Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Ř 8,18–25

Milé sestry, milí bratři,

je první neděle letošních prázdnin, z noci se vyloupl teplý, slunný den a k tomu nedávno pršelo, takže v nás svítící slunce pro jednou neprobouzí obavy ze sucha. Krom toho nám mistr Jan Hus svým zápasem o pravdu zase jednou zajistil volné pondělí, čímž se dnešek stal dnem jako stvořeným pro blažené spočinutí. A do tohoto krásného letního dne přicházím s otázkou – kde dnes kotvíte? Nebo lépe: kde dnes kotvíme – jako jednotlivci, jako sbor, jako církev?

Pro křesťana je kotva součástí základního vybavení. Podle teologů patří naděje, kterou kotva symbolicky představuje, k třem tzv. vlitým ctnostem, tedy k ctnostem, které jsou nám darovány při křtu. To, že naději považujeme za ctnost, ale současně svědčí i o tom, že živá naděje si žádá naši spoluúčast. Kotva nám není k ničemu, když si ji necháme uloženou na lodi. Kotva je těžký kus železa, který zajišťuje, abychom se neocitli vydaní na pospas živlu, abychom se nepřevrhli a neutopili. Ale znehybní loď, aby ji voda neodnesla, jen tehdy, když ji hodíme někam mimo sebe. Musíme ji aktivně použít. Ale kam ji spustit? Zakotvíme na zabahněném, stojatém rybníce? Na dně průzračného jezera? Na dně rozbouřené řeky? Moře? Akt hození kotvy je jen a jen na nás.

V představě kotvy vnímám pro nás suchozemce určité riziko. Zdá se mi, že se pro nás obraz kotvy může proměnit v záruku a známku jakési statické, nehybné existence. Že se kotvou naděje budeme chtít zajišťovat: jednou ji spustíme – a budeme chtít prožít pokojný život na bezpečně krátké šňůře. Zakotvíme a dáme si leháro. Pro lid Smlouvy ale loď není jen pramice, z níž spustíme kotvu, abychom se na Sázavě opalovali nebo si nalovili ryby, nýbrž také plavidlo, na němž se vydáváme na cestu do neznáma – podobně, jako když putujeme životem vstříc budoucím situacím a dějům.

Představu kotvy jako ztělesnění důležitého prvku naší kristovské existence – tedy jako prvku, který nemusí být nutně spojen s vodním živlem – vtáhl do Bible až apoštol Pavel a jeho pokračovatelé. V listu Koloským píše, že naději, o niž se může opřít naše víra a láska, je třeba zakotvit na místě, kde bychom ji možná tak úplně nečekali: v nebesích. Kotvu nemusíme jenom spouštět do hlubin, ale můžeme ji také hodit vysoko před sebe, jako když horolezec zasekává cepín. Taková kotva nás nejen podrží, když už už padáme do propasti, ale můžeme se díky ní také přitahovat na cestě vpřed – někam, kam ještě tak docela nevidíme.

Jako křesťané totiž žijeme na dvou místech současně: náš hmotný život – všechno to pozemské pachtění a obstarávání –, není všechno. Ještě máme kotviště v nebesích a právě díky němu můžeme přestát mnohý nečas a překonat lecjaké nepříznivé podmínky. „Zatímco řádí bouře,“ napsal jeden vietnamský mučedník bratřím, „vhazuji kotvu živé naděje, která je v mém srdci, až před samý Boží trůn.“ Kotva jako spojení mezi naším srdcem a Božím trůnem. To je silný obraz.

Svatý Augustin, který měl v oblibě obrazy z přírodního světa, přirovnával naději k vejci. Život, který se v něm skrývá, okem nevidíme. Kdybychom se o něm chtěli přesvědčit nahlédnutím pod skořápku, zničili bychom ho. Kdybychom chtěli křehkost jeho schránky zpevnit varem, zmařili bychom ho. Život je ve vejci přítomen neviditelně, v budoucím rozměru – už tu je, a přece si na něj ještě musíme počkat.

