Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Ezechiel 13,1-12;15-22

Skutky 22.30-23,6

Pokaždé, když čtu slovní útok apoštola Pavla na nejvyššího kněze, zarazí mě nejen Pavlovo ohromující sebevědomí tváří v tvář mocné židovské veleradě a – přiznávám – také jeho sklon se rychle navztekat – ale hlavně ta obílená stěna. Tušil jsem v tom jakousi metaforickou urážku, která má asi podobný význam, jako Ježíšovo přirovnání farizieů a zákoníků k obíleným hrobům (Mt 23,27). V řečtině je na obou místech (Mt i Sk) použit tvar stejného slovesa nabílit vápnem či bíle omítnout. Dnes jsme v prvním čtení slyšeli, co tím Pavel vlastně vyjadřoval a že s největší pravděpodobností odkazoval na 13. kapitolu Ezechiele. V tomhle světle je Pavlův výpad konkrétnější a také urážlivější, než jsem si předtím myslel. Dnes se však nechci soustředit na Pavlův příběh, nýbrž na starozákonního proroka.

Kdybych měl určit klíčová slova kázání, řekl bych: vyplňování mezer a bílá zeď.

Na začátek se podělím o jednu ilustraci k prvnímu klíčovému slovu. Kdysi jsem četl knižní rozhovor s Janem Masarykem (autor Viktor Fischl), ministrem zahraničí poválečného Československa, jediným nekomunistou ve vládě po Gottwaldově puči v únoru 1948. Na otázku po svých osobních ambicích, zejména v diplomatické kariéře, Jan Masaryk odpověděl, že nikdy vyhraněné ambice neměl, že se jen snažil vyplňovat mezery, kde bylo potřeba. Utkvělo mi to v paměti jako důležitý a sympatický rys Masarykovy osobnosti. 

A teď už k Ezechielovu textu.

Hospodin Ezechiele pravidelně oslovuje synu člověka, ben-adam (lidský synu podle ČEP), což se později začalo používat jako jeden z titulů mesiáše. U Ezechiele syn člověka vyjadřuje spíše jeho obyčejnost, bez významného postavení ve společnosti, je prostě jeden z lidí. Zde, ve 13. kapitole, má tento obyčejný syn člověka prorokovat prorokům. Nedávno jsem ve vzpomínkách jistého katolického kněze zaslechl, že nejtěžší pro faráře je kázat farářům. Ezechiel to má ještě ztížené tím, že svým kolegům káže hodně kriticky. Dostal od Pána Boha k vyřízení slova ostrá jako meč.

Hned v prvním verši se výraz prorok v několika obměnách opakuje 4x. Máme si to slovo nechat znít v uších a zkusit promýšlet jeho význam z různých stran. Máme asi pochopit, že není prorok jako prorok, ani prorokování jako prorokování. Nutno říct, že v hebrejštině je to méně chrčivé slovo: hin-návé, n-víjé, han-nib-bájím. Abychom si hraní se slovy vychutnali ještě lépe, doplním poznámku, že staří Hebrejci prorokovi říkali vidoucí (r-ó-é), ten, který vidí – Boží záměry, Boží poselství. Vyjasní se nám tím narážka ve verši 3, že oslovení proroci Izraele nic (od Hospodina) neviděli. Co naopak vídají pravidelně, jsou marnosti a lži (v. 6). Kážou podle cítění vlastního srdce, následují svoje myšlenky. Hospodin je neposlal, přesto si berou do úst jeho jméno. Přesto káží o naději (verš 6 a 10). Mimochodem - to bychom jim dnes možná odpustili, ne? Řeči o naději dodávají potřebný optimismus, který lidem v jejich škarohlídství často chybí. Říkají lidem: nebojte se, bude dobře! Hospodin nás zachrání! Jenže to právě není pravda. Hospodin je nezachrání – tedy určitě ne bez tvrdého boje. Tato umělá naděje postavená na lžích je jejich nejtěžší prohřešek.

Na několika místech přečtené kapitoly zaslechneme něco z reality, do níž tato slova zní. Ezechiel byl zřejmě odveden v první velké skupině poražených Izraelců jako zajatec do Babylóna roku 597 BC. Mluví k těm, kteří zůstali ve vyrabovaném Judsku a v Jeruzalémě s pobořenými hradbami. K těm, kteří se pod vedením dosazeného krále Sidkijáše Babylónu vzepřeli s bláhovou nadějí, že jim to projde. Neprojde. O deset let později, roku 587 BC, babylonské vojsko Jeruzalém definitivně rozmetá, vypálí, srovná se zemí. Narážce ve verši 5a můžeme rozumět tak, že kazatelé lží nevstupují do mezer (rozuměj: v pobořených hradbách), kde jich je třeba, ani nepomáhají chybějící kusy hradeb stavět. Jen prázdně mluví o pokoji, zatímco se blíží den Hospodinův s osudovou bitvou (v. 5b).

Pak Ezechiel dokresluje to, co chce říct, názorným podobenstvím o zdi z hlíny (v. 10 – 16). Duchovní vůdci ze svých lží vystavěli zeď. Mohutnou a oslnivě krásnou. Ta zeď je však jen z hlíny, ne z kamene, takže proti ničemu nechrání, jen zakrývá výhled. Její měkkost maskuje omítka z bílého vápna. Možná je hezčí než hradba z kamene, ale neplní účel, je marná. Rozpustí ji voda, roztrhne ji vítr, zhroutí se pod krupobitím (v. 11; 13). Pro dobyvatele žádná překážka. Kazatelé pro své lži, kterými vyráželi judským bojovníkům z rukou zbraň a ukolébali je k nečinnosti, nebudou zapsáni do seznamu lidu, který jednou bude mít právo se vrátit, znovu kultivovat zemi Izrael a z trosek vybudovat Jeruzalém (v. 9). Uvedli Boží lid do fatálního bludu, když jej chlácholili marnou nadějí.

