Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého s vámi se všemi.

11. neděle po Trojici, vstupujeme do poslední čtvrtiny letních prázdnin.

Někdy máme dojem, že svět je v rukou mocných. Podstata radostné zvěsti evangelia však spočívá v tom, že navzdory zpupnosti pozemských vládců Bůh vždycky najde způsob, jak uskutečnit svůj plán spásy.

I náš život někdy vypadá, že je vydán zvůli mocných. Evangelium nám ale říká, že to, na čem záleží, dokáže Bůh vždycky zachránit.

Ž 103

S 172 Laudato sii

Modlitba

Oz 11,1-4.8-9

P 198 Pod ochranou Nejvyššího

Mt 1,18‒24

Milé sestry, milí bratři, přátelé,

dnes je 15. srpna, za chvíli odjíždím na dovolenou do Chorvatska a vím, že nejsou Vánoce. Tolik úvodem pro ty, kteří by po vyslechnutí dnešního čtení měli pochybnost o mém duševním zdraví.

Vybrala jsem to čtení proto, že na Vánoce se naše pozornost soustředí na Ježíše a případně ještě na jeho matku Marii, ale ten vánoční příběh má ještě jednoho hrdinu, o němž katolíci kážou na jaře a protestanti málokdy, i když je to popravdě řečeno s podivem. Protože je to hrdina vpravdě protestantský: tzv. malý člověk, který neokázale žije svůj život nejlíp, jak umí – a svou skromnou pracovitostí napomáhá velkým věcem. Asi tušíte, že tím skrytým, přehlíženým hrdinou je Josef.

Josef byl obyčejný tesař a na žádnou jinou kariéru nejspíš nikdy nepomýšlel. Našel si snoubenku, chtěl se oženit, mít rodinu a prožít dobrý život jako zbožný Žid. Když zjistil, že jeho Marie je těhotná, musel to pro něho být šok. V tom dávném patriarchálním světě to musel cítit jako hlubokou osobní urážku, pohanu svého mužství, ba co víc, pohanu svého rodu. I když, po pravdě řečeno, kterého dnešního muže by to neranilo?

Kdyby postupoval podle práva, musel by Josef Marii veřejně vrátit zpátky tatínkovi a Marie i celá její rodina by z toho měly přinejmenším pěknou ostudu. Jenže, jak se v evangeliu píše, Josef byl muž spravedlivý, a proto se to rozhodl udělat potají. Nikdo by mu nemohl nic vytknout, naopak: Josefovo přirozené rozhodnutí má na zřeteli Mariino dobré jméno a její důstojnost. A to je právě ten protimluv, který nám evangelista Matouš staví před oči. Josef byl muž spravedlivý – ale: neřídil se právem. Je tedy nějaká spravedlivost, která není podle práva? Je to skandální, ale je to tak: podle Boží spravedlnosti se věci nedělí na půl. Ten druhý, ten, koho milujeme jako sebe sama, často dostává víc.

Jenže ani takový projev dobré vůle, dobrého srdce v našem případě Hospodinu nestačí. Když si jde Josef s čistým svědomím lehnout, zjeví se mu ve snu anděl a řekne mu, aby se nebál přijmout Marii za manželku. Nevím, jestli bych se na Josefově místě bála. Možná by mě to spíš bolelo. Ale Bible se nezabývá vnitřním životem svých postav, takže nevíme, jak se přitom Josef cítil. Důležité je, že to udělal. A tím dostaly věci takový spád, že kdyby to býval Josef věděl dopředu, nejspíš by se byl opravdu bál, protože to, co měl před sebou, rozhodně nebylo snadné.

Anděl se mu ve snu ukázal ještě třikrát: jednou mu řekl, že má vzít dítě a jeho matku a vyrazit s nimi do Egypta, aby unikl vraždění neviňátek. Určitá nesnáz byla v tom, že Hospodin Josefovi v Egyptě jaksi zapomněl připravit palác – Josef tam musel nějak živit rodinu, pracovat, obstát a léta žít mezi cizinci. A kdoví jestli měl vůbec nadání na cizí řeči. Když si po několika letech v Egyptě zvykl, zase se mu ve snu zjevil anděl a řekl mu, aby se vrátil zpět do Izraele. Tam ovšem v té době vládl Herodův syn Archelaos a Josef měl strach. Tehdy se mu anděl zjevil počtvrté a naposled a poslal ho do neznámé vesnice v Galileji – odkud, jak se říkalo, „nepovstane žádný prorok“ a „nemůže vzejít nic dobrého“. A znovu to bylo daleko od jeho rodiště, od prostředí, které znal.

Když si Josefův život takto soustředěně převyprávíme, začne ten obyčejný život vypadat dost napínavě. Nevím, kdo z nás by na sebe takové břímě ochotně vzal a nechal se po takové životní cestě vést. Jako životní terno sňatek s Marií rozhodně nevypadá. A přece, podle stručného popisu evangelisty Matouše Josef přijímá Marii a neklade si žádné podmínky. Jde tam, kam ho Bůh posílá, dělá, co má dělat.

