Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

5. neděle postní

Introit

Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány? Nuže, králové, mějte rozum, dejte na výstrahu, soudcové země!  Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním.  Amen

Píseň EZ 99: Aj Pán kraluje

Modlitba

Čtení 1. Kor 1, 10+12-13

Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení.  Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu.  Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo? 

píseň EZ 289: Bohu chvála buď i čest

Římanům 10, 12-15

Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť 'každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen'.   Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval?  A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: 'Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!'

Kázání

Sestry a bratři, milí přátelé!

Církev v průběhu své existence procházela nejrůznějším vývojem, tu přímočarým, tu zase hodně zašmodrchaným, a na této cestě měla vždy vytyčeny stěžejní problémy té které doby a ty se snažila s větším či menším úspěchem řešit.

Nejprve se snažila dopátrat, jaký je Ježíš, kterého přijala za Krista a zachytit tuto podobu v Písmu, později řešila problémy jeho božství a lidství, jedné či dvou vůlí atd. A zodpovězení těchto otázek církev vždy někam posunulo.

Přeskočme nyní staletí a pokusme se zamyslet, co by mohlo být takovou klíčovou otázkou, jejíž zodpovězení by nás posunulo někam dále, co by mohlo být takovou klíčovou otázkou dnes.

Domnívám se, že dnes, v globalizovaném světě, kde vedle sebe žijí kultury a národy, které se v minulých staletích neměly šanci potkat a vlastně ani jeden o druhém nevěděly, že existují, dnes se touto otázkou může stát otázka křesťanské výlučnosti. Pro mnoho křesťanů je to otázka, o jejíž kladné odpovědi ve prospěch křesťanů vůbec nepochybují. Jenomže taková odpověď nás nikam neposune. Pouze si o nás zbytek světa právem pomyslí: nafoukaní křesťané – myslí si, že jsou nejlepší a zatím…a teď přijde řada argumentů… Budiž zde řečeno, že toto, tu zjevnější, tu latentnější přesvědčení má o sobě téměř každé náboženství či kultura. Vždyť v mnoha starých kulturách samo označení člověk splývá se jménem národa, tak třeba Maorové sami sebe mají za normální (tedy normální lidi) a všichni ostatní jsou pakiha. Český fašistický skinhead nebo s ním sympatizující politik by se tak ke svému velkému překvapení mohli ocitnout na Novém Zélandu ve stejném pytli s Cikánem.

Ale pojďme si položit několik otázek nad Písmem samým. Je Bůh křesťanů také bohem Židů? Ovšem, vždyť je přece Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým. A co Arabů? Je Bůh Židů a křesťanů i Bohem Arabů? Vždyť přece Izmael, praotec Arabů je synem Abrahamovým. A co Řekové? Tedy přeneseně všichni pohané? Patří také do této velké rodiny? Četli jsme přece, že není rozdíl mezi Židem a Řekem a že je jeden Pán, stejně milosrdný ke všem. Je snad na mně, abych rozhodoval, ke komu pod jakým jménem či tváří mluvil?!

Mám snad trvat na své variantě příběhu spásy, své pravdě o tom, jak se věci mají a tomu nechápavému tupci vedle mne rozbít hlavu? Aby se mu konečně otevřela a já mu do ní nalil tu jedinou bezpodmínečnou pravdu. A na tomto místě se pak sám sebe ptám: vyhovuje mi více domluva nebo roztržka, pokojné soužití nebo konflikt, tolerance nebo štvaní, respekt a úcta nebo zesměšňování a urážky? Volá mě Kristus do Království pokoje nebo rozbroje?

Odpověděl bych nepřímo příběhem, na který zejména v poslední době myslím velmi často. Kdysi jsme chovali krůty. Pyšně chodily po zahradě a rozhlížely se, jako by jim patřil svět. Večer pak vylétly na ovčí ohradu, kde hřadovaly. Jednoho večera se spustil déšť. Ne nijak vydatný, takový, jak se říká na venkově, akorát na zalití. Krůty ale seděly přesně tam, kde končila střecha salaše, a tak hektolitry vody z celé té ohromné plochy se valily rovnou na ně. Promočené a úplně zplihlé se choulily a nechápaly, co se děje. A já jsem si užasle říkal: copak jsou tak hloupé, že neumí udělat jediný krok stranou, který by je na jedné straně dostal buď úplně pod střechu, nebo na druhé straně do mírného deštíčku venku, který by byl přece jen lepší než ten ohromný proud. Ale to bylo zřejmě zcela mimo jejich mozkové schopnosti. Jak ohromný to byl kontrast proti tomu rannímu pyšnému vykračování.

A mě při tom napadlo: když se tak Pán Bůh na nás dívá, nepřipadáme mu jako ty hloupé krůty, které se umí akorát tak pyšně předvádět, ale když mají vyřešit sebejednodušší problém, tak jsou hned v koncích…

A přitom by leckdy stačilo tak málo. Přiznat mému bližnímu, že jeho pohled není o nic horší než můj, že jeho víra nemá menší hodnotu než moje. Vždyť Kristus nemusí být nutně vázán jen na křesťanské církve. Nejsme to přece my, kdo je schopen rozpoznávat berany a kozly… Je to otázka spletitá, ale je třeba se jí vážně zabývat a ji promýšlet.

Snad už je definitivně pryč doba, kdy se římský papež a cařihradský patriarcha navzájem exkomunikovali nebo kdy se na protestanty hledělo jako na odpadlíky.

Apoštol Pavel říká: Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.

A tak je snad na čase, abychom překonali, co je dětinské i v přístupu k ostatním lidem. My jsme leckdy hrdí na to, jak jsme ekumeničtí. Když jsem ale studoval v Glasgow, tak tam měli mezináboženský výbor, který sdružoval šest různých náboženství (křesťané, židi, muslimové, hinduisti, buddhisti a sikové) a kde lidé byli schopni pracovat na společných akcích.

Teď bych se znovu vrátil na začátek. Z církevních dějin víme jak urputné, bolestné a strastiplné bylo to hledání odpovědí na stěžejní otázky té které doby. Ale také víme zcela bezpečně dvě věci:

1. Bez těch otázek bychom se nikam dál neposunuli, stále bychom přešlapovali na místě.

2. Nakonec se ty odpovědi vždycky v nějaké formě našly, případně zanikly ty otázky, pokud se ukázalo, že nejsou relevantní.

A v tom je veliká naděje i pro nás. Jsme povinni klást si provokativní a náročné otázky a smíme věřit, že ten, který nad námi, hloupými krůtami, drží svoji ochrannou ruku, nám pomůže ty odpovědi najít.

Protože ty otázky v posledku činí život zajímavým, krásným a smysluplným.

A kéž by o nás bylo říkáno: Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci, jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují pokoj.

Amen

píseň EZ 355: Kristus má v rukou celý

Ohlášky

Modlitba

píseň EZ: 209: Ó slunce spravednosti

Poslání: Gal 3, 26-29 +4,6-7    

Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši.  Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli.  Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou.  Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.  Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.  A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.

Požehnání

Numeri 6, 24-26   

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

píseň EZD 631 Nám pomoz, Pane milý