Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

KRÁSNÁ HORA 6. 10. 2024

Text: Deuteronomium 26, 1 - 11

           O tom, že je podzim, není pochyb. Stačilo se rozhlížet kolem cestou sem. Chlad, listí žloutne a začíná opadávat, pole zoraná, úroda sklizená. Pravda je, že mně na zahradě ještě zbývá něco sklidit – ještě dozrávají fíky, ale ty jsou taková anomálie. Jinak se můžu i já přidat k žalmistovu chvalozpěvu: „Země vydala své plody“, a spolu s ním dodat: „Bůh nám žehná, Bůh náš.“ (Ž 67,7)

           Bůh nám ovšem žehná všelijakými způsoby, nejen úrodou z polí a zahrad. A je dobré si to znovu a znovu připomínat. Máme co jíst, máme střechu nad hlavou, nemusíme se den co den strachovat o svůj život. Události posledních týdnů nám znovu důrazně připomínají, že nic z toho není samozřejmostí. A dnes za to všechno nesamozřejmé chceme Bohu poděkovat. Vzdát díky.

           Text z 26. kapitoly 5. knihy Mojžíšovy je takové krátké vyznání (teology nazývané „malé dějinné krédo“). Vyznání, které znělo pokaždé, když Boží lid přicházel do chrámu děkovat Hospodinu za úrodu. Ale vlastně v něm jde o víc, než o tu sklizenou úrodu. Jako refrén těmi jedenácti verši šestkrát zazní, že Hospodin Izraeli – Božímu lidu – tobě – nám – něco dal a dává. Tím stěžejním celého vypravování je tedy zpráva o Hospodinově jednání. Bůh člověku dává prostor pro dobrý život. Jádrem zvěsti celého textu je dobrá zpráva – evangelium - pro každého člověka o Bohem darovaném  prostoru pro život v radosti. „Budeš se radovat ze všeho dobrého, co ti dal Hospodin, tvůj Bůh.“ Tolik poslední – jedenáctý verš. (Dt 26, 11)

           Proto vlastně nejsou předmětem díků ani tak ty konkrétní přinesené dary, ale samotné Hospodinovo jednání s Božím lidem.

           Izrael sice přináší jako projev vděčnosti prvotiny – tedy to nejlepší – z úrody. Ale jeho dík jde daleko hlouběji, vlastně až k samotnému  vyznání: „Nebýt Tebe, Bože, tak tu dnes nestojíme.“ Díkůvzdání Izraele se tak děje skrze příběh, shrnutý v jeho vyznání: „Byli jsme ztraceni, neměli jsme před sebou žádnou budoucnost. Co máme, co jsme – ano - že jsme, to vše jen díky Tobě, Bože.“ V textu toto konstatování nabývá konkrétní podobu: „Byli jsme jako uprchlíci bloudící bez domova, jako hosté v cizí zemi, kde s námi zle nakládali, takže nakonec jsme neměli nic, než Boha našich otců, a tak jsme ve své nouzi úpěli k Hospodinu. A On viděl naši bídu, vyslyšel nás, vyvedl nás z egyptského otroctví a dal nám tuto zemi. Nebýt Tebe, Bože, tak tu dnes nestojím!“

           A po tomto vyznání čteme v 10. verši: „A postavíš koš prvotin z plodů země před Hospodina, svého Boha.“

Židovská bohoslužba byla plná symboliky, která nechyběla ani tentokrát. Díky popisu v talmudu (což je soupis rabínských diskusí týkajících se židovského zákona) víme, co se během odevzdávání prvotin v chrámu dělo. Kněz košem s prvotinami z úrody opakovaně pohyboval směrem k oltáři a tak je symbolicky odevzdával Bohu. A pak koš zase nesl nazpět k tomu, kdo jej přinesl. Tím se vyjadřovalo, že Hospodin sám obětníka obdarovává. A právě při tomto ději zněla ona slova  vyznání.

Přinášením prvotin z úrody a jejich odevzdáváním Hospodinu Izraelci vyjadřovali, že vlastně dávají z toho, co sami dostali. Proto byla jejich vděčnost úzce spjata se solidaritou – přijímat a dávat k sobě neoddělitelně patřilo..

 Připomínání vlastní minulosti – příběhu o vyvedení z otroctví a darovanosti zaslíbené země –  vedlo Boží lid nejen k věčnosti vůči Hospodinu, ale také k solidaritě s potřebnými. Právě pro to, co Izraelci zažili, byli velmi vnímaví k potřebám druhých. Pokud člověk opravdu bytostně vnímá darovanost svého života, pak nemůže jinak než sám dávat - pamatovat na potřebné

Proto Izrael slyší „Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, tvůj Bůh tobě a tvému domu, budeš se radovat ty i lévijec i bezdomovec, sirotek i vdova, kteří budou mezi vámi.“ (Dt. 26, 11. 12)

           Dnešek je naší slavností díkůvzdání. Ale ani my, stejně jako dávný Izrael nemáme děkovat jen za letošní úrodu, za to, že nestrádáme  a nemáme nouzi, že se nám vyhnuly přírodní katastrofy, že nemusíme každou chvíli hledat úkryt pro útoky nepřátel. Mysleme i na  všechno to ostatní, co dobrého s námi a nejen s námi Bůh učinil a činí. Děkujme za příběhy našich životů. Na náš společný příběh jako částky Božího.

           Vždyť i my – stejně jako Izrael – „jsme byli ztraceni, neměli jsme před sebou žádnou budoucnost. Co máme, co jsme – ano - že jsme, to je jen díky nezasloužené Boží milosti.“

Kéž je to i naše vyznání, protože může i nám být zdrojem vděčnosti za každé situace, v každý okamžik našeho života. I když se třeba neurodí tolik, kolik bychom si přáli. I když třeba přijdou starosti o zdraví, o blízké, o zabezpečení rodiny. I když vnímáme rostoucí napětí ve společnosti a zprávy z blízkého i vzdálenějšího okolí jsou znepokojující.

Přiznejme si, že ne vždy se nám chce děkovat natož se radovat. Jsou situace, kdy vůbec není jednoduché vydolovat v sobě i jen něco málo vděčnosti a radosti. Jak se má člověk radovat a jak má být vděčný, když se na něj sype tolik problémů? Pamatujme ale, že ta pravá – křesťanská – radost vyvěrá z hlubších zdrojů, než jsou aktuální okolnosti a momentální nálada.

Jako vyznání Izraele vycházelo z příběhu o Hospodinově zachraňující přítomnosti uprostřed Božího lidu, tak je tomu přece i s námi. I naše vyznání vychází z příběhu. Z příběhu, který začal v betlémské stáji a který pro golgotský kříž je součástí i našeho života..

A nakonec ještě jedna podobnost našich dnešních bohoslužeb se starozákonní slavností obětování prvotin úrody.

Také my jsme dnes přinesli na stůl Páně to, co může symbolizovat úrodu –  chleba a víno – aby se nám tyto naše dary vrátily skrze oběť Ježíše Krista jako Boží dar odpuštění a příslibu pokračování našeho příběhu.

                                                                 Amen