Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Introit Ž 38

Žalm Davidův, k připamatování.

    Nekárej mě, Hospodine, ve svém rozlícení, netrestej mě ve svém rozhořčení, neboť na mě dopadly tvé šípy, těžce na mě dopadla tvá ruka. Pro tvůj hrozný hněv už není na mém těle zdravé místo, pro můj hřích pokoje nemá jediná kost ve mně. Nad hlavu mi přerostly mé nepravosti, jako těžké břemeno mě tíží. Páchnou, hnisají mé rány pro mou pošetilost. Zhrouceně, až k zemi sehnut celé dny se sklíčen smutkem vláčím. Mé ledví je v jednom ohni, nezbylo nic zdravého v mém těle. Jsem ochromen, zcela zdeptán, křičím a mé srdce sténá. Před sebou máš, Panovníku, všechny moje tužby a můj nářek utajen ti není. Selhává mi srdce, opouští mě síla a mým očím hasne světlo. Kdo mě milovali, moji druzi, odtáhli se pro mou ránu, moji nejbližší opodál stojí. Ti, kdo mi o život ukládají, nastražili léčku, kdo mi chtějí škodit, vedou zhoubné řeči, po celé dny vymýšlejí záludnosti. Já však neslyším, jsem jako hluchý, jako němý, ani ústa neotevřu. Stal se ze mne člověk, který neslyší a neodmlouvá, neboť na tebe jen, Hospodine, čekám, Panovníku, Bože můj, kéž bys odpověděl! Pravím: Ať nemají ze mne radost, budou se nade mne vypínat, uklouzne-li mi noha. Můj pád je už blízko, stále mám před sebou svoji bolest. Přiznávám se ke své nepravosti a svého hříchu se lekám. Moji nepřátelé životem jen kypí, mnoho je těch, kdo mě zrádně nenávidí. Ti, kdo odplácejí za dobrotu zlobou, za to, že se snažím o dobro, mě osočují. Hospodine, ty mě neopouštěj, nevzdaluj se ode mne, můj Bože, na pomoc mi pospěš, Panovníku, moje spáso!

1.píseň EZ 99: Aj Pán kraluje své obhajuje

Modlitba 1

Čtení Mk 7,1-13

Shromáždili se k němu farizeové a někteří ze zákoníků, kteří přišli z Jeruzaléma. Uviděli některé z jeho učedníků, jak jedí znesvěcujícíma, to jest neomytýma rukama. (Farizeové totiž a všichni židé se drží tradice otců a nejedí, dokud si k zápěstí neomyjí ruce. A po návratu z trhu nejedí, dokud se neočistí. A je ještě mnoho jiných tradic, kterých se drží: ponořování pohárů, džbánů a měděných mis.)

Farizeové a zákoníci se ho zeptali: „Proč se tvoji učedníci neřídí podle tradice otců a jedí znesvěcujícíma rukama?“

Řekl jim: „Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: ‚Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.‘ Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice.“ A ještě řekl: „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici! Vždyť Mojžíš řekl: ‚Cti svého otce i svou matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.‘

Vy však učíte: Řekne-li někdo otci nebo matce: ‚To, čím jsem ti zavázán pomoci, je korbán (to jest dar Bohu),‘ již podle vás nemusí pro otce nebo matku nic udělat; tak rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete. A takových podobných věcí činíte mnoho.“

2. píseň EZ 500: Já chtěl bych Bože můj

Text kázání: Mt12,1-8

Sestry a bratři, milí přátelé,

Chtěl bych vás podnítit k takovému postnímu přemýšlení na téma: proč o nás svět nestojí, proč je světu církev lhostejná. A jako rozjezd pro tyto úvahy bych zvolil příběh, kdy Ježíšovi učedníci dělali v sobotu to, co se dělat nesmí. Samo ustanovení soboty je ustanovení krásné a ušlechtilé. Jeho význam spočíval v tom, že člověk dnem odpočinutí dával smysl svojí práci. Tak jako Bůh teprve dnem odpočinutí dal smysl svému stvořitelskému dílu (ať už to chápeme jakkoliv), tak člověk dnem odpočinku, odstupem od svého díla, přehlédnutím toho, co bylo uděláno, narovnáním sehnutých zad, teprve dá smysl svému lopotnému konání.

