Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Mt 18, 21-22:

²¹Tehdy k němu přistoupil Petr a řekl: „Pane, kolikrát proti mně může můj bratr zhřešit a já mu mám odpustit? Sedmkrát?“
²²Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti, že sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát.

Sestry a bratři, milí přátelé,

Odpuštění je jeden ze stěžejních pojmů v křesťanství. A také pojem, který je nejrůznějším způsobem zatížen nebo nepochopen. S odpuštěním úzce souvisí provinění, nebo chcete-li v jazyce náboženství-hřích, nebo dluh. Tedy, na jedné straně stojí ten, kdo učinil něco špatného, kdo sešel ze správné cesty, kdo poškodil bližního, nebo mu ublížil. na druhé straně je pak ten, kdo odpouští, odstraňuje vinu, nepočítá hřích, zaplatí dluh. Celé to drama má tři postavy: Provinilce, odpouštějícího a Boha. Podívejme se nyní na jednotlivé postavy tohoto kusu, ve kterém i my začasté neslavně vystupujeme. Provinilec, hříšník, porušovatel pravidel, přestupník práva. Postava veskrze záporná. Ovšem jen do doby, než se role ujmu já. Vždyť se vlastně tolik nestalo, já jsem přece ani nic špatného udělat nechtěl, ale okolnosti tomu napomáhaly, doba byla taková, já jsem tím chtěl vlastně druhým pomoci, a tak nějak mi při tom trochu uklouzly nohy. No jasně! Kéž bych se jen uměl s takovým velkorysým pochopením podívat na toho druhého, když jemu tak trochu ujedou nohy, nezvládne okolnosti nebo se mu věci vymknou z ruky. -To tak, vždyť on to jen tak hraje, aby se vyhnul trestu, abyste se nad ním slitovali, abyste mu to chudáčkovi malému odpustili atd.atd.

A co odpouštějící? Někdo rovnou řekne, že žádné odpuštění neexistuje, že by to jedině musel zapomenout. Dokonce jsem slyšel názor: to by mi museli udělat lobotomii mozku. Je to kruté, ale je to upřímné. Všímá si to skutečnosti, že odpuštění vůbec není jednoduché, ani když se člověk snaží sebevíc. Dobrá, odpustím tedy, ale pořád na to myslím, kdykoliv ho vidím, tak se mi ta situace neustále připomíná, jak jen drobně klopýtne, už na něj hledím pohoršeným zrakem, když se naše oči střetnou, může v těch mých číst: jen se nedělej, já vím, co jsi proved. A dělá mi to dobře. Pane Bože, to jsem rád, že nejsem jako ten celník.

Tak troch v obou těchto rolích zapomínáme, že nás vidí ten, kterému neunikne ani náš nejmenší pohyb, povzdech nebo i jen letmá myšlenka. Charlie Chaplin tuto prostou skutečnost vyjádřil slovy: pamatuj, že u posledního soudu ti všechny tvoje filmy promítnou. Myslel tím samozřejmě filmy našeho života. Někdy nám asi u nich nebude veselo a budeme se hodně stydět.

No a pak je tady ta třetí postava-Bůh. Bůh, který nám to odpustí. Nikoliv proto, že odpouštět je jeho řemeslo, jak mu podhazoval německý filosof Friedrich Wilhelm Nietzsche, ale proto, že nás má rád. Má nás rád zcela bez zásluh. Když jsem o tom jako zanícený mládežník před mnoha lety debatoval s Luďkem Rejchrtem, někdejším farářem v Braníku, nakonec mi řekl: Je to tak, máš pravdu, ale lidem se to nesmí moc říkat. Bůh nám odpustí zcela bez zásluh. Já vám to tedy říkám, abyste mohli tím více a beze strachu usilovat o dobré, nikoliv v duchu otrockém a z přikázané povinnosti, ale v duchu synovském, jako Ježíš, ve svobodě, dobrovolně a rádi plnit vůli svého otce. A najde-li se nějaký zneužívač těchto dávek milosti, to je jeho problém, tím se dnes nechci zabývat.

Dnes bych se ale chtěl zamyslet nad tím, jak Petr naprosto nepochopil, co mu Ježíš říká. Petr se Ježe ptá, kolikrát má odpustit svému bližnímu. Snad ne sedmkrát? Sedmička je číslo plnosti, a tedy by se to dalo chápat ve smyslu: to mu mám odpouštět furt? Petr chápe odpuštění jako akt své dobroty vůči někomu, kdo se proti němu provinil nebo mu nějak ublížil. Jen se podívejte, jaký já jsem dobrý-on, takový – a teď si tam doplňte něco třeba do vaší konkrétní životní situace-a já takový beránek Boží, světec, čistý jako lilium. Jenomže to je přesně to neodpuštění, to, co se mi vždycky nějak vrátí, protože podstatu té mojí křivdy, ať už skutečné nebo domnělé nejsem schopen překonat, pořád ve mně je a vždycky ožije, když se to nejmíň hodí. A tak se Ježíš snaží Petra přivézt k cíli tím, že mu řekne: ale ty musíš odpouštět 77x7 tedy nejen furt, ale furtumfurt, jak se říkávalo u nás v Sudetech, tedy pořád a pořád. Proč mu neřekne, jak to je, to nevíme. Snad pravdy, které si člověk tak trochu znovuobjeví sám pro sebe, jsou pro něj cennější a více se jich drží. Vždyť mu Ježíš přece rovnou mohl říci: ale Petře, ty neodpouštíš křivdu, abys sejmul břemeno ze svého bližního, protože ten si to teprve bude muset srovnat sám v sobě, skrze pokání, aby pak mohl odpuštění přijmout, ale ty odpouštíš především kvůli sobě. Aby tě pocit křivdy a nespravedlnosti nezničil. Aby tě pocit ublíženosti neparalyzoval a nevyřadil ze života. To není jednoduché. To není snadné. To není laciné. Proto ti tady dávám nekonečně možností k odpuštění. A nejen tobě Petře ale vám všem. Vždyť jsem vás učil: a odpusť nám naše viny, tak jako my odpouštíme našim viníkům.

A my přece nechceme, aby nám Bůh odpustil jenom tak na voko, formálně, a přitom si říkal: no, co si o tobě myslím, to by sis za rámeček nedal. My chceme, aby to naše provinění smazal, dilítoval, aby po něm nebyla ani stopa na disku. My chceme zase žít život s čistým štítem, jako by se nikdy nic nestalo, jako by dluh už byl zaplacen. Vždyť to bylo přece jenom takové momentální zaváhání, prostě nám trošku ujely nohy, tak co. A teď přijde ta těžší část: no jasně, v pohodě, já, Otec v nebesích, to tak udělám. A od tebe chci maličkost: udělej to tak i ty se svým bližním. Jednoduchý jako facka. ----A co když se mi to nepovede? Co když na to prostě nemám? To mi tedy Bůh také neodpustí? Také si bude do smrti připomínat všechny moje průšvihy, všechny křivdy, všechno zlé, co jsem učinil? Vůbec ne. Odpustí nám. Tak to tedy neplatí, co nám řekl v modlitbě Páně? Ale platí. On nám věří. Má v nás důvěru, že na to máme, že to zvládneme. On nám fandí. On křičí z nebeské tribuny: do toho, do toho. Neboj se. Jeď. Prostě nám věří. I když ne tak moc, protože nám dává šanci zkusit to 77x7, tedy pořád a pořád. No, tak ho nezklamme a pojďme do toho. Přece na to máme. Amen