Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Soběhrdy 29. září 2024

1. čtení: Lukáš 5, 1-3   Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.

+ Lukáš 6,12-20

2. čtení Lukáš 11, 1-4 Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“

Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. ·  Náš denní chléb nám dávej každého dne. ·  A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A nevydej nás do pokušení.“

Milí, sestry, bratři,

místní i přespolní, milí přátelé a hosté.

My evangelíci říkáme, že nejdůležitější součástí bohoslužeb je kázání. Ale to je nesmysl. Nejdůležitější je čtení Písma a modlitby a požehnání, pak písně – a pak teprve kázání. Které má nějak vyložit a vyjasnit biblický text jako slovo Boží a nepokazit to. Někdy ho spíš znejasní. Půl napůl.

Někdy stačí jen číst. Správně číst. My totiž čteme s před-porozuměním, a to s velkým před-porozuměním. Například  53. kapitolu proroka Izajáše; o muži bolesti. O tom, který nesl naše nemoci a který byl tak nemocný a ohavný, že jsme od něj odvrátili tvář, dnes bychom řekli, že si někteří před ním uplivli. My křesťané před-víme, že to je Ježíš. Ale tak to tam není! Prorok Izajáš 600 let před Kristem píše o muži Božím a nevíme, koho myslí! Možná to byl on sám. Možná je to portrét proroka Jeremjáše. Že to je Ježíš, je naše velké křesťanské vyznání. Ale v textu to není a nemáme to tak nejdřív číst. To máme vyznat.

I.

V dnešních lukášovských textech, když je zkoušíme správně číst, se stále opakuje, že Ježíš měl velkou SVÍZEL se svými posluchači. Se zástupy - i s dvanácti, které si sám vybral. On jim zvěstuje. Chce jim říct ohromující událost, že je tu království nebeské! Jen jako vedlejší produkt, bezděky, z něj vychází jakási moc - síla blízkosti Bohu: když se dotýká lidí, léčí jejich nemoci, vnitřní i nemoci těla – a koná další zázraky. Ale oni chtějí právě to! On jim chce říct o království. A oni skoro čekají, až domluví, aby už zase léčil, natahují se k němu, zvedají své dětičky, aby se jich dotknul, sami se ho chtějí dotknout. Až se na ně někdy až zlobí. To přece není to důležité! A jeho 12 žáků – ti by snad měli mít rozum? Ano, ti jsou rozumnější: doprovázejí ho na cestě do Jeruzaléma na smrt … a hádají se, kdo bude v tom zítřejším království ministrem financí a vnitra, kdo bude po pravici – a kdo po levici.

II.

Tak od nich někdy utíká do ústraní. Čteme – na nějaké místo. Nebo na horu. Na druhý břeh, za moře. Víte jak to dopadlo? On se přeplavil na lodi – a oni se vydali po břehu a šli tak dlouho, až ho našli! Stoupli si před něj, asi se zářícíma očima, že už jsou tady – a co jako bude! A kdy bude léčit? Vytrhli ho z toho jeho ústraní. A jemu jich bylo líto – a učil je a nasytil je. Bylo jich pět tisíc mužů – tedy s rodinami asi 15 tisíc, možná 20. Jindy, když jim chtěl vyhlásit své kázání na hoře, svou summu, svou ústavu nebeského království, musela dvanáctka kolem něho udělat kruh  a sedmdesátka ještě jeden větší, za který ti všichni prostě nesměli - možná tam trochu nasupeně stáli, že neslyší a tak – a vůbec … skoro jako bychom je slyšeli: kdy bude zase ordinovat?

Jak máme rozumět tomu ústraní? Utíkal od nich? Aby od nich měl chvíli pokoj? Aby načerpal sílu, kterou mu brali? Pokud ale čteme správně, pak čteme, že odcházel do ústraní velmi často. Modlit se k Otci. Být s ním. Ale pokud to ještě správně čteme, čteme, že vždycky odcházel do ústraní – a že je to možná úplně naopak: Vždycky byl v ústraní u Otce – a odcházel od něj  ... k lidem. Třicet let byl v ústraní jako tesařský pomocník a skoro jistě jako žák Jana Křtitele. A když ho Jan pokřtil, zase odešel do ústraní a byl 40 dnů na poušti. I v Getsemane se modlil v ústraní, k Otci.

III.

Jednou, když se vrátil z ústraní, když se vrátil z hory, kde se modlil, stáli tu jeho učedníci a skoro jakoby opáčili: Pane, nauč nás se modlit ... jako to své žáky učil Jan ... a v podtextu cítíme trochu: jako se tam (v ústraní) modlíš ty ... To je neuvěřitelné: Neuměli se modlit! Svatí apoštolové! Prostě jen byli s ním – a to jim do té chvíle stačilo. Ale neuměli se pomodlit sami!

A on je naučil tu podivnou modlitbu. Kterou se modlí církev dodnes jako jedinou modlitbu, která ji spojuje.

Zde jen takovou poznámku: my evangelíci rádi říkáme, že my se držíme Bible, tak, jak se to v ní píše. Narozdíl od bratrů katolíků – kteří jsou mizerní biblisté a tradice jim je skoro nad Písmo – na rozdíl od nás! V tomto případě je to ale naopak: bratři katolíci se modlitbu Páně modlí tak, jak je v Bibli. Bez dodatečného Neboť tvé jest království ... Tady bratři katolíci čtou správně.

