Čtení Ezd1, 1-5
V prvním roce vlády Kýra, krále perského, se splnilo slovo Hospodinovo, které mluvil ústy Jeremjáše. Hospodin vzbudil ducha perského krále Kýra, že dal po celém svém království rozhlásit a také zapsat: Toto praví Kýros, král perský: ‚Hospodin, Bůh nebes, mi dal všechna království země. Pověřil mě, abych mu vybudoval dům v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdokoli z vás, ze všeho jeho lidu – Bůh buď s ním – se může vydat na cestu do Jeruzaléma, který je v Judsku, a stavět dům Hospodina, Boha Izraele, toho Boha, který je v Jeruzalémě. Každého, kdo zůstal na kterémkoli místě jako host, nechť podpoří místní obyvatelé stříbrem a zlatem, majetkem a dobytkem spolu s dobrovolnými oběťmi pro Boží dům v Jeruzalémě. Tu se vydali na cestu představitelé judských a benjamínských rodů, kněží a levité, všichni, jejichž ducha probudil Bůh, aby stavěli Hospodinův dům v Jeruzalémě.
Text Sk 1, 4-5+9+12+13-14
Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: „Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní. Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. Potom se z hory, které se říká Olivová, vrátili do Jeruzaléma; není to daleko, jen asi kolik je dovoleno ujít v sobotu. Když přišli do města, vystoupili do horní místnosti domu, kde pobývali. Byli to Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Zélóta a Juda Jakubův. Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.
Sestry a bratři, milí přátelé
Lid Boží se schází za nejrůznějších okolností. To je vidět i z těch tří textů, které tu dnes zazněly. Může to být za útisku nebo posměchu – ten, ten u Boha spásu nenalezne. Také to může být s podporou panovníka i obyvatel, jak to zaznamenali o perském králi Kýrovi navrátilci ze zajetí babylonského; a i tak museli překonávat mnoho obtíží, vnějších i mezi sebou navzájem. Nebo to může být na popud ducha Svatého, a pak se jeví všechno jako procházka růžovým sadem. Ale pouze jeví. Těch shromažďovacích míst je také mnoho. Mohou to být kameny kruhu, stany na poušti, vybudovaný chrám anebo jen horní pokojík. I způsobů, jak se připojit je mnoho. Člověk se může do společenství narodit, přivdat či přiženit, nebo prostě přijít a časem konvertovat anebo nekonvertovat a zůstat jen návštěvník. I zakotvení ve společenství může být různé. Vřelé i vlažné, hluboké i povrchní, neotřesitelné i vratké, tradiční nebo spontánní anebo taky žádné.
Jaká byla ta moje cesta? Začala na cestě. Na cestě po Jeseníkách, kde jsem kamaráda uhnal tak, že mu tekla krev z pohorek a nám nezbylo nic jiného, než se zastavit na evangelické brigádě, kde zrovna byla jeho holka, pozdější manželka. To prostředí mě zaujalo okamžitě, a tak jsem rád přijal nabídku k poprázdninovému setkání a z něj jsem pak přišel i do Klimentského sdružení. Ten příchod nebyl snadný. Nevěděl jsem, jestli můžu přijít a nějak vehementně mě tam nikdo moc nezval. Každý to totiž pokládal za samozřejmé. Já ne. Protože to jsem tehdy ještě nevěděl. A tak mi to zvaní do otevřeného společenství zůstalo, protože i dnes se setkávám s otázkami typu: A můžu přijít do kostela, když nejsem pokřtěný? Apod. Tam, u Klimenta, se mi otevřel prostor nedozírné svobody, jakou jsem si v normalizačním Československu neuměl ani představit. Diskutovalo se o filosofech, jejichž knihy v tehdejších knihovnách nebyly, zněly názory všeho druhu, nic nebylo tabu. Tomu všemu blahosklonně přihlížel bratr farář, který nás stejně svobodně kritizoval jako my jsme se vymezovali. Viděno zpětně: asi mu často při našich řečech vstávaly vlasy na hlavě, naštěstí jich, na rozdíl od nás v oněch letech, moc neměl. Přesto pro jistotu úderem desáté odcházel a my jsme pak dle své úvahy pokračovali dál. V noci jsme se navzájem vyprovázeli domů, tam a zase zpátky, a tak jsem někdy dorazil domů třeba v šest ráno, často i s nějakými nocležníky navíc. První ranní přednášky pak byly bez šance. Osobní vazby mám z oněch let dodnes. Proto pokládám za tak důležité trávit společný čas nejen v kostele či pod pergolou, na biblické, při modlitebních shromážděních a vzdělávacích víkendech, ale i při jiných akcích nebo na soukromé bázi. Také jsem začal chodit do kostela. Bratra faráře jsem měl rád, ale nerozuměl jsem ničemu; aspoň první tři roky. Proto se sám snažím mluvit tak, aby mi rozuměl i ten, kdo do kostela náhodou zabloudí cestou z hospody. I komplikovaná myšlenka se musí dát říci jednoduchými slovy. Také jsem zakoupil teologickou literaturu a pustil se do studia. Myslím, že by si to mohl vyzkoušet každý. Je to uvedení do jiného typu přemýšlení.
Asi už vám dochází, proč to všechno vykládám. Byl jsem zvolen na další rok na poloviční úvazek do Soběhrd a nově na třetinový do Prčice. Měl bych tedy nastínit, jak si představuji společenství, do kterých vstupuji. Každé společenství by mělo být otevřené, svobodomyslné. Každý by měl mít možnost proslovit svůj názor, i když ne na každý názor musí být brán zřetel. Společenství by kromě bohoslužebného života (tedy bohoslužby, biblické, modlitební a studijní sejití, celkově, ve skupinách i individuálně), společenství by mělo zahrnovat i množství sociálních aktivit, aby si v něm každý našel svoji parketu, od vyšívání tabulek k talárům, přes společné procházky, sborové dovolené, cyklovýlety, ježdění na vodu až po mezinárodní sejití. Zkrátka jako každé jiné živé společenství.
V takovém společenství jsem prožil celý svůj dospělý život. Když mi říkali: ale stálo tě to kariéru, mohl sis vydělat víc atd. vždycky jsem odpovídal: ale já jsem si vybral to nejlepší a nikdy bych neměnil. A takové společenství se snažím vytvářet na všech místech, kde jsem působil a působím.
Vlastně ne tak docela. Když jsme byli kdysi v rumunských horách, měl jsem službu na vaření s jedním klukem. Kamarád, který nás pozoroval, řekl: hoši, vy tady diskutujete o filosofii, teologii, životě a pak se pohádáte o to, kolik konzerv dát do kotlíku?! Tak dneska bych se už fakt o konzervy do kotlíku s nikým nepohádal.
Amen