Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Čtení: Numeri 21, 4 - 9
Text: Jan 3, 14 – 21

Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jediného dal, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný – tak jsme to četli v tom dnešním biblickém oddíle. Ale tak to můžeme číst i na zdech nejedné křesťanské modlitebny či kostela. Tak to také můžeme číst na nejedné křesťanské
pohlednici, na nejednom křesťanském přání či záložce. A před pár lety byl dokonce tento 16.verš ze 3.kapitoly Janova evangelia zakódován i v názvu
jednoho pořadu, který týden co týden vysílala Česká televize. Byl to pořad s názvem Exit 316. Sám pak vlastním knížku, která dokonce neobsahuje nic jiného než a právě jen tento jediný biblický verš. Ten verš je v ní celkem 32O krát. Pokaždé však v jiném jazyce či nářečí. Což všechno znamená, že jde o verš v křesťanských kruzích nanejvýš populární. Oblíbený. Že jde až o jakýsi vztyčený praporec víry, pod jehož znamením se bojuje.

Jenomže o tom, jak to s takovými prapory a standartami bývá, přeci víme. Vždyť i nám jedna vlaje nad Pražským hradem a hrdě hlásá, že Pravda vítězí, a přesto to z nás zrovna nějaké zvláštní a výjimečné zastánce pravdy nedělá.
A proto jen něco vztyčit, vyvěsit, vystavit je asi málo. K tomu vztyčenému je naopak třeba právě i vzhlížet. A také pochopit, porozumět tomu, o čem to, co bylo vztyčeno, vlastně je. O čem to vztyčené vlastně vypovídá. A kam, k čemu nás to i vede.

Pokusme se tedy i my na to, co jsme četli, nejprve podívat, pokusme se tomu nejprve porozumět. A začneme zcela od začátku. U vztyčeného hada Ohniváka. Na toho se totiž odkazoval hned ten první verš: Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Asi bychom těmto slovům vůbec nerozuměli, kdybychom si zároveň při prvním čtení nepřečetli i ten starozákonní příběh z knihy Numeri, příběh o reptajícím Božím lidu, kterému se, jak sám říká, už
protiví nuzná pouštní strava a který si začal stýskat po otrockých jistotách.
Za toto reptání, které zdaleka nepřišlo na cestě pouští poprvé, nýbrž se naopak opakovalo pořád dokola, přišel trest – lid byl napaden ohnivými hady, jejichž uštknutí bylo smrtelné. Lid však šel do sebe, přiznal svou vinu a prosil Mojžíše, ať se modlí k Bohu, aby je Bůh hadů zbavil. Proto Hospodin nechal
Mojžíše vyrobit z bronzu hada Ohniváka, kterého měl připevnit na žerď a uprostřed lidu vztyčit, aby každý, kdo k němu vzhlédne zůstal - navzdory svému uštknutí - přece jen naživu.

Neptejme se teď „jak“ se to všechno stalo, nepátrejme ani potom, jaký že to mohl být tehdy druh hadů a neřešme ani to, jak vůbec mohlo pohledem na bronzového hada dojít k uzdravení. Jsme tu v oblasti mytologie a nikoliv zoologie či věd lékařských, a proto by byly takové otázky nepřiměřené oné
biblické zvěsti a bylo by to asi tak stejně směšné, jako kdybychom začali hloubat nad tím, jak to, že Červená Karkulka a její babička, poté, co je vlk sežral, vyskočili z jeho břicha bez jediného šrámu zcela neporušení. To všechno totiž není na tomto starozákonním vyprávění podstatné. Podstatné je to, že mluví o naději i uprostřed našeho lidského selhávání. Že mluví o záchraně navzdory jedu malomyslnosti, kterým býváme my lidé nejednou zasaženi. Že mluví o pohledu, který uzdravuje. O tom, že je kam s nadějí
vzhlédnout.

A na to právě navazuje evangelista Jan, když mluví o vyvýšení Syna člověka, o vyvýšení Ježíšově. Tady však již nejsme v oblasti mytologie. Tady už také nejde ani o žádnou bronzovou standartu, o nějaký symbolický předmět. Tady jde skutečnou osobu. O skutečný příběh. O příběh Ježíšův. A mluví-li tu Jan o vyvýšení, pak tím ukazuje ještě určitějším směrem. Ukazuje tu k Ježíši vyvýšenému na kříž. Ke Kristu ukřižovanému.