Lež je ne-skutečný výmysl, ale chování lidí, kteří jí uvěří, je skutečné. Jako když slepý vede slepého. Klamající vůdcové zůstanou provždy vyvrheli.

Ezechiel potom káže ženám svého lidu. Izraelské ženy sešívaly jistě pěkně zdobené široké stuhy na předloktí či zápěstí a čepečky či snad závoje na hlavu, které si na sebe proroci lží brali. Dodávalo jim to důstojnost a důvěryhodnost. Sloveso t-f-r, znamená sešívání dohromady a je v Bibli velmi vzácné. O významovém zabarvení může něco napovědět jeho použití v příběhu o Adamovi a Evě v ráji, kteří si po požití ovoce ze zakázaného stromu a zjištění, že jsou nazí, sešijí bederní sukničky z fíkových listů. Ezechiel výraz použil pro způsob zhotovení jakýchsi klotových rukávů pro vládní lháře.

Někdo by mohl říct, že ty šikovné ženy s tím podvodem neměly nic společného. Měly prostě štěstí, že si svou pracovitostí dokázaly zajistit slušnou obživu. Ezechiel to ovšem vidí jinak: Ženy se na tom cirkusu podílejí tím, že obstarávají iluzionistům součásti rituálního oděvu. Zřejmě se jedná o součásti, které Mojžíšův zákon pro kněží nepředepisuje, o něco navíc, něco převzatého od uctívačů jiných bohů, co má zvýšit atraktivitu, ale hraničí s modloslužbou. Ženy se podílejí na zákeřném lovu duší za účelem výdělku. Možná se tváří, že se o politiku nezajímají, že jim jde čistě o obchod, nicméně Ezechiel jejich pokrytectví odhaluje. Smyslem jejich počínání je oklamat prosté duše nádherou. To je také jejich vina.

Dovolím si krátkou odbočku o výnosnosti obchodu se lží: Tento týden jsem četl zprávičku, že jeden z velkých mágů internetu ve Spojených Státech Amerických byl odsouzen k zaplacení 50 mil. USD za falšování zpráv a k nápravě psychické újmy pozůstalých po masové vraždě. Provozuje řadu dezinformačních webových stránek a na zaplacení pokuty má peněz dost. Zřejmě pokutu zaplatí a pojede dál močálem černým podél bílých skal, jak by řekl Jan Werich. U soudu ten člověk přiznal, že šíří lži, ale je to příliš výnosný byznys, než aby toho nechal.

Zesměšňujete mě, říká Hospodin ženám, jen proto, abyste se najedly (v. 19). Tváříte se, že děláte něco důležitého a hlubokého, že máte přístup k nejvyšším politikům a jste zasvěceny do tajemství, ale jde vám jenom o jídlo. Nesete za tu manipulaci s dušemi nevinných stejnou odpovědnost jako muži.

Všechno ti lživí proroci i zručné ženy dělají obráceně: spravedlivého drtí lží a dodávají podporu zlým, takže ti nemají důvod odvracet se od zlého (v. 22). Umrtvují lidi, kteří mají žít, a lidi, kteří mají zemřít, udržují při životě (v. 19).

Hospodin však několikrát opakuje: Poznáte, že já jsem Hospodin. Zní to jako výhrůžka, ale je v tom i naděje. Naděje na poznání, na změnu smýšlení. Stojí za pozornost, že ve verši 14 je v Poznáte maskulinní tvar slovesa, zatímco ve verši 21 je femininní tvar. Poznáte vy, muži, a poznáte vy, ženy, že já jsem pravda.

Tento téměř apokalypticky kárající text mi nakonec pomohl zvednout hlavu. Povzbudil mě. Vždyť již před tisíci lety vysoce postavení představitelé národa zastírali pravdu a stavěli chatrné bílé zdi pro oklamání lidu. Již před tisíci lety bylo šíření dezinformací výnosným byznysem. Již před tisíci lety byli (někteří) politici zbabělci, kteří vzletně hovoří, ale tam, kde je potřeba každého statečného člověka, je neuvidíte.

Řeknete si: Cože? Jaké je tohle povzbuzení?!

To není vše, pokračujme, prosím: Pár století po Ezechielovi vstoupila pravda do světa v Ježíši Kristu. Dvě tisíciletí po Ezechielovi byl pravdou zaujat a nadšen Mistr Jan Hus. Oba byli zabiti, ale pravda Božího slova nebyla umlčena. Někdy se může zdát, že Pán Bůh ke zlému řádění člověka mlčí. Pán Bůh však nemůže být oklamán, umlčen ani zahnán. Stačí to k povzbuzení? V době, kdy pro mnoho lidí už není žádná pravda a zůstala jen „moje pravda“ a „tvoje pravda“, případně „naše pravda“ a „vaše pravda“? Těžko si můžeme myslet, že se nás to netýká. Nejsme žádní majitelé pravdy. Máme slabá místa, kterými do nás vsakuje faleš. Jako jednotlivci, jako církev, jako národ.

Nakonec ještě jeden citát. Václav Havel mluvil o tom, co to je naděje zhruba těmito slovy: Naděje není předvědčení, že něco dobře dopadne, ale je to jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne. Všem, k nimž Hospodin mluví, nakonec říká: Poznáte, že já /jsem/ Hospodin. Nejen kárající a trestající, nýbrž také – a to hlavně – milující, odpouštějící, žehnající. Není v něm lži ani podvodu. 

To už může být součást naší naděje a také povzbuzením.