A protože staří dobře věděli, že není snadné odejít od rozdělané práce, vždyť přece když jenom malinko teď zaberu, budu potom odpočívat dvojnásob; jenomže potom je zase něco malinko, a tak pořád. Zkrátka: aby se tomuto zabránilo a aby se zabránilo vykořisťování bližního, byl příkaz sobotního odpočinku velmi striktní a nekompromisní. Vypráví se, že za jedné židovské války byli židovští obránci pevnosti tak pravověrní a tak dodržovali zákon o sobotě, že se raději nechali všichni bez boje povraždit, než by znesvětili sobotu. Jistě každého napadne, když byli tak zbožní, jak mohli vůbec válčit, když přece měli dodržet i přikázání: nezabiješ.

Co tím chci říci? Když se z dobrého a žádoucího přikázání stane kus zkostnatělé tradice, jak ji kritizoval Ježíš v tom našem prvním čtení, pak je třeba tuto tradici opustit, nerespektovat. A není ani třeba to nijak moc zdůvodňovat. Ostatně pilní čtenáři Bible mezi vámi si jistě všimli, že ty Ježíšovy argumenty, kterými své učedníky obhajoval, mluvily do poněkud jiné situace, nebo jak by se dnes řeklo, byly mimo mísu. Můžeme samozřejmě uvažovat o tom, zda náhodou či záměrně. A teď pozor: to vůbec neznamená, že ta tradice tím padá, že už nemá vůbec žádný smysl a že se k ní nemůžeme nikdy vrátit. Zrovna třeba ono ustanovení soboty by v dnešním uspěchaném světě mělo být opět zdůrazňováno: nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn, když tě přijede v neděli navštívit, ani prodavačka v supermarketu nebo obsluha benzínové pumpy atd.

Princip jsem vyložil na závažném přikázání. My ale často lpíme na malicherných tradicích, dá-li se to vůbec tradicemi nazvat. V jednom evangelickém kostele měli kdysi obraz, který podle tradice měl prý viset za stolem Páně. Jiní mínili, že podle (téže?) tradice měl být prý opřen před stolem Páně. Strhla se mohutná hádka, jak dopadla tradice nepraví. Nicméně dnes nejen že v onom kostele není obraz za stolem ani před stolem, ale i sbor samotný zanikl. Na jednom setkání si mladý kolega stěžoval, že z jejich kostela se vychází dvojími dveřmi, takže si nestihne se všemi podat ruku. Když to svým farníkům vytýkal, řekli mu: taková už je tady tradice. Padlo na onom setkání ještě mnoho podobných nářků a mě při tom napadlo: jestli je to opravdu s církví tak špatné, že se není schopná ani přeorientovat na jiné dveře, tak se také může stát, že ty úzké dveře jednou mineme.

Ke všem těmto úvahám o tradici a pseudotradici, o tradici nosné a tradici jalové mě kdysi podnítil Miloš Rejchrt, když na přednášce o Karafiátových broučcích na závěr řekl: „Možná je nám to líto, možná se nám po tom trochu stýská, ale naše zbožnost už není taková, jako byla zbožnost broučků, a je to tak dobře.“

Zkrátka: tradice by měla být plovací vesta, a ne svěrací kazajka, tradice by měla být kláda, které se chytneme v dravém proudu a budeme žít a ne kláda, pod kterou padneme a zemřeme.

A tak co že jsem to tedy dnes vytýkal církvi, kterou mám rád? Prezentujeme se světu tradicemi, které nejsou nosné, způsobem, který se přežil. Působíme jako archaické vykopávky, které zasypou perly evangelia, působíme jako staré panoptikum, které svým hlučným flašinetem přehlušuje hlas tichý a jemný.

A tak neváhejme přimknout se k tradici tam, kde je nosná a opustit ji tam, kde se již přežila. Vždyť přece věříme, že Kristus vede církev svým duchem a nedá jí trvale bloudit, natožpak zaniknout. Amen

3. píseň EZ 379: Stvoř srdce čisté Bože mi

Ohlášky

Modlitba

4. píseň EZ 438: Přišli jsme ó Ježíši

Poslání Jan 21,15-19

Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky!“

Zeptal se ho podruhé: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Buď pastýřem mých ovcí!“

Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce!

Amen, amen, pravím tobě: Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.“

To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech dodal: „Následuj mne!“

Požehnání

Hospodin tě požehná a ochrání tě, Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv, Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.‘

5. Píseň  702 Mír na zemi daruj nám