Někomu se to možná může zdát až ironické: co to je za vyvýšení - vyvýšení na kříž? To je přece spíše ponížení? To je přece spíš pokoření, výsměch?
Ale né ..... Jan to vůbec nemyslí ironicky. Jan mluví naopak z pozice víry. Z pozice víry, které už bylo dáno poznat, že Kristův kříž, Kristova oběť na kříži nebyl nechtěný krach či prohra jakéhosi idealisty, který jen špatně odhadl situaci. Že to nebylo o Božím opuštění. O absenci Boží. Ale naopak o Boží lásce, která nepouští. O lásce, která naopak zůstává a trvá i tam, kde to něco stojí. A nejen něco, ale spíš všechno. Úplně všechno.

Proto Jan mluví o vyvýšení, protože kříž - to je pro něj právě výraz takovéto Boží lásky. Lásky, která vůbec není nízká. V níž přes všechno ponížení, které nese, nízkost není žádná. A proto Jan také pokračuje i tím veršem šestnáctým: Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jediného dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný - protože i v něm jde právě a předně o takovouto lásku. Kristův kříž , přestože z lidské strany je o ponižování, o zradě, o nevěrnosti, o selhání, o strachu, ba i o zvrácenosti lidské, ze strany Boží je naopak o lásce, kterou ani tohle všechno nedokáže zrušit. Vymazat. Pohřbít.

Ale komu ta láska platí? Jak to Jan v těch svých slovech vyznává? Koho si to Bůh zamiloval? Církev? Věřící? Křesťany? Jen ty, kdo jsou dostatečně dobří, hodní, slušní, zbožní? Nějakou lidskou elitu? Nic takového. Jan tu mluví o světě. Bůh si zamiloval svět. A svět – to je u Jana terminus technicus. Světem Jan nemíní, jak je tomu obvykle dnes, prostě zemi obývanou lidmi. Pro něj to není takto obecný, nevyhraněný pojem, souhrn skutečnosti, kterou můžeme vidět. Světem Jan označuje předně to, co se vzdálilo Bohu. Co od Boha odpadlo. Co se mu vzepřelo. Tedy právě bez - božný svět.
Svět, který se prostě svému původnímu určení – být k obrazu Božímu – odcizil.

Svět má tedy u evangelisty Jana i v dalších biblických janovských textech vlastně záporné předznamenání. A to je velmi důležité nepřehlédnout. Neboť i když jde o svět s takto záporným předznamenáním, o svět všelijak bezbožný, a-teistický, Bohu odcizený, Bůh přesto takový svět ani nezavrhuje, ani neodsuzuje. Ba mu ani nevyhrožuje, že mu to jednou spočítá. Ale přichází k němu v lásce. V lásce zvláštně svobodné. Nikoli od závazků. Od věrnosti. Ale od podmínek, které my lidé i v lásce obvykle klademe. Od závislosti na opětování, které my lidé zcela samozřejmě očekáváme.

Boží láska je však v tomhle právě velmi zvláštní. Překvapivá. Vždy znovu udivující. Ona nic nepodmiňuje. Neříká: budu Tě milovat, ale až když ty uděláš, splníš to a to.... Neříká: budu Tě milovat, ale jen tehdy, když ty mě taky budeš milovat, jen když naše láska bude vyvážená. Nic takového. Tahle
láska nic takového nevyžaduje, ale ... dává. Dává sebe. Ta není o vzájemně výhodném obchodě. Ta je právě o spáse. Záchraně. O síle, která uzdravuje. Která odcizení překonává.

Člověk to těžko chápe. Jsme až příliš zvyklí žít ve světě zásluh, výsluh, úsluh a odměn, ve světě úplatků a revanží, kde se všechno počítá, kde ani to kuře zadarmo nehrabe a kde i láska má svá reciproční pravidla a kde každá nevyváženost se stává předzvěstí jejího konce. Může však takováto láska člověka spasit, když zrovna nemám, co bych nabídl? Může taková láska
vůbec podepřít toho, kdo padá? Vytáhnout tonoucího? Uzdravit nemocného? Odcizeného vysvobodit z odcizení? Není tu naopak třeba právě a jen oné Boží nevyvážené , jednostranné a sebevydávají se lásky, která miluje bez nároku na honorář? Která oběť skutečně přináší?

Evangelista Jan to tak vidí zcela jednoznačně. Proto hledí na Krista. A proto i jeho svědectví je právě takové, jaké je. Žádný hrozící prst vůči bezbožnému světu, žádné soudy a odsuzování. Žádné převýchovné poučování či nerudné poštěkávání, ale bezpodmínečná láska. To je to, o čem tu Jan mluví.
To je jeho evangelium. To je standarta, kterou on vztyčuje. Standarta vskutku Boží. Kristova.

