Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Židům 11,1‒11 (Bible 21)

Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme. Díky ní naši předkové došli u Boha uznání.

Vírou rozumíme, že vesmír byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nevzniklo z ničeho viditelného.

Vírou Ábel přinesl Bohu lepší oběť nežli Kain. Díky ní byl uznán za spravedlivého…

Vírou byl Enoch odsud vzat, aby nespatřil smrt: „zmizel, neboť ho Bůh vzal.“ Ještě než byl vzat, měl pověst Božího oblíbence a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají.

…Vírou Abraham poslechl Boží volání, aby šel na místo, jež měl dědičně získat. Přestože nevěděl, kam jde, vydal se na cestu. Vírou se přistěhoval do zaslíbené země, jakkoli byla cizí, a bydlel v ní ve stanech stejně jako Izák a Jákob, dědicové téhož zaslíbení. Vyhlížel totiž město, které má základy, město, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh.

Vírou také neplodná Sára i přes svůj pokročilý věk přijala moc k početí potomka, přesvědčena o věrnosti Toho, který dal zaslíbení. A tak z jednoho už nemohoucího muže vzešlo bezpočet potomků, jako je hvězd na nebi a písku na mořském břehu.

Gn 18,1‒25 (překlad B21)

Hospodin se pak Abrahamovi ukázal u háje Mamre, když seděl v poledním horku u vchodu do stanu. Abraham pozvedl oči a hle, stáli před ním tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze stanového vchodu naproti. Poklonil se až k zemi a řekl: „Pane můj, prokaž mi prosím laskavost a zastav se u svého služebníka! Když dovolíš, nechám přinést trochu vody. Umyjete si nohy a odpočinete si pod stromem. Přinesu kousek chleba a posilníte se, než půjdete dál. Přišli jste přece ke svému služebníkovi.“

„Udělej, jak jsi řekl,“ odpověděli.

Abraham odspěchal do stanu za Sárou a řekl: „Rychle vezmi tři míry jemné mouky, zadělej těsto a upeč chleba!“ Odběhl ke stádu, vzal pěkné útlé tele a dal je služebníkovi, který je odspěchal připravit. Potom vzal máslo, mléko a dobytče, které připravil, a položil to před ně. Sám pak stál u nich pod stromem, zatímco jedli.

 „Kde je tvá manželka Sára?“ zeptali se ho.

„Zde ve stanu,“ odpověděl.

Na to host řekl: „Za rok touto dobou se k tobě jistě vrátím a hle, tvá manželka Sára bude mít syna!“

Sára však poslouchala vzadu u vchodu do stanu. (Abraham i Sára už byli velmi staří a Sára už nebyla v plodném věku.) Sára se v duchu zasmála: „Teď, když jsem sešlá stářím, mám zakusit rozkoš? Navíc, můj pán je stařec!“

Hospodin se Abrahama zeptal: „Proč se Sára smála a říkala: ‚Copak ještě opravdu mohu rodit, když jsem tak stará?‘ Je snad pro Hospodina něco nemožné? V daný čas, za rok touto dobou, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“

Sára to ze strachu zapírala: „Nesmála jsem se.“

On ale řekl: „Ba ne, smála ses!“

 Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu,

čeština má pěkné úsloví: „Když Pán Bůh dopustí, i motyka spustí.“ A kdyby si někteří lidé nemysleli, že Pán Bůh nemá smysl pro humor, už dávno pod tím označením vyšel pěkný soubor biblických i křesťanských příběhů. Protože lidská zkušenost – a nejen ta, kterou máme zapsanou v Bibli ‒ nám říká, že Bůh do svých plánů často zapojuje lidi, kteří jsou k tomu zdánlivě nejméně způsobilí.

