Soběhrdy 15. ledna 2023, druhá neděle po Zjevení, 1. po slavnosti křtu Páně

Jan Hon

Iz 49:1, 3, 5, 6

Slyšte mě, ostrovy, daleké národy, dávejte pozor! Hospodin mě povolal z života mateřského; od nitra mé matky připomínal moje jméno. …

Řekl mi: "Ty jsi můj služebník, Izrael, v tobě se oslavím." …

A nyní praví Hospodin, který mě vytvořil jako svého služebníka už v životě matky, abych k němu přivedl Jákoba nazpět, byť i nebyl shromážděn Izrael. Stal jsem se váženým v Hospodinových očích, můj Bůh je záštita moje.

On dále řekl: "Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má pozvednout Jákobovy kmeny a přivést zpátky ty z Izraele, kdo byli ušetřeni; dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země."

Jan 1:29-34

Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve, než já. Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael."

Jan vydal svědectví: "Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.'

Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží."

***

• Pane, prosím, dej porozumět tvému slovu – nám k spáse, tobě ke slávě, bližním kolem nás k užitku
   

„Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa … to je ten, který křtí Duchem svatým.“

To je, milé sestry a milí bratři, biblické slovo, na kterém se pokusíme postavit naše dnešní přiblížení ke slovu Božímu. A podíváme se při tom i do biblických svědectví, která v našich dnešních dvou čteních vůbec nezaznívají, která nám ale pomůžou ozřejmit, proč zrovna beránek. Proč ne třeba lev z pokolení Judova?  A vůbec, proč zrovna dnes čteme tenhle biblický oddíl?

Církevní bohoslužebný rok začíná obdobím liturgického hemžení vymezeným, zjednodušeně řečeno, třemi daty:

Advent, Vánoce, Zjevení.

Tohle období začátku liturgického roku v sobě spojuje různá svědectví všech Evangelií od andělské zvěsti narození obou mužů, o nichž jsme před chvílí četli, tj. Jana a Ježíše, až k prvnímu jejich veřejnému vystoupení, totiž k Ježíšovu křtu od Jana.

Odpusťte, prosím, krátké shrnutí toho období. Jistě to všichni známe, ale napoví to, proč zrovna dnes čteme o Janově svědectví ve slovu „Hle Beránek Boží“

Adventní doba je taková liturgická příprava na připomínku vlastního Kristova adventu, příchodu, a sice příchodu do našeho světa, na tuto zem, to je do místa, kde spolu se svými současníky žil svůj časný život tak jako každý z nás.

Vánoční období začíná Slavností narození Páně, zvanou také Boží hod vánoční, a končí slavností Matky Boží, kterou Kristova církev, resp. její mnohé jednoty, slaví prvního ledna. Dříve se na Nový rok, protože to je zrovna osm dní od narození, slavíval svátek obřezání anebo pojmenování Páně.

Následuje období zakončené slavností zjevení Páně, která připomíná příchod a klanění mudrců z východu. Lidová tradice jim říká „Tři králové“.

Tak, a tady jako by se příběh vracel k adventu z druhé strany. Ježíš se zjevuje mudrcům z východu a v jejich postavách se zjevuje pronárodům až kdesi z končin země, jak v prvním dnešním starozákonním čtení předpověděl prorok Izajáš. Aby se ale mohl zjevit i mudrcům z končin země, musejí oni přijít k němu stejně jako přišli pastýři z Jákobových kmenů. A rozbíhá se nekončící advent až do našich dnů. Jeho začátek je tedy Ježíšův příchod k lidem, jeho pokračováním je příchod lidí k Ježíšovi.

Jenže Ježíšovo zjevování přece nekončí návštěvou u novorozeněte, Ježíš dál přichází, aby se představil světu, anebo lépe: aby se v takovém pokračování svého prvního příchodu zase o kousek přiblížil k lidem tohoto světa, ke svým současníkům v jejich časnosti a v jejich svědectví pak dál se zjevoval a přicházel i k nám až do našich dní. Tak tohle pořadí liturgického kalendáře, tohle další přiblížení k lidem, to nám připomíná první neděle po Slavnosti zjevení, totiž svátek křtu Páně. Ten se slavil zrovna minulou neděli.

A už, podle katolického lekcionáře dnešní neděle, už jsme skoro u Janova zvolání „Hle beránek Boží“.

Janovo Evangelium, jehož svědectví jsme dnes četli, neříká nic o tom, že i Ježíš byl pokřtěn. Jako by tušilo, že o tom víme odjinud, totiž z ostatních tří evangelií. A všímá si až vlastní podstaty tohoto druhého zjevení „Hle Beránek“ Tak prosím, dovolte ještě jeden krátký pohled do jiných biblických míst. Ježíš přichází k Janovi, který z Božího pověření křtil zástupy na odpuštění hříchů, a přichází, aby se také dal pokřtít. Ale zdá se, že svědectví ostatních evangelistů jako by přeslechlo to Janovo zvolání „Hle Beránek“. To nám sděluje až evangelista Jan.

Jenže proč zrovna beránek?

