Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého s námi se všemi.

2. neděle po Trojici a 1. neděle diskuse o budoucnosti sboru

Jsme zváni k životu v lásce a radosti.

Iz 55,1nn

„Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko!

Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem!

Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi!“

Modlitba

1 J 4,7‒12

Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.

P 379

L 14,15nn

Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ Ježíš mu řekl: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘ A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘ Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘“

A

Milé sestry, milí bratři, přátelé,

musím se přiznat, že jsem dnešní evangelijní čtení zvolila trochu jako provokaci, a doufám, že mi to nebudete mít za zlé.

Kázání není debata nad biblickým textem ani to není hlasování o jeho smyslu, je to monolog. Aspoň prozatím. Ale kdyby to debata byla, nesmírně by mě zajímalo, co vám táhlo hlavou, když jste to čtení slyšeli. Zajímalo by mě, kolik z vás si řeklo: „Že jsem sem vůbec lezl! Teď nám bude vyčítat, že dáváme přednost všemu možnému před sborovým životem. To jsem si opravdu mohl ušetřit.“ A kolik z vás si naopak pomyslelo: „Teď to těm flákačům ze sboru vytmaví. Jen ať si to pěkně poslechnou.“

Mám totiž podezření, že po letech křesťanského života už nás toho v kostele moc nepřekvapí – ostatně právě o tom u nás mluvil na svatodušní neděli Petr Wagner. Kázání na řadu textů, zejména na Ježíšova podobenství, už jsme slyšeli tolik, že hned když se čtou, dokážeme si víceméně představit, co asi tak může přijít. Víceméně jsme se smířili s tím, že kostel je mírná nuda. Bohulibá nuda, dalo by se říct. Pásmo slova a zpěvu, po němž následuje kafe s buchtou. No. Já vím, že to tak úplně není, ale trochu asi ano.

A úměrně tomu, jak velké je to „trochu“, nám hrozí, že se s evangeliem mineme. Ježíš se totiž po celou svou veřejnou dráhu choval jako provokatér a většinou dělal něco úplně jiného, než co se od něho čekalo. Překvapoval Josefa s Marií, kteří jen těžko chápali, že jim jejich syn ještě před pubertou cestou z Jeruzaléma utekl a raději, než by s nimi šel domů, rozmlouval s učiteli o svém nebeském Otci. Pohoršoval farizeje, když měnil vodu ve víno, chodil na hostiny k hříšníkům a uzdravoval v sobotu. Šokoval ty, kteří v něho uvěřili, když místo aby uzdravil ochrnutého, nejprve mu odpustil hříchy. Zasadil ránu svým učedníkům, když se jako člověk považovaný za divotvorce, který uzdravuje a napravuje, co se pokazilo, nebránil tomu, aby ho přibili na kříž. Těch případů by se dalo uvést opravdu habaděj. A evangelia v souvislosti s jeho překvapivým jednáním používají dvě slova: „žasli“ a „nechápali“.

Zkusme se tedy na náš dnešní text podívat z méně obvyklého, provokativního úhlu. Protože podobenství o hostině není podobenstvím o chození do kostela, o mytí oken na faře ani o placení saláru. Je to podobenství o Božím království – o království lásky, spravedlnosti a pokoje. A církev má smysl jen potud, pokud je jejím programem uvádět takové Boží království v život. Ani ta nejlepší a nejsvětější církev, ani ten nejprobuzenější sbor to nedělají dokonale. Boží království už je sice mezi námi, ale ne tak docela. Pokud někdo i po 2000 letech čeká, že sbor bude fungovat jako hodinky, tak snad aby si rovnou začal hledat psychoterapeuta – nebo si preventivně přečetl Pavlovy listy do sborů, které ten neskutečně výkonný apoštol sám založil, a přesto to v nich skřípalo až hrůza.

  Co tedy sbor a církev jsou? Když to hodně zjednoduším, snad nejspíš společenstvím poutníků, kteří slyší Ježíšův hlas a jdou za ním jako ovce za hlasem svého pastýře, na cestě se navzájem podpírají, a když na to přijde, třeba i poponášejí… K moudrosti společenství poutníků patří i to, že někdy sami podpíráme a neseme, a jindy zase sami potřebujeme podepřít a poponést. Řekla bych, že v tom podpírání druhých jsme lepší nežli v pokoře, která umí přijmout, že někdy meleme z předposledního a není žádná ostuda to přiznat. A že by nám někdy i malá laskavost druhého poutníka udělala dobře a pomohla – kdybychom ji dokázali přijmout.

Pro křesťana je společenství zásadní: křesťanství není náboženství individualistů. Křesťan, který se obejde bez druhých, není plně křesťan. Jak jsme to na úvod slyšeli v Janově listu: „Kdo nemiluje, nepoznal Boha.“ Jenže i tak je tady pořád klíčový ten společný cíl. Víme-li kdesi v hloubi duše, kam směřujeme, pak spolu můžeme hrabat listí, klábosit pod pergolou, hrát ping-pong nebo sedět u vína. Ale pokud tam není to vědomí, že všichni dohromady, i když třeba každý nějak jinak, chceme následovat Ježíše, pokud nevíme, že na obzoru se rýsuje Boží království a o to nám jde, pak to nespraví ani spousta bohulibých aktivit.

