkách a souvislostech, které zná jen zkušenější čtenář. Nicméně text, v němž se Saul při svém tažení proti Davidovi, svému sokovi, jde vyčůrat do jeskyně, kde se zrovna skrývá David, a octne se tak v trapné a oslabené pozici, je opravdu skoro masopustní, alespoň zpočátku. Nakonec se ale promění v evangelicky vážnou pointu. Nakonec dobrá komedie je často také k hlubokému zamyšlení,  vzpomeňte na Charlie Chaplina! Příběh se nám pro dnešní neděli „masopustní Estomihi“ opravdu hodí.

Chudák Saul! Jen se mu chtělo na malou a málem ho to stálo život. Byly tam stovky jeskyň, ale on si vybral právě tu, v níž se před ním ukrývá jeho protivník, konkurent a nepřítel David. Kdyby Saula právě zde a nyní nepřepadla ta velice lidská potřeba, neměl by důvod do té jeskyně vkročit. Ale potřeba ho přepadla, proto tam šel sám. Ani David nemohl tušit, že Saul navštíví právě tu jeskyni, v níž se on, David, ukryl. Náhoda? Ani jeden tohle setkání neplánoval, tedy opravdu náhoda, pro Saula nešťastná, pro Davida, nakonec i pro Saula i pro nás – poučná.

Ale někdo řekne: žádná náhoda, Boží řízení! Další dodá: náhody neexistují! Věčná otázka: je něco náhoda nebo Boží řízení? Tisíckrát se objevuje v našich životech! I dnešní stále technologičtější a logisticky jištěný život nabízí spoustu inspirací k této otázce, inspirací všedních a lidských jako ta Davidova a Saulova, který si šel odskočit.

Přijíždíme ke křižovatce. Chodec tam před chvílí stiskl knoflík pro přechod. A svítí červená, musíme zastavit. Kdyby chodec knoflík nestiskl, přijeli bychom k následující křižovatce přesně o pětatřicet vteřin dřív, kdy se tam stala smrtelná nehoda. Byli bychom se velmi pravděpodobně stali účastníky této nehody. Těch pětatřicet vteřin nám možná zachránilo život.

Kdyby se nám nerozbila tiskárna ve chvíli, kdy jsme balili poslední přípravy a odcházeli z bytu, stihli bychom vlak. Nejdřív jsme se zlobili, že nám kvůli úplně hloupé tiskárně ujel. Pak se dovíme, že vlak měl těžkou havárii.

A to jsou jenom nehody. Vzpomeňme, jakou souhrou okolností jsme se seznámili se svým mužem nebo ženou, co způsobilo, že děláme tu a tu práci nebo bydlíme tam a tam... V našem životě byly a jsou tisíce možností a přihodí se jen ta jedna. Náhoda nebo řízení Boží?

Tak se ptáme zas a zas. Zajímá nás příčinnost věcí. Ale za otázkou „náhoda, nebo Boží řízení?“ je skryta jiná, mnohem vážnější: jak se se situací vyrovnat? Jak ji porozumět, jak reagovat?

Jak se vyrovná David se situací, že se před ním najednou vynořil Saul, bez  bodyguardů, navíc s rukama... ehm, plnýma práce? Davidova reakce je důležitější než Saulova, protože Saul nemůže nic dělat, že. Kdežto David se musí rozhodnout.

Možná nejprve dostal strach. Stojí před ním úhlavní nepřítel, usilující o jeho život. Ale pak si David uvědomil, že Saul je v téhle chvíli úplně bezbranný. Dilema tím není vyřešeno: co udělat? Co by udělal každý voják na frontové linii? Jenže David je „Boží lid“! Rozhodnutí takového člověka neznamená jen osvědčit důvtip, nýbrž naplnit Boží vůli. Ale co je tady Boží vůle? A co je pro nás Boží vůle, když se octneme v předivu situací, které jsou náhoda nebo Boží řízení? Víme, co dělat?

Davidovi rádci – spolubojovníci mu radí skoro biblicky: „Toto je den, o němž ti Hospodin řekl: vydám ti do rukou tvého nepřítele.“ Znají Boží vůli, pochyby jsou od ďábla, Davide, poslouchej hlas Boží! Odkud to vědí? Není to jen jejich zbožné přání? Kolikrát člověk i lidstvo doplatili na to, že někdo vydával vlastní nápady za Boží vůli! Co měli nacisté na opascích?

Lze nějak prověřit, zda se jedná o Boží vůli nebo lidský nápad? David věc vidí jinak. Jednou ranou se mohl zbavit všech starostí. Dokonce stačilo jen slovo jeho mužům, ne, ani to ne, jen mlčet stačilo, otočit se a nevidět, jak jeho muži plní „Boží vůli“. Proč to neudělal? Přikázání „nezabiješ“? To není pravděpodobné, na nepřátele se tehdy u Desatera nemyslelo. Přijde mu nefér vyřídit soupeře ze zálohy? Nevěřím, že by tahle vojácká čest hrála roli u Davida. Davida vedlo něco jiného.

