Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Kázání 2. 5. Soběhrdy – Gn 18,16 - 33

Milí bratři a milé sestry,
vstupujeme do příběhu Abrahama, který ve svých sedmdesáti pěti letech na Boží pokyn vyšel ze své rodné země, aby putoval do Bohem zaslíbené země. Jak jsme četli v prvním čtení, Hospodin mu tehdy řekl:

"Učiním tě velkým národem,
požehnám tě,
velké učiním tvé jméno.
Staň se požehnáním!
Požehnám těm, kdo žehnají tobě,
prokleji ty, kdo ti zlořečí.
V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“

Když mu bylo sto let a jeho ženě Sáře devadesát, bydleli sice v zaslíbeném Kenaanu, ale stále ještě neměli syna, který by z Abrahama učinil velký národ.
„I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle naproti němu stojí tři muži.“
Abraham se klaní k zemi a poněkud paradoxně říká ke třem mužům: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka.“
Aniž by nás Abraham slyšel číst o tom, že se mu ukázal Hospodin, pochopí okamžitě, že se nejedná o jen tak ledajakou návštěvu. A rovnou oslovuje Hospodina jako svého Panovníka. Abraham je vřele pohostil, poté mu jeden z mužů, řekl, že bude mít jeho žena Sára syna. Sára se tomu smála, ale Hospodin ji ujistil, že to pro něj není žádný div. A muži se zvedli a vyhlédli směrem k Sodomě, a Abraham šel s nimi, aby je jako správný hostitel vyprovodil až na hranice svého pozemku.
Právě zde, na té hranici, začíná náš dnešní text. Muži se odsud dívají na další cíl své pozemské výpravy, na Sodomu. A tu se Hospodin zamýšlí, jestli o svých plánech spravit také Abrahama. Má se Panovník Hospodin svěřovat se svými panovnickými záměry svému služebníku Abrahamovi? No, koneckonců Abraham je někdo, s kým má Hospodin ještě velké plány. Díky tomu, že se Hospodin s Abrahamem seznámil, stane se z tohoto zatím malého služebníka jednou velký národ, ve kterém budou požehnány všechny národy Panovníkovi země. Tento národ bude svému Panovníku věrný, bude konat podle jeho spravedlnosti a práva.
A tak Hospodin jakoby nic sděluje svému hostiteli, kam má dále namířeno. „Křik Sodomy a Gomory, kvůli němu tam sestoupím a podívám se.“ Je jisté, že příčinou toho křiku je převelice těžký hřích místních obyvatel. Hřích je něco hlasitého, co dospěje až samotnému k Bohu. Až k uším Panovníka celé země se doneslo, že města Sodoma a Gomora mu vypovídají svou poslušnost, nekonají podle jeho spravedlnosti a práva, ale zavádějí si vlastní pravidla. Jenže chceme-li se vzbouřit proti Bohu a prohlásit svou samostatnost, stát se sami sobě Panovníkem, Bohem… stanou se z nás nutně hříšníci. A nejen před Bohem, ale i před druhými. Hebrejské slovo pro křik lze přeložit také jako nářek nebo volání o pomoc. A tak můžeme
soudit, že pravidla, která si v Sodomě nastolili místo těch Božích, nevedou k radosti a prosperitě, ale bolesti a ztrátám místních obyvatel.
A Hospodin se to rozhodl prošetřit, protože ani Vševědoucí soudce celé země nesoudí bez důkazů. Pokud se zvěsti o Sodomě potvrdí, zničí ji, pokud ne, to se uvidí. A jako by už nebylo, co řešit, po skončení Hospodinovy promluvy se muži obrací a jdou do Sodomy, aby zajistili důkazy.
Avšak Abraham zůstává stát před Hospodinovou tváří a jako ten, kdo má být požehnáním veškeré čeledi země, přistoupí a pokládá mu tu palčivou otázku: „Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého?“ Zničit celé město, tak se to dřív dělalo, když města vypověděla loajalitu. Ale je spravedlivé zničit celé město, kdyby se v něm nacházelo třeba padesát loajálních obyvatel? Existují odhady, že průměrné město té doby mělo kolem sta obyvatel. Je tedy spravedlivá kolektivní vina, když jen půlka jsou odpadlíci? Stejně tak je přeci polovina z nich spravedlivá, nemělo by tedy být díky nim celé město naopak zachováno?