V životě každého člověka asi někdy nastane doba či okamžik, kdy nechápe, jaký to má všechno smysl. Kdy se pře s Hospodinem, bouří se, naříká. Velikost Josefova malého života tkví v tom, že to, co se stalo, přijímá, smiřuje se s tím, a nejen to: za svou novou situaci přijímá zodpovědnost. Dělá to jediné, co má smysl: pokud totiž podivný běh našeho života nepřijmeme, nemůžeme jít dál. Pokud ho nepřijmeme, budeme se celý život zlobit, že věci nejsou tak, jak bychom byli chtěli, a budeme to vyčítat těm, kteří na tom podle našeho mínění nesou vinu. 

Josefův příběh není vzorem cesty, na níž se všechno vysvětluje, a už vůbec ne cesty, která je uskutečněním nějaké vlastní vize. Josef je hrdina, který v evangeliích nemá hlas. Nečteme tam jedinou jeho větu. Nemá dar bonmotu ani řečnický talent. Mlčí. Ale přesto je jeho význam zásadní.

Josef je pěšák v Božím plánu, je to ale pěšák veledůležitý. Obvykle o tom z biografické perspektivy nepřemýšlíme, ale zkusme si to pro jednou představit. Myslíte, že bychom mohli v evangeliu číst podobenství o milosrdném otci, kdyby Ježíšův otec byl vzteklý skřet, který své děti vychovává k řádnosti neustálým křikem a vyhrožováním?

Obvykle si statečnost představujeme jinak: statečný člověk položí za svou kauzu život nebo jde do vězení, statečný člověk se nebojí stát za svou pravdou, statečný člověk koná hrdinské skutky. Josefova statečnost je ale jiná. Je to statečnost, která se nebojí přitakat životu, který si Josef nevybral. I my jsme někdy zváni přitakat životu, který jsme si nenaplánovali. Vzdát se představy, že musíme mít všechno pod kontrolou, a předat v bouři života kormidlo Bohu.

Bratr papež často mluví o tom, že svět potřebuje revoluci něhy. Josef může být příkladem takového něžného člověka, který se učil v Boží škole. Tak jako si Hospodin – jak jsme to slyšeli u proroka Ozeáše ‒ zamiloval svůj lid, učil ho chodit a táhl ho provázky milování, tak Josef vychovává Ježíše, aby den za dnem prospíval „moudrostí, věkem a oblibou u Boha i lidí“ (L 2,52).

Josef je dobrý rodič. A takový rodič může být jen ten, který přijal své slabosti, a to ne se skřípěním zubů, nýbrž s něhou. Kdo se setkal s Božím milosrdenstvím, ví, že náš dobrý Otec nás neodsuzuje, ale objímá, podpírá nás a odpouští nám. Kdo se setkal s pravdou, která je sdělena laskavě ‒ nebo chcete-li něžně, ten se může sám proměňovat a zrát, a tedy také měnit něco k lepšímu. A nemusí to být nutně prostřednictvím kdovíjak velkých činů: stačí, že je takový, jaký je, že v pokoře a s něhou plní to, co mu bylo uloženo.

Často máme sklon si myslet, že Bůh používá naše nohy a naše ruce, protože jsou silné. Bůh ale stejně často jako naše nohy a naše ruce používá náš úsměv, naše pohlazení, naše objetí, jejichž základem je naše sdílená slabost, naše chatrné, chybující, křehké lidství.

Ježíš je ve všech čtyřech evangeliích nazván „syn Josefův“. A nemusíme hned řešit, jak to bylo s Ježíšem biologicky. Možná jste si všimli, že zatímco dřív se v životopisné poznámce například pod rozhovory zajímavých lidí psávalo „mají spolu pět dětí“, dnes se píše „vychovávají“. Je to jistě také výsledkem dnešních různě posešívaných rodin, ale na druhou stranu: vychovávání je přece mnohem důležitější než plození. A Josef, který přijal Boha za svého Otce, může být dobrým otcem svému synu Ježíši. Otcem, který se s láskou nechá tahat za vousy a s láskou vysílá svého syna na cestu životem, když jeho rodičovská úloha skončila.  

Lidé si často myslí, že věřit znamená hledat a nalézat snadná řešení, brát si v životních těžkostech na pomoc vyfantazírované berličky. Ale Ježíšova víra – víra, k níž ho vedl nejen jeho Otec nebeský, ale i jeho otec pozemský ‒ taková není. Josef neprovádí úhybné manévry a nechodí zkratkami. K událostem, které ho potkávají, se staví čelem a bere na sebe odpovědnost. Proto může být vzorem cesty, na které se přijímá. Jenom, když se s tím, co se nám stalo, smíříme a přijmeme to, můžeme v tom dění vytušit větší příběh a hlubší smysl. 

K tomu nám dopomáhej Bůh.

Amen

P 202  Ochraňuj mne, Bože silný

Ohlášky

S 23 Bůh je záštita má

Ve chvíli ticha….

Otče náš

Poslání Iz 30,15

„V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství.“

Požehnání

P 618