Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

V rukou tvých jsou časové moji. (BK)

Ž 31,16

Pane, pomáhej nám rozumět tajemstvím svého času. A

Bratři a sestry, milí přátelé,

když se jednou za čas stane, že se starý rok překlopí v nový zrovna ze soboty na neděli, je to důvod zamyslet se nad tím, co se to s námi v tom silvestrovsko-novoročním dramatu vlastně děje – a to i když dobře víme, že Nový rok není žádný církevní svátek, ale jen změna v číslech, která jsme si sami vymysleli. Naše dnešní přemýšlení můžeme začít obrazem diáře. Leckdo z vás už fyzický diář nepěstuje, protože má všechno v mobilu. A leckdo ho nevede, protože má dobrou paměť, a jiný zase proto, že ho při svém způsobu života k ničemu zvlášť nepotřebuje. Přesto se té představy na chvíli podržme.

Příruční slovník jazyka českého svým lehce archaickým jazykem praví, že diář je „příruční kniha s kalendářem k zapisování, co se každého dne má vykonati“. To je sice pravda ‒ ale jenom do té míry, do které se dá říct, že život je sled dní, které máme odpracovat; anebo sled dní, které si můžeme večer před spaním více či méně spokojeně odškrtnout  odžito, odbyto, šmytec. Protože diář není jen užitečná pomůcka k dobré správě našeho- času, ale je to taky svědek běhu našich minut, hodin, dnů a týdnů. Ze zpětného pohledu se diář stává kronikou - už to není rozvrh času, nýbrž jeho záznam.

Na začátku roku je diář čistý, neosobní produkt papírenského průmyslu. Plocha beztvarého času, do kterého nějak vepíšeme svůj příběh. Jak rok postupuje, diář se plní – a současně začíná mluvit. Když se dívám do loňského diáře, vidím ten nepříjemný úkol, co jsem si dva měsíce přepisovala z týdne na týden – jako bych ho bývala nemohla udělat rovnou. Pak tu máme flek od vína – a ejhle, zrovna v postu. Schůzku, v kterou jsem vkládala jakousi naději, ale nakonec skutek utek. Lékařské vyšetření, které dobře dopadlo. A tuhle práci se podařilo dotáhnout do zdárného konce, sláva! Kafe, které jsem vylila – nebo to byla kočka? Dovolená, kterou jsme zrušili, ale doma to nakonec bylo taky fajn. Kafe s kamarádkou, která mi dodala odvahu, když jsem sotva držela pohromadě. A tady – tohle jsem si opravdu mohla odpustit…

Nejspíš byste nad svým diářem mohli vyprávět něco podobného – protože všichni nakonec vepisujeme do času podobné příběhy sklenuté mezi prací a odpočinkem, mezi životem s druhými lidmi a vlastním, osobním prožíváním.

To ale mluvíme o čase, který se nějak dá zvládnout, rozvrhnout – o čase, který se zápisem do diáře pokoušíme ochočit. Jinak řečeno, diář nám obvykle staví před oči ty úseky našeho života, které jsou svěřeny nám. Před závorku ale přitom vytýkáme to, že každý den, každou chvíli dostáváme své pobývání ve světě, svoje trvání v čase darem. Není to samozřejmost – přestože si to těžko umíme představit, mohli bychom tu taky nebýt.

Starověký filosof Seneca byl toho názoru, že bychom měli nejenom každý rok, ale každý den chápat jako samostatný život – jako novou příležitost, jako novou stránku, na kterou můžeme psát nový příběh. Neumím si vyložit silvestrovské veselí jinak než jako radost nad tím, že ten poťapaný záznam svých minulých dní můžeme zahodit, nebo aspoň strčit někam do předpeklí, kde přebývají jiné staré diáře a kam chodíme jen, když paměť selhává. Máloco si přejeme tolik jako moct začít znovu s čistým stolem – s čistým štítem.

