Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Čtení Sk 6,1-6
1 V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl.
2 A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech.
3 Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou.
4 My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.“
5 Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství.
6 Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce.

Text Filipským 2.1-4
1 Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování:
2 dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení,
3 v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe;
4 každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.

************************************

Sestry a bratři, milí přátelé,
dnes jsme se v té posloupnosti zamyšlení kérygma-koinonia-diakonia, tedy zvěst-společenství-služba, dostali k tomu poslednímu a nejdůležitějšímu; totiž nezištné
službě bližnímu. Než se do toho pustíme, stručně si zopakujme předchozí dva pojmy. Zvěst je to, čemu věříme, na čem zakládáme svou životní orientaci, to, z čeho se odvíjí naše morální hodnoty, k čemu se vztahuje naše naděje. Tatáž zvěst nemusí vzbudit stejnou odezvu v každém z nás. Tedy věříme nějakým způsobem každý jinak. Někdo na otázku, kolik je bohů, odpověděl, tolik,
kolik je lidí. Tedy různost ve víře nás nemusí ani děsit ani ji nemusíme uvádět na pravou míru. Ostatně ani apoštolové, kteří byli s Ježíšem a měli všechno z první
ruky, se neshodli. Na základě víry vytváříme společenství víry, které je neméně pestré. Má v něm místo každý, kdo o to stojí. Bez ohledu na to, co dělá nebo nedělá, čeho je či není schopen. Nikdo není méněcenný a nikdo nemá být
odstrkován. Připomínal jsem tu podobenství o dělnících na vinici, kdy stejnou mzdu dostali ti co pracovali celý den a nesli všechny útrapy, i ti co pracovali jedinou hodinu.

A nyní přicházíme k tomu nejdůležitějšímu, totiž službě. Pokud totiž budeme mít jen ty první dva sloupy, nebude to špatné, ale budeme do sebe uzavřené společenství, které kdysi Václav Klaus starší ne neprávem přirovnal ke spolku zahrádkářů. Zahrádkáři se sdružují kolem předmětu svého zájmu, vyměňují si zkušenosti sem tam si i něco dají ze svých přebytků. To všechno je dobré a krásné. Často jsem měl u zahrádkářů vzdělávací programy a atmosféra byla vždy úžasná. Bylo to ale přesně jen pro ten spolek zahrádkářů (nebo třeba hasičů, leteckých modelářů, horolezců atd. aby to nevypadalo, že se navážím do zahrádkářů). Jenomže církev má mít něco, co si asi Václav Klaus nedovede představit. Církev je živa z Boží milosti. Z toho plynou některé zásadní věci. Nemusí se bát vnějších okolností, nemusí podlézat mocným tohoto světa,
nemusí poslouchat hlasy nejrůznějších diktátorů a manipulátorů. To dobře věděl už Gamaliel, předseda židovského sanhedrinu, tedy židovské velerady, když říká:
"Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu." Dali mu za pravdu; zavolali apoštoly, poručili je zbičovat,
zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšovu a pak je propustili.

Pravda, drobné nepříjemnosti být mohou, v tomto případě apoštoly zbičovali. Tedy všechny tyto věci platí směrem dovnitř, do církve. A směrem ven platí: mojí odpovědí na Boží milost je lidská solidarita. A protože všichni jsme pod Boží milostí, má být naše solidarita směřována ke všem bez rozdílu, bez ohledu na to, jestli nám to někdy oplatí nebo ne, jestli nám za to bude vděčný, jestli si to „zaslouží“ nebo ne. Rovnou říkám, že pro člověka je něco takového nemožné. Je dobré si to ale přiznat a dělat co můžu, než abych komplikovaně zdůvodňoval, proč si někdo pomoc zaslouží a jiný ne. Je trapné, když např. naši politici nálepkují lidi, jako by viděli do jednotlivých osudů. Nikdo se nenarodí jako bezdomovec, jako nemakačenko, jako utečenec, jako zkrachovalec apod. Když jsem chodil kdysi do azylového domu v Hradci Králové, a mluvil s klienty mezi čtyřma očima, všichni bez výjimky začali větou: Nikdy jsem si nemyslel, že takhle dopadnu. Ostatně jaké kvality měl zbitý člověk, když k němu přistoupil Samařan a nezištně mu pomohl? Jeden včelař, když mi ukazoval včelnici mi řekl: tady věším sýkorkám v zimě lůj a ony mi pak za to v předjaří sežerou včely. Přiletí na česno, zaťukají zobáčkem, včela se jde podívat, co se děje a lup a je po ní. Tehdy jsem byl mladý a nechápal jsem, co mi tím chce říci. Ale dnes vím, že řekl: dělej, to, co pokládáš za správné, bez ohledu na výsledek. Katolický farář Louis Evely, jehož knihy jsme si u Klimenta v mládeži opisovali, řekl, že Bůh má v tomto světě pouze naše ruce. Já jsem k tomu našel pěkný příběh z jedné knihy. Píše se v něm: Během druhé světové války byla během náletů doslova smetena jedna malá vesnička. Mezi obětmi byl i farní kostel. Socha Krista vedle kostela přišla o ruce i nohy. Po válce se lidé rozhodli, že kostel opraví, dohodli se ale, že sochu opravovat nebudou. Na patu kříže pak pověsili tabulku, na které stojí: "Už nemám ruce ani nohy. Od nynějška buďte vy mýma rukama i nohama a přinášejte úlevu a uzdravení zraněnému světu.

Jak má ale taková služba vypadat? Může začínat u úplných maličkostí. Vyjdu do práce o půl hodiny dříve a cestou se stavím u staré sousedky, uvařím jí čaj a chvíli si s ní povídám, aby věděla, že není na světě sama; a na druhém konci spektra může ta služba jít až k profesionálním gigantům, typu Člověk v tísni, jejichž pouhé jméno a pověst nahání nejrůznějším usurpátorům takovou hrůzu, že se je snaží vyhnat ze své země pryč. A na celém tom procesu služby a pomoci se může podílet každý. I těžce nemocný člověk, neschopný jakéhokoliv pohybu se může za druhé modlit, a i člověk velmi bohatý může nezištně přispět majetkem a oba přitom konají stejně významnou službu. A je zcela logické, že v etablované demokratické společnosti církev vytváří oficiální struktury pomoci v nejrůznějších oblastech.

Diakonie se tak stává důležitou součástí církve, a to i tehdy, když se její pracovníci k církvi nijak nehlásí. Vzpomínám si, že jednou jsem byl ve Finsku a na jedné akci diakonie jeden pracovník mluvil velmi otevřeně proti církvi. Zrovna když hřímal: s církví já nemám naprosto nic společného, tak se ke mně naklonil můj finský kolega a s úsměvem řekl: kromě toho, že od církve dostává výplatu.
Ale i to musí církev být schopna unést. Jistě by se dalo mluvit k tomuto tématu velmi dlouho, ale to můžete dělat u kávy a čaje.

Amen.