Když Hospodin povolal Abrahama z Cháranu, bylo Abrahamovi (tehdy se ještě jmenoval Abram) sedmdesát pět let. Bibličtí patriarchové sice moc nejedli, a proto netrpěli otylostí ani kardiovaskulárními chorobami – ale stejně, člověk by si řekl, že Pán Bůh mohl s větším užitkem povolat někoho mladšího a statnějšího. Součástí onoho Božího povolání byl i slib. Tehdy Hospodin Abramovi řekl: „Učiním z tebe veliký národ a požehnám ti.“ (12:2). Bylo v tom ovšem jisté úskalí: Abram totiž neměl děti. Nebo spíš, jak se dozvídáme z biblického vyprávění, jeho žena Sáraj byla neplodná. Abraham vzal Boží příslib vážně a pochopil ho tak, že se o jeho naplnění má postarat sám: tak to mají lidé často a v dnešní rychlé době, která maximálně přeje štikám v rybníce, si možná už někdy ani nedokážeme představit, že by to mohlo být jinak: že bychom prostě čekali, až nám to Pán Bůh zařídí. Jenže úsloví „Člověče, přičiň se a Pán Bůh ti pomůže“ nikde v Bibli nenajdeme. Je výrazem lidské nevíry ‒ naší snahy zajistit se po svém.

Abraham tedy vzal věc do svých rukou, a protože přirozenou cestou to nešlo, v osmnácté kapitole knihy Genesis se se Sárou dohodl, že vyhlíženého syna zplodí se Sářinou otrokyní Hagar – jako by to byla Sára. Adam se Sárou se vlastně rozhodli pro takové „náhradní mateřství“. A to i přesto, že Hospodin v předchozí, sedmnácté kapitole Abrahamovi řekl, že požehná Sáře a právě z ní mu dá syna. „Požehnám ji a budou z ní národy, vzejdou z ní králové králů,“ pravil doslova. Tohle ovšem bylo moc i na Abrahama. „Abraham padl na tvář,“ říká vypravěč, „zasmál se a pomyslel si: ,Copak se stoletému narodí syn? Copak Sára v devadesáti letech porodí?‘“ Hospodin však nedal jinak: „Tvá manželka Sára ti vskutku porodí syna a dáš mu jméno Izák, Smíšek.“

Zažili jste někdy ten pocit, že si z vás Pán Bůh dělá legraci? Okamžik, kdy jste nevěřícně stanuli a pomysleli si: „A tohle, Pane Bože, to myslíš jak?“ Ten Bůh, který nás nekonečně přesahuje, ve srovnání s nímž jsme jen červíčci, pro nás někdy může být hodně nesrozumitelný ‒ a rozumem ten rozdíl nedoženeme: jediné, co tu dává smysl, je víra – víra ve smyslu absolutního spolehnutí. Což je ovšem těžká disciplína: kdyby nebyla, nevyprávělo by o ní tolik biblických příběhů.

A na téhle cestě nevypočitatelné víry zastihuje Abrahama náš příběh.

Abraham ovšem víc tuší, nežli ví ‒ a jeho velikost je v tom, že se přes všechny možné pochybnosti na to tušení dokáže spolehnout. Ta scéna je totiž od základu divná: je poledne, a to znamená vedro. Abraham sedí ve stínu stanu a čeká, až to přejde. A najednou – kde se vzali, tu se vzali, stojí tu v tuhle chvíli, kdy nikdo necestuje, tři mužové, cizinci. Abraham ve svých sto letech vyrazí jako střela a připraví jim pohoštění daleko nad rámec toho, co je běžné: dá porazit tele, sám přinese máslo, mléko… tehdy to všechno bylo pro pastevce, kteří neměli ledničky ani mrazáky, veliká vzácnost. Abraham navíc těm třem mužům říká „Pane“ – nějak chápe, že k němu v nich přichází Hospodin ‒ Bůh, o kterém se o tisíce let později zjistí, že je jeden ve třech osobách.