Troufla bych si říct, že naši předkové, jejichž život se jevil chatrnější a nejistější, než je ten náš, za každé nové ráno děkovali upřímněji, než to dnes děláme my – pokud to vůbec děláme, pokud nepokládáme to, že se ráno probudíme do nového dne, za normální. Po pravdě řečeno, znám málo lidí, kteří jsou nakloněni tomu chválit Boha, když jim ráno přetrhne sny budík – dřív lidi večer a v noci nepracovali a ráno se budili sami od sebe: i do bohatých šlechtických domácností hodiny přišly až v době barokní, k nám plebejcům mnohem a mnohem později. Přesto bychom mohli zvážit, zda děkování nezařadit aspoň jako pravidelný snídaňový program – abychom den začínali s vědomím hlubšího rozměru našeho života, než jsou všednodenní úkoly.

Protože v podloží toho času, který se snažíme si ochočit, jsou ještě jiné časy – časy, které nemáme v rukou my. Žalmista, „jsa u velikém ssoužení“, v hebrejštině doslova říká „v ruce tvé jsou časové moji“ – všechny ty naše nečekané časy, s kterými si nevíme rady, se navzdory tomu množnému číslu vejdou do jediné Boží ruky. Můžeme si představit, že i se všemi svými časy a nečasy spočíváme v Boží dlani: není náhodou, že jiný verš z našeho žalmu 31 – „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ ‒ se modlí Ježíš na kříži. Jsou časy, o jejichž naplnění ví jen Bůh, a kdy na nás je jen dát pomyslné otěže z ruky. Kdy můžeme jen s autorem knihy Kazatel konstatovat, že „všechno má určenou chvíli/ a veškeré dění pod nebem svůj čas“. A na ten jsme malí páni.

A pak jsou tu taky časy našich individuálních životů. Ani ty leckdy nemáme ve své ruce ‒ přestože si lidé kolem nás někdy myslí opak. I v našem životě je čas se snažit a čas být lempl; čas se usmívat a čas se mračit; čas uklízet po druhých a čas po sobě nechávat svinčík; čas jít v neděli ráno chodit do kostela a čas se jít projít; čas bojovat a čas složit zbraně; čas vstávat a čas vyspávat; čas dohlížet a čas nechávat být; čas šetřit a čas rozhazovat; čas chodit do školy a čas chodit na rande… a možná si každý sám může dosadit podivný čas, v kterém momentálně uvízl, s nímž zápasí a třeba za to i sklízí kritiku.

Mnohdy nežijeme ve stejném osobním čase, v jakém žijí druzí – a měli bychom to vědět a mít se sebou navzájem trpělivost. Protože pokud do svého života nikdy nevpustíme ani zlomek anarchie, možná skončíme jako stroje – bez jakékoli autenticity a opravdovosti. A někdy je třeba mít odvahu dovolit druhým – i sami sobě, aby v nich – v nás ‒ něco uzrálo. Protože když budeme na druhé spěchat, můžeme jim tím bránit v jejich vlastním růstu – k tomu, aby dospěli k tvaru, kterým přispějí k jedinečnosti povah a lidských osudů. Druzí nejsou my – a proto jim přejme jejich čas.

Možná si můžeme představit, že Pán Bůh drží naše časy v ruce jako krásně uvitou kytici, k jejíž nádheře přispívá i to, co se nám nelíbí nebo co se nám dokonce zajídá ‒ co máme sklon považovat za plevel. Bible nám ale vypráví o Bohu, který podle všeho nemá rád monokulturu – i když se právě ona může jevit modernímu rozumu jako dokonalý řád. Budeme-li po celý rok objevovat krásu kontryhele, husí tlapky nebo svízele přítuly, budeme na jeho konci lidem žijícím o něco víc v Boží svobodě a o něco méně lidem žijícím v diktatuře vlastních představ.

 Chodit s Bohem chce odvahu – i odvahu vzít na sebe svůj život s jeho nežádoucími, nechtěnými časy. Můžeme to riziko podstoupit, když nás přitom bude provázet žalmistova modlitba: „Nakloň ke mně ucha svého, rychle vytrhni mne: budiž mi pevnou skalou, a domem ohraženým, aby mne zachoval. Nebo skála má, a hrad můj ty jsi: protož pro jméno své, veď i doveď mne.“

A