Sám David to v příběhu vysvětluje dvěma důvody: „Svým mužům řekl: „Chraň mě Hospodin, abych se dopustil něčeho takového na svém pánu, na Hospodinově pomazaném, a vztáhl na něho ruku. Je to  přece Hospodinův pomazaný!“ (1S 24,7) „Ať nás rozsoudí Hospodin. Ať Hospodin vykoná nad tebou pomstu za mne. Má ruka však proti tobě nebude. Jak praví dávné přísloví: ‚Svévole pochází od svévolníků,‘ ale máruka proti tobě nebude.‘“ (1S 24,13-14)

1) Prvním motivem je respekt k zákonu. Saul může být mnohým vinen. Může Davidovi ukládat o život. Může používat opovrženíhodných prostředků. Může být dokonce v trapné i bezvýchodné situaci v jeskyni. A pořád, divte se, zůstává králem, jehož ustanovil Hospodin. A on sám, Hospodin, rozhodne, kdy svůj patronát Saulovi odejme. To je pro Davida zákon, který neporuší ani vina Saulova, ani David svou samostatností. Proto se David bojí. Ne, David se nebojí Saula a jeho třítisícové kohorty ani za mák, Goliáš ho dávno vyškolil. David se bojí o Saula. Vlastně o Boží zákon. David ctí Boží vůli, zjevenou Božím zákonem. To je jeho životní jistota, i když ji někdy porušil.

2) Druhým motiv Davidova rozhodnutí je vnitřní pokoj, který Davidovi dovolí čekat. Kdyby Saula „eliminoval“, vzal by věci do svých rukou. Posunul by sám dějiny kupředu, stal by se králem vlastní silou. Vlastníma rukama by začal tvořit dějiny své i národní, nakonec i dějiny světa. A to je jedno z největších nebezpečí pro člověka. Možná nebezpečí úplně největší. Je to nebezpečí, do kterého se zakousl Adam jako do ovoce: „budete jako Bohové“. To je základní nebezpečí, na kterém ztroskotal Alexandr Veliký, Stalin, Hitler, Gottwald a ztroskotá Fico,
Orbán, Putin i Trump. Nebezpečí, vzít věci do svých rukou.

Jenže tohle děláme skoro všichni. Já alespoň mívám pocit, že jsem na vše sám, že mám, chtě nechtě, vše ve svých rukou a že to za mě nikdo neudělá. Chci být zdravý, silný, majetný a nikdo to za mě neudělá. A když je to jinak, zlobím se. Jak to, když jsem pro to tolik udělal? Snažím se držet věci ve vlastních rukou. Je to špatně? Přece není cestasložit r uce v klín a čekat, co za nás nebe udělá!

Není špatně se starat, jak to jen jde. A přece je tu jistá hranice. Že vše nedržím ve svých rukou, že nemusím a nemám chtít vše „zmáknout“, že nemám brát spravedlnost do svých rukou. To není příkaz nebo zákaz, nýbrž potěšení a naděje. To je inspirace k pokoře.

David ví, že se nemusí starat o své kralování. Ví, že má svou roli, svůj úkol. Nejde o to, že David stejně jednou bude král. Jde o to, že ponechává prostor, aby neměl všechno „pod kontrolou“. David nechává prostor, který někdo nazve náhodou, jiný Božím řízením. David spoléhá, že Pán ho dovede k jeho místu v pravý čas. To není lenost, ani svalování odpovědnosti na pomyslného pámbíčka. Ukvapeným zásahem by David nic nezískal. K jeho životní orientaci patří trpělivost. Umění čekat, nechtít vše držet za pačesy, umění „nadít se“, „nechat se překvapit“. A to i přesto, že tomu druzí nebudou rozumět. David je součástí většího plánu, který není lidským plánem. A tohle David umí ustát. Ví, že on i Saul, každý svým způsobem, nějak odkazují ke Králi, který teprve přijde a jehož království nebude z tohoto světa. U Davida je to zjevné: David kristovsky šetří své nepřítele. Saul odkazuje ke Kristu nikoli svými činy, nýbrž svou situací v té chvíli bezmocného člověka: nevypadá jako král, a přece je to král. Ejhle, člověk!

A nyní znovu položme otázku: byla to náhoda nebo řízení Boží? Není teď vlastně zbytečná? Protože už víme, že Saul byl zachráněn před Davidem, David byl také zachráněn – před Saulem, a navíc byl David zachráněn před touhou uchopit věci do svých rukou, před vlastní netrpělivostí. Nakonec byl David ochráněn před hloupou radou „zbožných“.

Masopustní humor začátku příběhu skončil pravým „Estomihi“: „Buď mi skalním příbytkem a budu se tam uchylovat stále.“ K tobě, který stojíš i nad naším přemýšlením o náhodě a řízení Božím.

Oba dva, Saul i David, vycházejí z této těžké hodiny bohatší. A s nimi i čtenáři a posluchači. To je Boží vůle: abychom ze svých těžkých hodin vycházeli bohatší. Amen.

1 Podle počítání latinské Vulgáty jde o žalm 70,3.