Kázání 5.2.2023 (Josef Bartošek)

Čtení Geneze 12, 10-20

I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad. Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. Až tě spatří Egypťané, řeknou si: »To je jeho žena.« Mne zabijí a tebe si ponechají živou. Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu. Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná. Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy. Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji. Farao tedy Abrama předvolal a řekl: "Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? Proč jsi říkal: »To je má sestra«? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi! A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl. Amen

 

Text kázání

Jakub 1,2-8

Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků. Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane; je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí.

 

Sestry a bratři, milí přátelé

Radujte se, když na vás přicházejí zkoušky. Radujte se, když máte průšvihy, problémy. Nic si z toho nedělejte, když přijde exekutor, radujte se, když vám vyměří nízký důchod. Buďte v pohodě, když vás nemoc přišpendlí na postel, buďte v klidu, když vám děti řeknou, že vaše výchova za moc nestála a na kostel že kašlou.

 No, člověk ty věci jistě přežije, ostatně jinou možnost ani nemá, ale proč bych se z nich měl radovat? Nebo bych je snad měl vyhledávat, zbytečně se jim vystavovat? V podstatě ano. Radovat bych se měl proto, že právě na těch věcech se ukáže, zač stojí moje víra, k čemu mi je a jestli mi v tom průšvihu nějak pomůže. