Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého s vámi se všemi.

Květná neděle, vstupujeme do Pašijového týdne, který končí Ježíšovou smrtí na kříži a jeho vzkříšením třetího dne. Jsme zváni, abychom každý sám za sebe vstoupili do těchto velkých dějů, abychom zakusili, co to je být věrný Bohu, co to je úzkost osobního, nesdíleného povolání a poslání, opuštěnosti, duševní a fyzické bolesti. V této době je to právě tento Ježíš, který nese úzkosti, bolesti a smrt spolu s tolika lidmi, našimi bratry a sestrami po celém covidem sužovaném světě. Náš Pán není vzdálený, nejsme mu lhostejní. Klepe na naše dveře a čeká, až ho vpustíme dál.

To je zvěst dnešní neděle.

Úvodem poslyšme slova proroka Izajáše (42,1-4), jak je do svého evangelia přebírá Matouš (12,18–21):

Jako vyznání víry zpívejme píseň 602.

A

Mt 18,1–5, 10–14

V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne. (…)

Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce. Vždyť Syn člověka přišel spasit, co zahynulo. Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zbloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých.

P 324

Mt 21, 33–44

Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval. Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali jeho díl úrody. Ale vinaři jeho služebníky chytili, jednoho zbili, druhého zabili, dalšího ukamenovali. Znovu poslal jiné služebníky, a to více než předtím, ale naložili s nimi právě tak. Nakonec k nim poslal svého syna; řekl si: ‚Na mého syna budou mít přece ohled!‘ Když však vinaři shlédli syna, řekli si mezi sebou: ‚To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a dědictví připadne nám!‘ Chytili ho, vyvlekli ven z vinice a zabili. Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?“ Řekli mu: „Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas.“

Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Kdo padne na ten kámen, roztříští se a na koho on padne, toho rozdrtí.“

Pane, mluv k nám svým Duchem, jemu chceme naslouchat.

Sestry a bratři, milí přátelé,

vstupujeme do pašijového týdne. V jeho průběhu si zpřítomňujeme, že Boží Syn, který se kvůli nám stal člověkem, byl lidmi odsouzen – a jak jsme zpívali v úvodním vyznání víry – byl „utrpením pokořen, v hrůze kříže zemřít šel“.

A je těžké se s tím smířit. Ve Starém zákoně většinou čteme o silném Bohu, který koná, co chce: rozdrtí egyptské vojsko, kácí libanonské cedry, převrací mořské hlubiny, otřásá horstvy.  

„Mstitel je Hospodin, vládce rozhořčený, (…) jeho cesta vede vichřicí a bouří, mračna jsou prach zvířený jeho nohama. (…) Hory se před ním třesou, pahorky se zmítají, země před jeho tváří se vzdouvá, svět a všichni, kdo na něm bydlí.“ Tak popisuje Hospodina prorok Nahum (1,2–7). V tomto Bohu zlo probouzí hněv, nemůže ho strpět, musí proti němu veškerou svou silou a mocí vystoupit.

A na pozadí těchto představ se najednou objevuje Ježíš: jako Bohem vyvolený služebník, Hospodinův milovaný. Nemůžeme se divit, že když Ježíšovi učedníci ve svém mistru rozpoznali Spasitele, očekávali od něho veliké věci jiného druhu, než je smrt na kříži. Ale – neočekáváme je i my? Kdo z nás nikdy marně nevolal po tom, aby ho Pán vytrhl z těžké zkoušky, aby někoho uzdravil, aby narovnal pokřivené vztahy, aby zachránil, co se pomalu vytrácelo, nebo vzkřísil, co docela zemřelo. Cožpak se neustále nemodlíme za usmíření válečných konfliktů, za moudrost mocných, což už se víc než rok nemodlíme za ukončení pandemie? Ve světě kolem nás je tolik bolesti a trápení, proč se Boží Syn místo toho, aby bleskově zlikvidoval temné síly a velkolepě nastolil vládu dobra na zemi, raději sám vydává cestou utrpení?