Milí přátelé, sestry a bratři, ani kůň, ani orel, ani lev. Ale beránek je přece ten, kdo zachraňuje před zhoubcem. Vždyť krví velikonočního beránka označoval Boží lid – na Hospodinův příkaz – své příbytky, aby se jim vyhnul zhoubce hubící v Egyptě všechny prvorozené z lidí i zvířat. Jiný Boží beránek na sebe vzal také úděl málem už obětovaného Izáka, když Hospodin vyzkoušel Abrahamovu víru a oddanost.

Vím, že oba příběhy z dávných časů Božího lidu by zasloužily každý své vlastní pojednání a samostatný výklad, ale snad je z obou přinejmenším zřejmé, že beránek je tvor, který svou obětí zachraňuje. A Ježíš, Kristus je přece zachránce. Mesiáš, pomazaný vládce nebeského království, jehož narození jsme slavili na konci adventního období.

To jeho narození a příchod pastýřů a návštěva mudrců, to je přece zatím jen úvodní zjevení jeho prvního příchodu. A druhé zjevení tohoto prvního příchodu to jsou viditelné události spojené s tím, jak Jan v Jordánu vodou křtil zástupy na odpuštění hříchů.

Snad na tomto místě neškodí připomenout, že české slovo „křest“ a „křtít“ je odvozeno od slova „Kristus“ a znamená docela jednoznačně „křtít ve jméno Kristovo“. Řecké slovo baptizein, které je napsané v původním textu, znamená ponořit, umýt, dokonce i napojit.  Ale může se vodou opravdu smýt hřích?

Jan v Jordánu vodou smýval z lidí hřích vlastně jen symbolicky ale už s úmyslem, o němž nám Písmo docela určitě něco říká. A zrovna ve chvíli, když k Janovi přichází mezi ostatními i Ježíš. „Hle Beránek Boží, který snímá hřích světa“. Ne hřích se nebude jen tak symbolicky smývat, Beránek doslova popadne hřích, odstraní a zničí. I to může znamenat řecké slovo v původním svědectví evangelia: ten, který sejme ze světa hřích. Proč si tedy Jan dával tu práci s křtěním vodou, jenom tím symbolickým umýváním v Jordánu? Poslechněme si ještě jednou co na to on sám: „To je ten, o němž jsem řekl, za mnou přichází někdo větší … Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto,
aby ho poznal Izrael.“
Ano, proto křtil vodou, aby ho poznal Izrael.

Mudrci přišli z východu za zjevenou hvězdou, vyšli, aniž to asi tušili, Kristovi vstříc. Vyšli a přišli poklonit se novém židovskému králi sami za sebe. Možná, že nějakou zprávu o něm donesou až do končin země? Písmo o tom neříká nic.

Jan taky tím rozruchem na břehu Jordánu vychází Ježíšovi vstříc. Vychází vstříc spasiteli a bere s sebou celý zástup. Křtí vodou, aby toho většího, který byl dříve než Jan, který jak víme úvodu evangelia, byl od počátku, tak aby právě jeho poznal Izrael. A nejde nikam do dáli, setkávají se u Jordánu. A Jan už ví, vždyť mu to řekl ten, který ho poslal křtít vodou, to je Bůh sám, že tenhle větší bude odstraňovat hřích ne vodou, protože vodou, není-li v tom ponoření alespoň doušek Ducha, se dá fakticky umýt leda špína s těla, že bude smývat hřích jediným účinným prostředkem. Bude křtít, a teď už můžeme hezky se chytit i toho přísného významu českého slova spojeného výhradně s Kristem, bude křtít Duchem svatým.

Tak, milé sestry a milí bratři. A ještě jedna odbočka. Víme, že Ježíš na konci své pozemské časné pouti skutečně na sebe vezme úděl obětovaného Beránka. Ale víme také, že Bůh tuhle oběť zvrátí k dobru všech, kdo ve víře se nechali pokřtít nejen vodou, ale i svatým Duchem. Teď už to skoro vypadá, jako bych hlásal bludy a nějakou další novo-křtěneckou herezi proti křtu vodou.

Ale ne, to po svém jsem domyslel, co Bratrská jednota zformulovala už zkraje 16. století:

Což se z poručení Kristova při křtu děje navenek, toho pravdu Kristus sám mocí ducha svého koná uvnitř, tj. hříchu obmývá a koupelem tím novým duši obnovuje … Nebo křest není samo vnější tělesné špíny smytí, ale dotázání se dobrého svědomí před Bohem.

Každý z nás, kdo přijal křest, přijal ho jako svátost z rukou bližního, jako svátost a závazek, které nám dávají možnost poznat a poznávat právě toho, kdo křtí Duchem svatým. On k nám ke každému bude přicházet tak, jako přišel za Janem a jako přicházel za mnohými svými současníky. Aby sejmul ze světa hřích. Ale hřích, podobně jak víra nebo láska se nerodí na poli, ale v srdci každého z nás

 Máme tedy každý z nás, kdo je vodou pokřtěný, máme jistý ještě i ten křest svatým Duchem? Z jeho plnosti jsme přece byli obdarováni my všichni milostí. Stejně ale se sluší vzácnému příchozímu vyjít aspoň kousek naproti.

Pane, děkujeme, že nám ukazuješ k sobě cestu víry.

Děkujeme, že ti smíme ve víře přijít naproti.

Děkujeme, že se nám znovu a znovu ve víře zjevuješ.

Amen