Naděje je totiž vždycky nějak spojena s čekáním. Vyžaduje trpělivost. Nadějné očekávání ale neznamená pasivitu. I slepice musí vejce aktivně zahřívat, má-li se z něho vylíhnout kuře. Jenže v tom právě tkví jistý rozdíl mezi člověkem a slepicí. Slepice má v sobě vepsán Boží zákon, takže ví, co má dělat. Kdyby slepice nechala vejce někde v chladu ležet a začala na dvorku přemítat o tom, zda má vůbec smysl na vejci sedět, když kuřeti hrozí tolik nebezpečí a nakonec ho stejně zabijí a snědí; kdyby svolala slepičí parlament, aby dal kolektivní odpověď na otázku po smyslu zahřívání či nezahřívání vajec, minula by se s tím, k čemu byla povolána. My se ovšem takto pošetile chováme dost často: pochybujeme o smyslu svého namáhání, které nenese bezprostřední plody, propadáme skleslosti z toho, že se naše naděje naplňují pomalu, že nás stojí tolik práce a odříkání, a přitom výsledky jsou tak nejisté! A to, co platí o slepici, platí i o nás: když se zpronevěřujeme naději, míjíme se s tím, k čemu jsme byli povoláni. 

Naděje je nám jako křesťanům tedy sice darována, ale bez našeho aktivního přispění nám není k ničemu. Naděje nás nese jen tehdy, pokud ji sytíme vztahem k živému Bohu a vírou v jeho zaslíbení. Proto jsou lidé naděje vždycky také lidmi odvahy. Naděje vyžaduje odvahu vsadit na něco, co ještě nevidíme – a pracovat pro to.

Jedna z knih, které vyšly u příležitosti 70. výročí smrti Milady Horákové, řeší otázku, jestli byla tato vzácná žena obětí komunistů. A mohli bychom stejně tak řešit, zda byl Jan Hus obětí mocných své doby. Zda byli a jsou obětmi křesťanští mučedníci a zda byli a jsou obětmi zrůdných režimů političtí vězni – a že jich v našich moderních dějinách nemáme málo.

Odpověď zní: nikoli. Lidé jako Jan Hus, Jeroným Pražský, Jan Amos Komenský nebo Milada Horáková – abych jmenovala jen pár takzvaně našich – trvali na tom, že uskutečňovat naději, brát se za to, co nevidíme, patří k lidskému určení, ať jsou poměry jakékoli. Všichni přinejmenším od jisté chvíle věděli, co je čeká. A necouvli, i když význam jejich činu ostatní ocenili až po letech či desetiletích. Jak plyne z historických pramenů, Milada Horáková si už od roku 1945, a možná dokonce od třicátých let, nedělala o úmyslech komunistů iluze. Jak ale napsala svým blízkým z vězení, jednala tak, aby „splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno“.

Být člověkem naděje není snadné. A přitom je po lidech naděje, po lidech, kteří žijí ve světě, ale uskutečňují něco, co ze světa není, v každé době poptávka. Nasazují se pro něco, co vidí jen svým vnitřním zrakem a co je pro jejich mučitele a katy, žijící jen podle hmotného světa, neviditelné. Neviditelné jako ona naděje, jak o ní mluví apoštol Pavel v našem textu.

„Četla jsem kdesi nedávno,“ píše Milada Horáková v jednom z posledních dopisů z vězení, „že dopis je jako světlo a paprsek hvězdy. Přichází k lidem a ozařuje je často, když už jeho zdroj dávno vyhasl a neexistuje. A přece je lidem z něho jasno a svítí jim. Tak to bude i s tímto mým listem. Budu Vás hladit a líbat svými slovy i tehdy, když už ruka, která ho píše fyzicky, bude od vás vzdálená.“

Deseti paprskům, které Milada Horáková vyslala z pankrácké věznice, trvalo čtyřicet let, než zasvítily svým adresátům. Někteří se jich nedočkali a zemřeli bez toho, aby se dověděli, jak intenzivně na ně jejich matka, sestra, přítelkyně myslela ve dnech bezprostředně předcházejících popravě. Na jejich místo ale nastoupili jiní – ti, kteří si dnes dopisy Milady Horákové čtou v knize. A je jich mnohonásobně víc než těch původních. Jejich autorka tak sedmdesát let po justiční vraždě znovu vstupuje do našich životů, znovu nás vede k naději a k tomu, abychom se neskláněli před sobectvím a zvůlí mocných, před jejich lžemi a podvody. I po tak dlouhé době nás vede k tomu, co je úkolem každého křesťana: zaseknout svou kotvu na nebesích a být nositelem naděje bez ohledu na poměry.

Amen