Když se evangelista Matouš z povelikonoční perspektivy ohlíží nazpět, rozpoznává předobraz Ježíše Krista v trpícím služebníkovi, jak ho ve 42. kapitole popsal prorok Izajáš. Je to člověk, který si nerazí cestu rákosím stéblo nestéblo, nepřižene se jako průvan, který zhasí, co tak tak plápolá. Dolomení třtiny i sfouknutí plamene jsou dva silné symboly konce.   

Dolomit stéblo je jako zlomit hůl: je to taky symbol soudu. Co je to ale za soud, při němž ten, který nám zjevuje Boha Otce, jako by byl natolik slabý, že stačí, aby zlo zakřičelo, a klidí se z cesty! On sice nalomenou třtinu nedolomí, ale sám bude zlomen. Doutnající knot neuhasí, ale jiní zhasnou ten jeho. A on se „nebude hádat ani křičet, nikdo neuslyší na ulici jeho hlas“.

Bůh, kterého nám Ježíš svým životním příběhem ukazuje, neničí, neboří ani nehrozí, ale dovolí, aby ho zajali, aby se mu vysmívali. Ano, bývá to v našem světě i tak, že nespravedlivý vítězí a ten, kdo si s ohledy na své bližní nedělá vrásky, postupuje vpřed. A příděl utrpení bolesti se řídí logikou, kterou neznáme. Tajemství Boží slabosti prožíváme dnes a denně: toto poznání je součástí naší každodenní zkušenosti. Jak tedy ve jménu tohoto člověka, vydaného na milost a nemilost lidí, „může být naděje národů“?

Také podobenství o propachtované vinici, které Ježíš vypráví v Jeruzalémě, když už všechno směřuje k tomu, že se spor mezi ním a jeho protivníky tragicky zvrtne, je n první pohled příběhem o Boží slabosti. Svěřit vinici nedůvěryhodným lidem se jeví jako neodpustitelná naivita. Kdo z nás by odjel na cesty a pronajal svůj perfektně zařízený byt či nově rekonstruovaný dům někomu, kým si není stoprocentně jist? Ale Bůh, jak ho představuje Ježíš, opravdu takový je: svěří to nejcennější, co má, člověku.

A ani náhodou se to netýká jen velekněží a farizeů: vinice není jen Izrael a toto podobenství nemluví jen o tom, že Bůh přenáší těžiště z vyvoleného izraelského národa na křesťanský roub, který do něho byl vštípen.

Po stovky let určovaly pravidla našeho světa takzvaně křesťanské země, v jejichž čele stáli křesťanští panovníci, a přesto jsou euroamerické dějiny plné násilí, vyhlazování, bídy a bezcitnosti. Když se francouzský filosof Michel de Montaigne v 16. století setkal s brazilskými Indiány, pozastavovali se tito lidožrouti nad dvěma věcmi: nad tím, jak je možné, že tolik silných a schopných mužů je ochotno zachovávat poslušnost nemožnému vladaři, a nad tím, že v Evropě jedni oplývají majetkem a všemožnými výhodami, kdežto druzí jsou vyhublí hladem a chudobou. Jak je to jen možné, když nám Bůh v Ježíši Kristu jasně ukázal svou vůli – oznámil nám všechno, co potřebujeme vědět?

Pán vinice, jíž je svět, si člověkem – kterýmkoli z nás – opravdu nemůže být jist. A přece stále znovu vkládá důvěru v to, že my, kteří se hlásíme k jeho usmrcenému Synu, my, kteří žijeme z dobrých darů stvoření, budeme schopni vinici spravovat podle smlouvy. Slovy Sváti Karáska: „Bůh je majitel a hospodář, který se vzdálil. My na zemi však máme jeho vůli, uzavřeli jsme o této zemi s Bohem nájemní smlouvu. Písmo svaté, to jsou knihy staré a nové smlouvy… Kdo zachovává tuto smlouvu, zůstává v Bohu a Bůh v něm. Kristův obraz líčí, že právě tato smlouva je z jedné strany, z té naší, hrubým způsobem porušována a likvidována.“

A přesto nám Pán Bůh dává novou a novou šanci. Jeho slabostí je láska, touha podnítit svobodu lidí k dobrému jednání i za tu cenu, že dá v sázku to nejcennější, co má. Ježíšovy pašije nám ukazují tuto lásku, která neváhá zaplatit jakoukoli cenu. Boží důvěra vložená v nás všechny, obyvatele země, je důvěra, která jde až do krajnosti kříže.