Hostina je v tomhle vyprávění něco jako liturgický rámec zásadního sdělení: pokud máme zaslechnout něco podstatného, musíme se na to vnitřně připravit, rozdrobit tvrdé hroudy ve svém srdci, aby vláha Božího slova mohla proniknout do duše – aby uši neměla jen hlava, ale aby je mělo i srdce. Tím spíš, když to zvěstované slovo znamená průlom nové, nerozumné reality do jalového, sterilního života. Když má přijít na svět něco neslýchaného.

Nejdřív se smál Abraham a teď se směje Sára, která navíc neslušně poslouchá „za dveřmi“.  Sára chce vědět, co Bůh říká do jejího života – a když se to dozví, nemůže tomu věřit. Příliš se to vymyká všemu, co si umí představit. To si děláš, Pane Bože, legraci. To přece nemůžeš myslet vážně! Přestože je abrahamovský příběh jako celek příběh o přijetí Božího povolání, v tuhle chvíli Abraham a Sára nejsou vzory víry, nýbrž neschopnosti uvěřit. Boží příslib je tak veliký, že přesahuje jejich schopnost přijmout ho do svého života.

Ten starodávný příběh nám ukazuje, že víra není žádná samozřejmost. Není to rozumový akt, kterým něco začleníme do svého obvyklého způsobu myšlení a vnímání. Uvěřit plánu, který s námi Bůh má, často znamená rozbít svůj dosavadní pohled na svět, někdy i dosavadní způsob života. Přijmout dobrou zprávu znamená přestavět svět, ve kterém jsme se pohodlně zabydleli.

Abraham a Sára si za dlouhá léta svého života na svou neplodnou existenci zvykli, stejně jako přijali, že před sebou tak jako všichni bezdětní – tak to totiž ve starém Izraeli platilo ‒ nemají žádnou budoucnost. Potomků jako hvězd na nebi? Zlaté oči, to byl jen přelud, jen sen. Kdysi jsme tomu možná uvěřili, ale dnes ta vzpomínka bolí. Ano, víra a naděje mohou bolet, zatímco život v šedé beznaději může být tzv. normální. Normalita může znecitlivovat jako jakési anestetikum. Tak to zkrátka chodí, co nadělám.

Jádrem celé téhle prastaré, a přitom tak aktuální situace je otázka, jak ji formuluje Hospodin: „Je snad pro Hospodina něco nemožné?“ Pokud na ni odpovíme: „Ano, jsou věci, které jsou na Hospodina příliš těžké – něco Bůh prostě nedokáže udělat,“ vlastně tím upíráme Bohu, že je Bůh. Je to Bůh, který je na velkolepý svět, který stvořil, příliš malý. A my se takovou odpovědí rozhodujeme žít v uzavřeném světě, který je stabilní, spolehlivý ‒ a beznadějný. V takovém světě nemůže přijít na svět smíšek Izák, do takového světa se nemůže narodit Bůh v lidském těle, v takovém světě je Boží království iluze věčně nedospělých lidí, kteří nepochopili, o co na světě kráčí. Pokud na tu otázku naopak odpovíme: „Ne, pro Hospodina není nic nemožného,“ rozhodujeme se žít ve světě, v němž je Bůh svrchovaným Pánem. Pak se nemusíme pořád strachovat o to, co s námi bude nebo nebude. Můžeme pustit otěže svého života z rukou a svěřit se Božímu vedení.

Přitakat Božím záměrům ovšem není snadné. Většinou jsme na tom asi jako Sára, která se jim tiše směje za dveřmi, ale když ji při tom Hospodin přistihne, honem to raději popře: „Nesmála jsem se.“ Tak jako Sára se i my obvykle pohybujeme někde mezi vírou a nedůvěrou, mezi touhou po tom, aby se Boží záměry naplnily, a obavou z plané důvěřivosti, z toho, že nás svět bude mít za prosťáčky. Nenechme se ale mýlit: život, který si dokážeme sami zajistit a naplánovat, není ani zpola tak šťastný a naplněný jako ten, který pro nás plánuje Bůh. A to za to riziko stojí.

Amen