Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého s vámi se všemi.

3. neděle po Trojici a první neděle letních prázdnin

Mnozí z nás ‒ učitelé, ale i studenti, herci nebo faráři ‒ už dlouho vyhlíželi dovolenou na obzoru v naději, že se zase proberou k plnějšímu životu. Jak pracovat bez toho, abychom se strhali? Jak zvládnout všechno, co máme naloženo, tanečním krokem? Kde trvale brát sílu a energii pro všední den?

‒‒‒

„Mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ To je zvěst dnešní neděle.

 

Ž 100 (B 21)

 

P 241 Kdo mě z pout mých ven vyvodí

Modlitba

 

Oz 11

Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta. Proroci je volali, oni se však od nich odvraceli, obětovali baalům, pálili kadidlo tesaným modlám. Ačkoli jsem sám naučil Efrajima chodit, on na své rámě bral modly. Nepoznali, že já jsem je uzdravoval. Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej. …Můj lid se zdráhá vrátit se ke mně; když ho volají k Nejvyššímu, nikdo se nepozvedne. Což bych se tě, Efrajime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? Cožpak bych tě mohl vydat jako Admu, naložit s tebou jako se Sebójímem? Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí. Budou následovat Hospodina, až zařve jako lev. Až vydá řev, přiběhnou s třesením synové od moře, přilétnou s třesením z Egypta jako ptáče, z asyrské země jako holubice. A já je usadím v jejich domech, je výrok Hospodinův.

P 598 Chléb, víno, slunce zářivé

 

J 17,24‒26

Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal a také oni poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.

*******************************************************

Sestry a bratři, milí přátelé,

dočetla jsem se nedávno v novinách, že se nám kultura sebevědomí blíží ke konci. Bohužel už mám za světem tak velký skluz, že jsem nezaznamenala, že vůbec nějaká kultura sebevědomí nastoupila a že ohrožuje zejména ženy. Od nich se prý náhle toto sebevědomí vyžaduje a je to prý na ně – měla bych říct od nás, ale nějak mi to nejde ‒ tak velký tlak, že když už příslušné sebevědomí nemají, musí ho alespoň předstírat. To je zaprvé vysiluje a zadruhé to odvádí jejich pozornost od toho, že by mohly radši změnit něco ve světě kolem sebe. Protože kdyby se něco změnilo v okolním světě, nemusely by si dotyčné ženy sebevědomí uměle zvyšovat – a světu i jim by to prý udělalo dobře.

Kdybychom konečně přišli na to, že začneme-li přetvářet svět kolem sebe v lepší místo k životu, protože se tak nakonec sami budeme cítit lépe, byla by to bomba. Místo toho – zdá se mi – se jako civilizace točíme v kruhu: psychologové diagnostikují nějaký problém a najdou na něj řešení, slabší povahy se jejich doporučením začnou řídit – a nakonec se vždycky zjistí, že to zas a znovu nefunguje. Jsme vedeni k tomu, abychom sami sebe odměňovali, vytyčovali si hranice a měli sami sebe rádi – a hlavně abychom toho moc nedělali pro druhé, protože tím jenom upozorňujeme na svou nevyzrálost – na svou potřebu pořád si něco dokazovat. Nedávno jsem přestala číst mně doporučený americký bestseller, jehož český titul zní Nespoutaná, na stránce, kde se autorka chlubí tím, že má v mobilu 147 nepřečtených zpráv a je v pohodě.

Přemýšlím o tom, jak asi lidi žili dřív, když nevěděli o existenci syndromu vyhoření, pracovali minimálně šest dní v týdnu, neustále si neplnili vlastní přání, nedělali si radosti a nekrmili se psychofarmaky. A taky o tom, jestli mlely učitelky na konci školního roku tak jako já z posledního. A ještě mě napadá, jak to dělal Alois Jirásek, když jako středoškolský profesor stihl napsat svých 47 svazků, které já nestihnu za celý život přečíst.

Možných odpovědí je samozřejmě mnoho: Jirásek nepsal výkazy ani nevyhodnocoval evaluace, nevyplňoval žádosti o granty, nemusel dodržovat GDPR ani odpovídat na maily studentů, kolegů, nadřízených, lidí, kteří si ho vygooglili a chtěli se jen tak na něco zeptat atd. atd. Chtěla bych se ale zaměřit na něco podstatnějšího. Na biblických hodinách soustavně řešíme otázku, co jako křesťané dnes můžeme nabídnout nekřesťanskému světu. A tady bych měla jeden tip: můžeme tomu světu, který žije neustálým soutěžením všech se všemi, zprostředkovat Boží lásku. Bůh každého z nás miluje bez podmínek – jeho lásku si nemusíme nijak zasloužit. Ještě než jsme o ni mohli začít usilovat, dostali jsme ji jako dar. Nemusíme Boha přesvědčovat, aby nás měl rád. Bůh nás nemiluje, protože bychom toho byli hodni. Právě naopak: celá naše lidská důstojnost, naše sebe-vědomí jsou založeny na tom, že nás Pán Bůh má rád, že nám drží palce.

Mám před očima jednu konkrétní fotografii. Jako dítě jsem s rodiči strávila rok ve Spojených státech a našla jsem si tam adoptivní babičku. Když jsem ji – nedlouho před její smrtí, zanedlouho to bude dvacet let ‒ navštívila naposledy, prohlížely jsme si společně album se všemi důležitými snímky z jejího života. Na jedné z fotografií stála malá holčička, která stejně soustředěně jako nejistě držela ruce v bok. Když se má stará přítelkyně učila chodit a rodiče už jí nechtěli dávat záchranu, rozhodla se, že se bude držet sama. A o něco takového se často pouštíme i my ‒ snažíme se dodávat si pocit jistoty tím, že se pokoušíme držet sebe samy. Nefunguje to.

