Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

1. čtení: Jeremiáš 18,1-6

2. čtení: Řím 9,20-21
20Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad
výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“
21Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy
udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke
všedním?

Sestry a bratři, milí přátelé,
Zvolna se nám blíží Výroční sborové shromáždění. To není den, kdy pouze statisticky hodnotíme uplynulé období a ekonomicky uvažujeme o věcech minulých s ohledem na věci příští. Je to také doba, kdy se můžeme zamyslet nad tím, co pokládáme pro náš sbor za nosné a osobně si pak mohu klást otázky ohledně mojí víry a co z ní plyne, jak se
chci angažovat ve sboru nebo církvi, případně i ve společnosti.

Pro začátek těchto úvah připomenu tři slova, kterými se církev charakterizuje. kérygma, koinonia a diakonia. Tedy česky: zvěst, tj. to, na čem moje víra stojí, z čeho čerpá, pomocí čeho se formuluje (anebo neformuluje – protože i nevíra nebo nevěra je součástí životní orientace, která není statická a, jak uvidíme podléhá vývoji); druhý článek koinonia, neboli společenství, tedy to, co na základě této zvěsti vytváříme, na základě čeho se ,možná, sdružujeme a podle toho tvoříme hodnotu toho kterého společenství a třetí článek diakonia, tedy služba, která dává našemu společenství smysl, neboť podobně jako víra bez skutků je mrtvá sama v sobě, tak i církev bez služby ztrácí své
poslání.

Dnes bych se chtěl zamyslet nad slovem kérygma. Je to od řeckého provolávat (keryssein), tedy zvěst, třeba jak jste ji slyšeli v introitu z Lukášova evangelia, když Ježíš prvně promluvil v synagoze. Respektive spíše bych chtěl, aby vy jste se zamysleli nad tímto problémem. Co je pro vás v životě nosné. Ne řečeno jazykem naučené formulky nebo
církevní fráze, ale skutečně. A pokud na to přijdete, tak si to klidně nechte pro sebe. Vaše vnitřní přemítání rozhodně nemusíte prezentovat veřejně. Jedním z nejstarších starocírkevních vyjádření zvěsti bylo zvolání : Ježíš je Pán! V tehdejší otrokářské společnosti všichni dobře
věděli, kdo je pán. Pán je suverénní absolutní vládce, který se nemusí s nikým radit ani se nemusí nikomu zodpovídat. On rozhoduje všechno, je pánem života i smrti. Hospodin dal, Hospodin vzal, jeho jméno budiž pochváleno, říká věrný služebník Job. Ježíš je pán, Ježíš není žádný náš
kámoš, říkával k našemu zklamání na mládeži náš bratr farář. Jenomže dnešní moderní člověk už toto vyznání prostě nebere. Jednou se mi stalo, že se mě v hospodě jeden mladý cikán zeptal: Pepo, řekni mi, jak ten Pán Bůh může dopustit ve světě tolik zla. Než jsem se stačil nadechnout k odpovědi, vstal jeden starý cikán a řekl: Bůh, to je PÁN
BŮH a jestli chceš takhle mluvit, tak se seber a jdi pryč.

On prostě může všechno a my nemáme právo to, jakkoliv otazníkovat. Copak může nádoba kritizovat svého tvůrce! Ano, pokud je člověk schopen to takto přijmout, tak mu skutečně nic nechybí. Všechno se děje z dopuštění Hospodina, tedy mluvit o dobru a zlu je vlastně rouhání- jak to tehdy vnímal i onen starý cikán. Pokud je tedy
všechno determinováno Bohem, pak nezbývá prostor pro svobodnou vůli, konec konců není ani k ničemu potřeba. Je to rajský stav, stav před snědením jablka poznání, a to je stav ve kterém zajisté už nejsme. Mimochodem, tento rajský stav nějakým způsobem reflektují všechna
náboženství. Člověk žije bezstarostně v období hojnosti, nemusí usilovat o svoji obživu, tu mu bezpracně dodávají – a teď si tam můžete podle systému dosadit-třeba stromy v zahradě Eden, nebo strom kalpavrikša v indických systémech či docela obyčejný řecký roh hojnosti. Ale tato
doba jednou z nejrůznějších důvodů končí. Tím důvodem je většinou čin, skutek, událost. Člověk něco udělá a všechno se změní. Rozhodne se (tedy už svobodnou vůli potřebuje) a jeho čin nese důsledky. Lidské embryo se ze snového lůna ráje narodilo do světa a začíná žít. Člověk se
vyvíjí a emancipuje, opouští některé dětské představy ať už ke své škodě či užitku. Myslím, že je to zcela legitimní přístup. V modlitbě Páně voláme Otče náš. Tedy k Bohu máme vztah jako k otci (nebo chcete-li k matce), tedy v raném dětství je všemohoucí, je naší veškerou jistotou i
pomocí, je všechno, co k životu potřebujeme. Časem se náš vztah proměňuje, méně na něj spoléháme a více přijímáme vlastní zodpovědnost.

Jestli se teď děsíte, že budu rozebírat všechna vyznání víry, která církev kdy vytvořila, tak se děsíte zbytečně. Uvedu už jenom jedno, které je ze zcela opačného konce spektra. Profesor Milan Machovec v knize Ježíš pro
moderního člověka nabízí následující kérygma: žít náročný život je možné. Ježíš říká vezměte na sebe moje břemeno a jho, protože netíží a netlačí. Samozřejmě, že tíží a tlačí a někdy ho ani nezvládáme nadzvednout. Jenomže máme-li motivaci-tedy zkratkovitě řečeno lásku k Ježíši jako měl on ke svému otci, - pak to břemeno neseme rádi, i
když je těžké a zabereme do jeho jha i když tlačí. S tou motivací je to asi jako v té písničce: zima studená není, tvrdá mez netlačí…To je tedy ten náročný život, to je ten Ježíš z toho prastarého vyznání. Žít takový život je možné. Proč je to možné? Protože on takový život žil. Pro nás pak
z toho plyne, že se nemusíme bát. Vlastně už vždycky běžíme prošlápnutou stopou. Víme, že je to možné.

Někdo může namítnout: ale není to takhle těžší? Není jednodušší, když Pán všechno rozhodne a my poslušně šlapeme jako broučci? A třebas i klidně zmrzneme, když to bude jeho vůle? No, jistě že je. Jenomže my už nejsme ve stádiu, ve kterém byli lidé starých dob. Už nejsme
otroci, ale synové a dcery. Synové a dcery, které nechtějí zklamat. A tak se bolestně rozhodujeme, nejrůznějším způsobem klopýtáme ve snaze o náročný život. Toto je tedy rozpětí, ve kterém formulujeme svůj postoj
k víře, a tedy k životu. Pokud to někomu nestačí, nevadí, jsme všichni na cestě a svoji pozici si jednou každý z nás najde. Někdo způsobem jednodušším, třeba osvědčeným a zděděných po předcích, jiný složitě a tápavě. Ale jak praví klasik: i ta sebeunavenější řeka jednou najde cestu k moři.   na závěr ještě poznámku: je nebo není Ježíš náš kámoš?
Ježíš tak své učedníky nazývá. Proč se o tom v církvi moc nemluví? To ale není otázka na mne. Byly doby, kdy snad církev potřebovala ukazovat svoji přísnou často i trestající tvář, jako by zapomněla, že Ježíš tu rákosku z Obecné školy zlomil už dávno.

Amen.