Ocitli jsme se v době velkého dějinného zlomu: to už je dnes zřejmé. To, co celá desetiletí platilo, je najednou bezcenné a nemá smysl to ani zastírat, ani nad tím naříkat. Křesťanství dob minulých bylo součástí širší kultury, ve které se žilo na základě příkazu a poslušnosti. Říká se tomu disciplinární společnost. Církev strašila lidi peklem a život většinového křesťana určovaly tzv. náboženské povinnosti, které plnil trochu ze strachu z Boha, který je především přísný soudce, a trochu z obavy, co by tomu řekli lidi, kdyby to někdo dělal jinak. To bylo základem fungování tzv. lidových církví, k nimž ČCE patřila a dílem stále ještě patří.

Ti, kteří nezaslechli Boží volání k lásce, ale jen plnili povinnosti, tak žili a žijí trochu jako služebníci z našeho podobenství: z úcty k pánu domu vyřizují pozvání a plní rozkazy, protože za to dostávají odměnu – i kdyby třeba na nebesích. Služebník plní povinnosti, protože mu to pán uložil. Není však přizván ke stolu: nezná vztah důvěry s milosrdným Bohem. A je otázka, kde v takovém životě prožívaném ve strachu z uklouznutí a věčného trestu, bez spolehnutí na Boží bezpodmínečnou lásku zůstává místo pro radost ze života s Bohem, pro okouzlení Božím milosrdenstvím, pro jistotu odpuštění, s níž se marnotratný syn může vždycky znovu vrhnout do otcovy náruče.

Zdá se mi, že dnes žijeme v jakémsi „poslužebnickém“ křesťanství. Ti, kdo mají moc a postavení, nám těžko můžou sloužit jako vzory. Každý dobrý učitel i rodič dnes ví, že autorita se nedá vynutit násilím, že jejím základem je mnohem spíš vztah vzájemné důvěry a otevřenosti. Při posledním sociologickém šetření, které v létě 2019 zkoumalo prestiž jednotlivých povolání, se na úplném konci žebříčku umístil poslanec, před ním v pořadí je uklízečka a kněz (s odstupem 3, resp. 5 bodů). Pastorační pracovnici výzkumníci do seznamu nezařadili, ale mám naději, že by mohla dopadnout aspoň jako ta uklízečka.

Na bodu mrazu je i víra v instituce. Lidé se obejdou bez církve, a když mají potřebu vztahovat se k něčemu vyššímu, vyrazí hledat Boha do lesa nebo třeba do Tibetu. A pokud přemýšlíme o tom, proč to tak je, měli bychom dnes slyšet nikoli výmluvy o polích, volech a svůdných manželkách, kterým se můžeme snadno vysmát, ale pravé důvody, které se za těmi výmluvami skrývají. A taky že ty důvody často slýcháme: služebník XY si z našich salárů platil to či ono, zatímco my jsme na tom byli bídně; když jsem čekala nemanželské dítě, služebník YZ mi řekl, že vůbec nepřichází v úvahu, abych v tom stavu šla k večeři Páně; když můj táta umíral, služebník ZŽ řekl, že už nemá smysl, aby za ním chodil; služebník ŽA pro mě nikdy neměl vlídné slovo, ať jsem se snažil sebevíc… atd. atd.

Dědictví otců, to bohužel není jen toleranční kostel s farou, naši slavní teologové a velké postavy našich dějin. Jsou to taky všechny ty hostiny našich církevních dějin, po nichž se pozvaným udělalo natolik špatně, že si propříště účast radši rozmysleli.

Dnes jsme v situaci, kdy můžeme zvát chudé, zmrzačené, slepé a chromé, jak chceme, a přesto je tu pořád spousta místa. S tím je třeba se smířit. A možná dnes první otázkou není to, ke komu bychom měli ještě běžet, ale jak se postarat o ty, kteří navzdory vší té úmorné lidské nedokonalosti a slabosti pořád ještě vnímají vzácnost pozvání, kterého se jim dostalo. Kteří chtějí jako Boží přátelé na hostině okoušet Boží dobrotu, radovat se z hojnosti darů, které skutečně nasytí, a s vědomím toho štěstí, že na tom všem mají podíl, jdou zvát ke stolu ty, kteří jdou kolem.

Kéž nám k naší dnešní diskusi o budoucnosti soběhrdského sboru dá Duch svatý odvahu, pokoru a otevřenost.

Amen

P 610

Ohlášky

S 284

Přímluvná

Poslání

Mt 5,44‒48 

Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

Požehnání Žd 13,20‒21

A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.

S 239