Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

 Iz 52,7-10

7Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“

8Slyš! Tvoji strážní pozvedají hlas, plesají společně, protože na vlastní oči vidí, že Hospodin se vrací na Sijón.

9Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém.

10Hospodin obnažil svou svatou paži před zraky všech pronárodů. I spatří všechny dálavy země spásu našeho Boha.

Jan 1,1-18

1Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.

2To bylo na počátku u Boha.

3Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.

4V něm byl život a život byl světlo lidí.

5To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.

6Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan.

7Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho.

8Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.

9Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.

10Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.

11Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.

12Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.

13Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.

14A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

15Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“

16Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.

17Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.

18Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.

Přátelé, bratři a sestry,

posledně, když jsem zde kázal na Boží Hod, na tradiční text, na který se dycynky káže v tento den, všiml jsem si  (díky chytřejším lidem, biblistům, z jejichž práce jsem mohl čerpat) detailu, který během těch dvou let nečekaně nabyl na významu a letos na mě znovu vyskočil.

Jde o ten verš Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, kde v původním řeckém textu doslova je: Slovo stanovalo mezi námi.

Před dvěma lety, ač se nám to zdá neuvěřitelné, bylo ledacos jinak. Na stanování nikdo moc nemyslel, protože musel nečekaně trávit prodloužený čas doma při různých karanténách, na home officu nebo přímo během lockdownu. Naše hlavní téma, podle mě, byla tehdy nejspíš v rodinách propukající ponorková nemoc nebo přinejmenším prubování vztahů, které najednou začaly být mnohem intenzivnější, mnohem více nablízko. Byla to důležitá lekce, je dost možné, že toto životní a praktické vyučování není zcela ještě u konce.

Ale letos se mi zdá, že se objevuje jiné silné téma. Téma Slova, které stanuje mezi námi. Téma Božího pobytu v Kristu mezi námi, který není pobytem úplně jistým, protože je je existencí v provizoriu.

Nevím, jak kdo z vás ve svém životě snáší nejistotu, nepohodlí a nejasný výhled do budoucnosti. troufám si tvrdit, že lidé, kteří jezdí odmala skautovat nebo mají toulavější trampskou náturu, snášejí fenomén nejistoty celkem dobře. Já nejsem v tomhle směru úplně bez zkušeností, ale musím říct, že život posledních sko 20 let na vesnické faře, která není v úplně dobrém stavu, mě v tomto směru velmi proškolil. V provizoriu, nedodělanostech a za disfunkcí různých druhů žiju skoro pořád - a ze srdce to nesnáším. Nesnáším, když neteče voda, nejde elektrika, nejede auto, když voda teče, ale tam, kam nemá, když elektrika jde, ale ne všude, když kotel netopí nebo když se pro změnu sám přetopí. Někdo by si třeba myslel, že jsem zhýčkaný z domova, ale je to naopak tím, že kromě poměrně krátkého období těsně než jsem opustil rodičovský dům, žil jsem neustále v něčem podobném.

Zcela upřímně z hloubi srdce svého nesnáším provizorium.

A je pro mě vlastně dost hrozné zjistit, že Pán Bůh, podle všeho, má provizorium docela rád.

Slovo se stalo tělem a stanovalo mezi námi.

nebo:

Myšlenka se stala hmatatelnou skutečností a ta se vydala mezi nás do provizoria

nebo:

Řád věcí opustil svou svrchovanost a vydal sám sebe radikální nejistotě

nebo

Nejvyšší zákon seskočil z nebes na chodník, kde se rozhodl nechat na libovůli světa, zda po něm chce šlápnout nebo ne

Vypadá to, že takzvané dějiny spásy jsou především dějinami Boží improvizace, nepřetržité hry s nouzovými prostředky. Se železnou pravidelností a neotřesitelnou jistotou s Bůh vybírá, nýmandy, poloviční nebo aj tříčtvrteční ztracence, lidi zanedbatelné, neviditelné, s omezeními, s neschopnostmi zjevnými i skrytými.

Neimponují mu vysoké kultury a rozvinuté civilizace, dobře fungující organizace promazaná soukolí, jedná jen s tuláky a nomády, s travellery pod otevřenou oblohou, spoléhá se tam , kde není na koho, dává důvěru těm, kdo se spíš kymácí ve větru.

Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně;

52vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil,

53hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou, jak je v Mariině písni, kterou nám sepsal evangelista Lukáš.

On také dobře pochopil a předal, že Boží slovo se do měkkých peřin nenarodí, že se bude třást vydané na pospas na slámě.

S Pánem Bohem je potíž ve všední den i ve svátek, jen o svátcích jako jsou třebas Vánoce ta potíž má příležitost posvítit nám do očí ještě víc. Pán Bůh improvizuje, strašně, fatálně riskuje.

Očekává marnotratného syna, protože sám je nenapravitelně marnotratný Otec, rozhazuje plnými hrstmi milosrdenství, svoje slunce nechává svítit na dobré i zlé a blaze církvi, která se nad ním neuráží.

Protože je těžké vzít za svého Pána Boha, kterého vůbec nezajímá to, na čem my se snažíme usilovně pracovat. Toužíme po jistotě a chceme plánovat budoucnost. Chceme se zajistit na horší časy a zabezpečit budoucnost svým společenstvím. Stavíme větší sýpky a prostornější stodoly pro své úrody křesťanských hodnot a věříme, že nás nikdy neprobere ten hlas Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘

Bojíme se podívat na jesle moc zblízka, protože bychom mohli pochopit, že je nám na jejich nepřikrášlená realita vlastně trochu odporná.

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu.

Hm. Spíše “spatřili jsme jeho slámu”, měli bychom dneska jako církev správně vánočně vyznávat.

My křesťané si představujeme, že by si nás mohli lidé vážit a respektovat nás, že naše jméno by mohlo mít zvuk. Ježíš z jeslí vyroste a vydá se do světa, kde udělá kariéru na konci níž si ho neváží skoro nikdo, nikdo ho rozhodně nerespektuje a jeho jméno se začne používat jako nadávka. Jeho pracovní postup vrcholí cestou na kříž.

Nic moc!

Protože to, co si my představujeme pod pojmem “sláva”, to co nás vábí a láká, to je něco docela jiného, než sláva  jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

Tajemství Vánoc! Je tady jakási plnost milosti a pravdy v prostředí, kde se stále něčeho nedostává a neustále něco hapruje. Uvěříme tomu, že Bůh může něco takového vytvořit?

Uvěříme tomu, že Bůh může něco takového tvořit i v církvi?

Uvěříme příběhu Vánoc i v čase obav z budoucnosti?

Vždyť Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.

Amen