Přesto však – a bylo by chybou to zamlčet - Jan nemaže a neanuluje veškerý soud. A ani z toho, co bylo dosud řečeno, nevyvozuje, že by snad bylo jedno, jak člověk žije. Jen se brání tomu, že soud a odsuzování by bylo něco, co je hlavním Božím záměrem. Něčím, co by snad bylo cílem a smyslem působení Ježíše Krista. Však proto také Jan jako jediný v rámci novozákonního svědectví opouští i obraz posledního soudu na konci časů. Snad mu vadilo, že se z něj, a tak i z Boha dělal právě strašák ve smyslu slov: však on ti to jednou Pán Bůh spočítá. Apokalyptika tehdy navíc spojovala poslední soud právě s budoucím katastrofickým zánikem světa. Ale možná, že mu vadilo nejen přenášení odpovědnosti za soud a odsouzení na Boha, ale právě i ono oddálení až kamsi do vzdálené budoucnosti. Jakoby to bylo něco, co se nynějšího života snad ani netýká. Co ho nijak neovlivňuje.

Ale ať už ty Janovy důvody byly jakékoli, jedno je jisté: Jan nevidí soud a odsouzení jako něco, co by bylo Božím záměrem a cílem, ale něco, co je výsledkem našeho lidského jednání. To ne Bůh, ale my sami sebe odsuzujeme. A ten soud – to právě není záležitost až nějaké daleké, vzdálené budoucnosti. Ten soud a odsouzení se děje právě už tady a teď. Už teď v přítomnosti. Už nyní v našem životě. A děje právě tím, k čemu s důvěrou vzhlížíme či naopak nevzhlížíme. Protože už to přeci určuje
náš život. Pokud člověk nepřichází ke světlu, odsuzuje se přece sám zůstat ve tmě. Odsuzuje se k tomu, ve zlém zůstat.

Zdá-li se člověku Boží láska, která neodměňuje jen za zásluhy, nadbytečným luxusem, který on přece nepotřebuje, tak i pak se přinejmenším odsuzuje k tomu, že nikdy nepozná radost z darovaného, že nikdy nepozná osvobodivost lásky, v níž se nemusím nikterak stylizovat, předvádět, kamuflovat a zastírat
si jakoukoli vadu na kráse. Pak se člověk odsuzuje zůstat vězněm všech svých výpočtů a kalkulů o výhodnosti a výkonnosti. Bez milosrdenství a bez soucitu.

Život, který vzhlíží ke Kristu a žije důvěrou v lásku Boží, která není jen za odměnu, k tomu však právě odsouzen není. Ten se naopak může nadít i lecčehos, co si člověk nezasloužil. Ten může objevit právě i sílu odpuštění, sílu oběti, smíření, milosrdenství. Tedy právě toho, co má věčnou platnost. Co neumírá s koncem našich sil a naší výkonnosti a co nemá platnost a kvalitu jen omezenou, ale naopak co ve své kvalitě trvá. Jan tu mluví, jak jsme to četli, o daru věčného života. Ale ani ten, stejně jako soud, právě není až čímsi budoucím. Vzdáleným. Odsunutým kamsi daleko. I ten naopak začíná právě tady a teď. Všude tam, kde žijeme důvěrou v Boží lásku projevenou v Kristu. Všude tam, kde se jeho láskou necháváme obdarovat. Všude tam, kde světlem jeho života necháme prostoupit život náš.

A když jsem začal s těmi standartami. Víte, jak to dopadlo s oním bronzovým hadem na žerdi, kterého vyrobil Mojžíš? Nejprve se dostal do Jeruzalémského chrámu, posléze jej však král Chizkijáš nechal zničit.
Roztloukl ho na kusy, protože si z něho boží lid udělal modlu, magický předmět, který místo aby se ptali, k čemu odkazuje, místo, aby je vedl k víře, prostě jen nábožně uctívali. Lze to tak udělat i s vyvýšeným Kristem, s Kristem na kříži. I ten se dá takto vyprázdnit, překroutit, bezobsažně uctívat. Vždyť pod standartou Kristova kříže se přeci soudilo a odsuzovalo, pod
jeho standartou se přeci pořádala i celá vojenská tažení vůči bezbožnému světu. Čteme – li však právě ta Janova slova, vidíme, že tak to býti nemá. Vždyť Bůh neposlal svého Syna, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Amen.