A Abraham jde ještě dál. Apeluje na to, že Hospodin je přeci soudce celé země, garant spravedlnosti a práva, které má v jeho zemi panovat. Copak může právě on ze své pozice opominout to, že kdyby zničil Sodomu, dopadl by spravedlivý stejně jako svévolník? Ovšem ať už Hospodin zničí celou Sodomu kvůli polovině hříšníků nebo naopak zachová kvůli polovině spravedlivých, dopadne spravedlivý stejně jako svévolník. Začíná tu tedy vysvítat, že Abraham svou přímluvou připomíná soudci celé země ještě jedno alternativní řešení, které právě tento soudce má, a tou je Boží milost, která se slitovává a odpouští.
Hospodin mu na jeho prosbu stručně odpoví, že když najde v Sodomě padesát spravedlivých, snese kvůli nim celé to místo. Jenže Abraham se zde nezastaví: „Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel: Možná, že bude do těch padesáti spravedlivých pět chybět. Zahladíš pro těch pět celé město?“ Abraham ví, kde je jeho místo, přesto stupňuje své nároky. Přebírá zde roli proroka, který bude mít jednou v pozdějších dobách za úkol přimlouvat se za Izrael, po tom, co mu Bůh sdělí svůj soud. Přebírá roli, kterou bude mít jednou církev, když se bude v modlitbách přimlouvat za svět. Ne pro to, že by měl jako Boží služebník lepší postavení, že by byl v Božích očích něco víc než jen prach a popel, to všechno činí Abraham právě proto, že zná Hospodina, vydal se jeho cestou a má se stát druhým požehnáním. Hospodin opět souhlasí, i když odpovídá velmi stroze. A služebník, který se na audienci u Panovníka neobtěžoval ani pokleknout a položit hlavu na zem, ale suverénně stojí, pokračuje. A Hospodin stále stručněji přitakává. Když skončí u deseti, Hospodin naposledy souhlasí, a pak ukončuje rozhovor a odchází.
A jak to nakonec dopadlo se Sodomou? „I přišli ti dva poslové večer do Sodomy.“ Jediný, kdo je však přivítal jako hosty, byl Abrahamův synovec Lot. V noci obklíčili ostatní obyvatelé dům a chtěli, aby jim Lot hosty vydal. Chtěli s nimi naložit jako s válečnými zajatci, aby dali Panovníkovi najevo, že ho neuznávají. Připravili se tak o poslední šanci, kterou Sodomitům Hospodin ještě dal. Kdyby vyslechli poselství, začali se kát a podřídili se opět pod Boží nadvládu, možná by dopadli jako Ninive. Lot jim sice hosty nevydal, ale už nebylo cesty zpět. Poslové chtěli zkázy ušetřit aspoň Lota, který se k nim zachoval jako pravý hostitel. Řekli mu, ať zpraví o chystané zkáze všechny, kdo k němu patří. „Ale zeťům to připadalo, jako by žertoval.“ Ani samotný Lot se neměl příliš k odchodu a váhal. „Ti muži ho tedy uchopili za ruku, i jeho ženu a obě dcery – to shovívavost Hospodinova byla s ním –, vyvedli ho a dovolili mu odpočinout až za městem.“ Když je Hospodin vyváděl, řekl: „Neohlížej se zpět a v celém tomto okrsku se nezastavuj. Uteč na horu, abys nezahynul.“ „Lotova žena šla vzadu, ohlédla se a proměnila se v solný sloup.“ Lot sice váhal, jestli se přidat na Hospodinovu stranu, ale Lotova žena se, ve chvíli, kdy ji Bůh zachraňoval, od něj odvrátila zpět k hříchu.
Ve městě se tedy nakonec nenašlo ani těch deset spravedlivých. Dost možná to Hospodin celou tu dobu, kdy s ním Abraham smlouval, věděl. Bylo tedy Abrahamovo přimlouvání se nakonec zbytečné? Na konci příběhu o Sodomě se píše: „Ale Bůh, když vyhlazoval města toho okrsku, pamatoval na Abrahama: poslal Lota pryč ze středu zkázy, když vyvracel města, v nichž se Lot usadil.“ Ani Lot vlastně nebyl zachráněn pro svou spravedlnost, ale pro spravedlnost Abrahama, který se za město přimlouval.
Možná přímluvné modlitby křesťanů nezachrání celý svět před hříchem, který spočívá v odvrácení se od Boha. Možná se díky našim přímluvám neobrátí všichni k Bohu, ale možná se najde někdo, kdo bude zachráněn, protože na nás bude Hospodin pamatovat. Jsme jako jeden Abraham proti městu o sto obyvatelích, je nás jako zrnek soli, přesto se máme snažit, abychom nepozbyli chuti a byli požehnáním pro veškerou čeleď země, i pro Sodomu.

Modlitba:
Panovníku Hospodine, ač jsme prach a popel, přimlouváme se za celý svět, abys na nás pamatoval, až ho budeš soudit.
Amen.