Řekl jsem podivnou modlitbu. V Libčicích vedeme takovou řeč, co ta modlitba je vlastně zač. Uvádím ji někdy – jako děti k tobě společně voláme ... Naznačuji a někdy říkám, že je to dětská modlitba. Měli jsme u nás dětský tábor, na zahradě pod indiánským stanem, a domluvili jsme se, že si tedy na tu Modlitbu Páně posvítíme. Že ji budeme zkoumat. Co je zač. Modlitba Páně má dvě takové části. Jsou nad sebou. Ta nebeská – a ta naše pozemská. Ta nebeská je věnovaná Otci. A je to jedno velké TY. Když někteří fotbalisti dají góla, ukazujou oběma ukazováčkama nahoru a říkají: To On. To Ty! Modlí se nebo děkují. Někteří když dají góla naopak ukazují na sebe, na svou hruď. Tak jsme s dětmi ukazovali (pozn: i já jsem pak v neděli při kázání ukazoval ukazováčkama jako fotbalisti nahoru – v druhé půli dolů):

Otče náš – TY!. Který jsi na nebesích ... Taky TY! Posvěť se jméno -TVÉ! Přijď království – TVÉ! Buď vůle – TVÁ! – jako v NEBI – tak i na zemi! A najednou to sklouzne na zem! Buď vůle TVÁ – jako V NEBI – tak i na zemi. A od té chvíle je jenom: Chléb NÁŠ! (ukazovali jsme na sebe) veZDE!jší (zase na sebe atd.), dej NÁM! TEĎ! A odpusť NÁM! NAŠE viny – jakož i MY! odpouštíme NAŠIM! viníkům. A neuvoď NÁS! v pokušení – ale zbav NÁS! od zlého. To je celá modlitba. Už nic navíc.

Je to jako dvě nádoby, spojené jenom uzounkým hrdlem v tom místě jako v nebi tak i na zemi - nádoba nebeská a pozemská –– jako obrovské skleněné přesýpací hodiny – nebe a země, propojené ve zdánlivě nepatrném místě.

IV.

Jedna zásadní věc v modlitbě Páně chybí. Která by tam měla být a je nepochopitelné, že tam není. Dal jsem dětem záludnou otázku, jestli ví, která věc to je. Děti nic. Nejspíš jsem je zaskočil tvrzením, že v modlitbě Páně je něco špatně. Jestlipak na to vy, sestry a bratři, přijdete. (...) Zcela zásadní věc, bez které tu modlitbu snad ani nemůžeme považovat za slušnou nebo solidní. Ani vy se neodvažujete? Dětem jsem po chvilce napověděl: je to slovo. Nic… Tak ještě jinak: je to kouzelné slůvko. A už to měly! A vy samozřejmě taky: v modlitbě Páně absolutně chybí slovo PROSÍM! A vůbec už nemluvím o DĚKUJI -  anebo o CHVÁLE. A přitom se jinde říká: Proste! A děkujte! Nebo chvalte! Dobře – to poslední, CHVÁLU, zmírňuji na polovinu: dejme tomu, že v posvěť se jméno tvé – bychom mohli říct buď pochváleno jméno tvé. Ale o prosím a o poděkování – ani slovo. Je to skoro jasné: je to prostě dětská - dětsky sobecká modlitba!

A to jsem vynechal její začátek. Její první oslovení: Otče. I tak, jak ho slyšíme, je velmi radikální. Bůh Stvořitel, ten vládce nade vším, který někdy i tak nepochopitelně trestá – a je přísný a nedostupný a jde z něho strach – toho Ježíš oslovuje Otče a vyzývá, abychom k němu vyšli do té hrůzy hrůzoucí s dětskou důvěrou. Oslovujeme ho Otče přece proto, že jsme jeho děti. Ale to vlastně ještě nic není! V modlitbě Páně na začátku stojí něco, co ani vousatí církevní Otcové nesnesli a neuznali – a přepsali: Na začátku modlitby není ani řecké Pater hemón ani hebrejské Aví-nů – Otče náš ... ale aramejské Abba! A to je oslovení, které nelze jinak přeložit, než jako dětské, hodně malé dětské a důvěrné Tatínku! Jak maličké dětičky co sotva začaly mluvit oslovily úžasného a skvělého tatínka.

A je to jasné: Ježíš nás naučil dětskou modlitbu, dětskou říkačku!

V.

Jaké tohle může mít vysvětlení? Je jich určitě řada, já mám dvě možná:

A. měl je opravdu už za MIMINA, po krk. Nemohl se s nimi domluvit. Neposlouchali ho a neslyšeli ho. Tak tady máte: modlitbu, která vám tak akorát pasuje. MIMINA!

B. MÁME BÝT jako MIMINA. Vždyť nás k tomu tolikrát vybízel. A nepodceňovat ty maličké. Protože „když nebudete jako oni, nevejdete do toho už otevřeného království“! Vždyť jejich andělé v nebi neustále hledí na tvář nebeského Otce. Buďte jako oni. Jako MIMINA.

Asi se shodneme, že správně je o něco ... spíš B.

ZÁVĚR:

Jak čteme naše dnešní lukášovské texty? Jak je správně čteme? Co je v nich důležité? Možná jedna tichá věc, ve které máme svého Pána, Ježíše, napodobovat: Máme se také naučit chodit DO ÚSTRANÍ K OTCI. Nebát se samoty, naopak. Jít a chodit k němu s důvěrou, podobně jako děti, které se právě naučily nové slovo a běží ... TATI-TATI-TATI ... to je to TATÍNKU ... úplně tak jako běhávají ... k  MAMINCE. K Otci, otevřenému nebi. Amen.