Jenže současně platí, že dává-li nám Bůh dává svobodu k dobrému jednání, dává nám i svobodu k jednání zlému. Ježíšova smrt na kříži je proto i soudem – nad těmi, kteří nepochopili, pochopit nechtěli a nechtějí, protože jsou přesvědčeni, že na prvním místě je jejich vlastní zájem, jejich konto v bance, jejich image. A Bůh sám ví, jak často to nechceme pochopit ani my sami – když nepomáháme, nezastáváme se, přehlížíme, neslyšíme, pohrdáme, zlehčujeme, nenavštěvujeme, netelefonujeme. Těm, kteří to dělají, patří vděk a chvála za to, že křesťanstvu a lidstvu aspoň trochu zachraňují tvář. Ale tón našeho veřejného života většinou udávají jiní.

Má to ale ještě jednu stránku: tento Mesiáš, který nekácí les, aby nelétaly třísky, je tu zvlášť pro ty, kteří jsou slabí, bezbranní, kteří nemají člověka. Ten, který byl „způsobem bytí roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl“ – jak to čteme v listu Filipským – se pokořuje, snižuje na úroveň dítěte. Zastává se posledních z posledních, ztotožňuje se s nimi, staví se na jejich místo. Bůh hledá slabé, a proto se sám činí slabým. Právě v tom je naděje národů. Právě v tom je i naše naděje.

Ježíš říká, že to, co jsme učinili kterémukoli ze svých bratří, učinili jsme jemu; nejen proto, abychom se mu podobali v tom, že je druhým útěchou a prokazuje jim milosrdenství, ale i proto, že se tak dostáváme blíž Bohu, který se rozhodl zjevit právě ve slabosti.

Naše přemítání, promýšlení Boží slabosti, kterou nám ukazuje Ježíšův pašijní příběh, se proto může v následujících dnech ubírat dvěma cestami: na jedné straně se můžeme snažit poznávat Boha v malých a slabých, kteří potřebují naši pomoc, na straně druhé se můžeme učit v Kristově slabosti rozpoznávat Boží sílu.

To, že Bůh čeká, neznamená, že by byl zemdlený nebo znavený, ale že s námi má soucit, že nám dává čas. Jak to čteme u proroka Izajáše:

Amen

P 693

Ohlášky

S 148

Pán Ježíš se pro nás ponížil a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto k němu, ačkoli jsme hříšní, můžeme s důvěrou a nadějí volat: Pane, smiluj se.

Prosíme za stav našeho světa, ve kterém jsou Boží služebníci, ale i nevinní lidé, děti biti, zabíjeni a kamenováni.

Prosíme za lidi, kteří zacházejí s velkou mocí a penězi, aby slyšeli hlas svědomí a nežili na úkor slabých a bezmocných.

Prosíme ale i za ty, kteří mají jen malou moc a malé množství peněz – podobu  života na této planetě, v této zemi utváří každý z nás.

Prosíme za bratry a sestry, kteří musí snášet pronásledování a věznění. Ale i za ty, kteří jsou pro svou víru vysmíváni. A také za ty, kteří nemohou prožívat Velikonoce ve svém kostele, ve svém společenství.

Prosíme za nemocné a jejich rodiny, za všechny, na které dopadá tíha doby. Prosíme za sílu pro zdravotníky a pečovatele. Prosíme za konec pandemie a možnost znovu začít pracovat na obnově světa kolem nás.

Ve chvíli ticha tě každý sám prosíme za to,

co nám nejvíc leží na srdci:

Otče náš,

…

 Poslání (Fp 2)

Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši:

Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.

Požehnání

P 314