Naše sebe-jistota a sebe-vědomí jsou totiž založeny na něčem jiném. Na tom, že – jak píše žalmista – patříme Bohu, že jsme ovce na jeho pastvině. Boží tvář, kterou nám svým životem zjevil Ježíš, není tvář zkřivená hněvem nad tím, co jsme zase zpackali nebo kde jsme už zase selhali. Náš Bůh nevěří v cestu násilí ani v cestu tvrdých trestů. Trestat sami sebe i jedni druhé docela dobře dokážeme bez cizí pomoci, k tomu Hospodina nepotřebuje. Jak rozpoznal už prorok Ozeáš, Bůh nás táhne k sobě provazy milování, nadlehčuje nám jho, naklání se k nám jako soucitná, milující matka, protože je to Bůh a ne člověk, je to Svatý uprostřed nás.

Nedejme se zmást kulturou zaměřenou na výkon, jejíž nedílnou součástí je taky strach z toho, že budeme shledáni nedostateční – protože jsme pomalí, protože stále znovu chybujeme, protože jsme nemocní, přitroublí, nešikovní či protože nám ubývá sil. Někteří z vás si možná vzpomenou na písničku Karla Kryla, v níž se v refrénu zpívá o tom, že „v každodenní šedi za krkem ti sedí/ strejček Strach a teta Obava“. Strach člověka vyčerpává, a to i strach, že nejsme dost dobří, že nic, co uděláme, nebude stačit, že nás na cílové rovince vždycky někdo předběhne, že se nám nakonec někdo lepší přezíravě vysměje.

Bůh nás zve, abychom tu odpornou pakáž, co nám sedí za krkem, setřásli. Pracujeme-li proto, abychom byli milováni, brzy se vyčerpáme, každá chyba nás srazí na kolena a budeme v jednom kuse propadat malomyslnosti. Pracujeme-li, protože jsme milováni, sytíme se z nevyčerpatelné lásky, jakou má Bůh Otec ke svému Synu ‒ jak jsme to četli u Jana. Potom, jak píše apoštol Pavel v listu Galatským (2,20), nežijeme už my, ale žije v nás Kristus.

Trochu vysoká laťka, řeknou si možná soběhrdští skeptici. Jenže to je právě to myšlení, které máme opustit – my totiž nemáme žádnou laťku! Bůh nás znal ještě před tím, než jsme přišli na svět, ví, co jsme zač a jaké jsou možnosti každého z nás. Nejsme stejní. I ten poslední z posledních umí něco, co tomu druhému nejde ‒ třeba být pokorného srdce. Díky Boží lásce nejenomže máme všichni nekonečnou důstojnost, ale jako Boží děti máme v sobě všichni taky přirozenou touhu po dobru. Když máme odvahu napojit se na své vnitřní dobro, pročišťujeme v sobě kanálky, kterými v nás bezpodmínečná Boží láska proudí a stále znovu nás oživuje. A vůbec nepochybujme o tom, že Boží láska dělá zázraky. Ve světě i v nás.

V poslední době mě oslovila knížka, kterou napsal nositel Nobelovy ceny za mír a biskup anglikánské církve v Jižní Africe Desmond Tutu. Chtěla bych se s vámi podělit o řeč, kterou v ní autor vkládá do úst Bohu:

Mé dítě, nebojuj a nesnaž se tolik.

Aby sis zasloužil mou lásku, nemusíš vyhrát závod, nic dokázat ani zdolat překážkovou dráhu.

Já už jsem ti svou lásku dal.

Miloval jsem tě dřív, než se svět poprvé nadechl.

Snil jsem o tobě, když jsem modeloval Adama z hlíny.

Viděl jsem tě, když jsi celý mokrý vyšel z lůna.

Už tehdy jsem tě miloval.

 

Vezmi na sebe mé jho a uč se ode mě, neboť mé jho je příjemné a mé břemeno lehké.

Přestaň se hnát vlastním tempem, jenom se vyčerpáš, zničíš a zhasneš dřív, než dovedeš své dílo ke konci.

Slaď svůj krok s mým, pojď po mém boku.

 

Myslíš, že nevím, co potřebuješ?

Snažíš se být dokonalý, aby sis zasloužil mé přijetí.

Jsi celý nesvůj, jak se pokoušíš vejít do obrazu, který o mně máš.

Myslíš, že jsem nevěděl, koho tvořím, když jsem tě utvářel v lůně matky?

Copak jsem zasadil fíkovník a teď chci, aby na něm kvetly růže?

Ne, dítě moje, zasel jsem to, co chci sklízet.

 

Jsi dítě podle mého srdce.

Hledej svou nejhlubší radost a v ní nalezneš mě.

Najdi to, v čem jsi nejvíc sám sebou – tam přebývám.

Dělej, co tě těší,

a budeš kráčet po mém boku,

spatříš svůj život

skrytý ve mně.

Amen

P 732 Do tvých starostí

             Ještě nikdy jsme nezpívali, dáme 3x.

 

Ohlášky

 

Přímluvná modlitba

 

Ve chvíli ticha….

Otče náš…

 

Poslání

Jako slova poslání si opakujte a žijte tato slova (1 J4,7‒10):

Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás.  

Požehnání

„Pokoj s námi všemi, bratři a sestry, i láska a důvěra od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Milost všem, kdo nepomíjející láskou milují našeho Pána Ježíše Krista.“ Amen

 

S 44 Dej mi, Pane, sílu