Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Efezským 5, 1-10

Sestry a bratři, milí přátelé,

Každý člověk by byl rád, kdyby jeho děti kráčely stejnou cestou jako on, měly stejnou víru, vyznávaly stejné životní hodnoty, aby si v životě počínaly způsobem, který se jemu osvědčil, který se ukázal být pro život nosný a na kterém se dá budovat spokojený život; neboť štěstí a spokojenost je to, co v posledku svým dětem přejeme. Aby se vyhnuly trápení, které nás soužilo, aby nedělaly chyby, které nás stály mnoho životní energie atd. A v církevním prostředí tak nějak automaticky předpokládáme, že budou chodit s námi do kostela, zúčastňovat se církevních akcí a žít život, založený na křesťanské etice.

Zní to hezky, ale jak tohoto stavu dosáhnout? Jak docílit toho, aby i ve dvanácti, patnácti či sedmnácti řekly: raduji se, když říkáno mi bývá půjdeme do domu Hospodinova. Starověk toto řešit nemusel. Dítě nemělo žádnou autonomii, žádnou samostatnost, žádná rozhodovací práva. Když Jozue říkal: já a můj dům budeme sloužit Hospodinu, tak to s nikým nekonzultoval. Neptal se na názor své ženy, svých dětí, svých zaměstnanců, svých otroků. Je tedy jisté, že se vzdali bohů, které se v rodinách dědili po generace a obrátili se k nezachytitelnému Hospodinu? Je zřejmé, že přesunuli předmětné uctívání symbolu (kterému i napomáhá struktura semitských jazyků) k nepředmětné službě Hospodinu? Těžko říci. Jako liturgická výpověď o cestě Izraele dějinami je to mohutné, ale jako inspirace k výchově asi nepoužitelné.

A co Nový zákon? Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. Cti otce svého i matku svou‘ je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi. ‘Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána. Jsme četli. Jenomže moderní myšlení s tím má problém. Hned ta první věta: děti, poslouchejte své rodiče, protože je to spravedlivé před Bohem. Znamená to tedy, že když dítě neposlouchá rodiče, je to před Bohem nespravedlivé? Nebudu vymýšlet teoretické příklady a použiji obrázek z vlastního života. Když můj otec komunista viděl v roce 1968 v mé knihovně Bibli, komentoval to velmi posměšně. Kdybych ho tedy poslouchal, nikdy bych ji nečetl, nechodil bych do mládeže, kostela a konec konců bych ani dnes nestál tady na kazatelně. Co tedy je a co není poslouchání rodičů, které je spravedlivé před Bohem?                                                                                                                                     To ale není všechno: Cti otce svého i matku svou‘ je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi. Ale já si přece nechci svých rodičů vážit proto, že se mi za to něco slibuje! Já je mám rád pro ně samé, nepodmíněně, i kdyby se mi mělo vést špatně a byl jsem na zemi jen krátce. A co teprve ‘Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána. Kolikrát se děti cítí být tlačeny do vzdoru s nevelkou možností oponovat? No a korunu tomu dodají další čtyři verše o otrocích, jejichž struktura i skladba ukazují, že dítkám se nepřisuzovala o nic větší autonomie než otrokům. Tedy NZ také nic moc.

Někdo vsadí na donucování. Přece když se učil na piano, tak ho to taky nejdřív nebavilo, když ho nutili, ale dneska je rád…Jenomže víra takhle nefunguje. Toho si ostatně všiml i Kalvín, když v Instituci píše o tom, že otrok dělá věci z donucení a když ta nutící síla pomine, dělat to nebude, na rozdíl od syna, který koná z lásky ke svému otci.

Dnešní přístup k dětem je jiný. Snažíme se malého tvorečka respektovat od samých jeho počátků. Dbáme na jeho svobodný rozvoj, respektujeme jeho potřeby. A jaká je za těchto předpokladů cesta, která vede k tomu, že jednou řekne: ano, sem chci patřit, toto jsou moje sestry a bratři, toto je moje společenství, já se raduju, když jdu do domu Hospodinova, já budu sloužit Hospodinu, já chci ctít otce i matku.

Nečekejte, že vám řeknu, jak na to, protože to sám nevím. Ale je důležité o tom přemýšlet, mluvit, sdílet se. Tedy alespoň pár mých postřehů, abych se vystavil případné pozdější diskuzi:

1.Mít na dítě čas. Nepodceňovat žádné jeho problémy a diskutovat o nich. A ne když za mnou přijde, abych řekl: teď né, píšu kázání. Přijď potom. Protože žádné potom nemusí být.

2.Umět vyslechnout, jak dítě vidí situaci. I když se nám to nemusí líbit, i když s tím nesouhlasíme nebo se i cítíme ublíženi. Toho často nejsme schopni ani s odstupem mnoha let, vyslechnout si, jak to tehdy dítě vnímalo. Tím se pak náš vztah k už dospělému dítěti hodně formalizuje a chybí důvěra a hloubka.

3.Nestavět se lepším nebo dokonce dokonalým, nezamlčovat dítěti svá selhání, nelhat mu. Je třeba počítat s tím, že do jisté doby mě bude dítě napodobovat, od jisté doby se bude vymezovat.

4.Všechno vysvětlovat. Nikdy neříkat: tomu nemůžeš ještě rozumět, na to jsi moc malý/á. Je na nás snížit svůj výklad na úroveň dítěte.

5.Poskytnout mu prostor, pro jeho vlastní rozhodování. Není žádnou tragédií, rozhodne-li se pro jinou cestu. Je lepší, bude-li z něj charakterní četný ateista než křesťanský křivák. Teoreticky všichni uznáváme, že dítě má právo na svoji cestu, ale prakticky to přijmout a skutečně respektovat je asi ze všeho nejtěžší.

Ale já sám za sebe mohu ve všech těchto obtížných chvílích spoléhat na to, že nejsem sám. Že je tu s námi předivná moc, kterou někdy pociťuji a jindy zase nikoliv. Že to všechno neleží jenom na mně. A tak jako mě má pán Bůh rád takového, jaký jsem, tak i já můžu milovat svoje dítě ať je jaké chce. Já mu můžu a mám předat přesvědčení, že toto je krásný svět, ve kterém stojí za to žít, kde může potkávat spousty úžasných lidí, se kterými se může sdílet, kterým může pomáhat a od kterých si i může nechat pomoci. Je to svět, ve kterém se nemá čeho bát. A pokud se mi povede toto mu předat, tak je úplně jedno, do jakého kabátu si to všechno obleče. Kdo jsem já, abych to posuzoval? Amen.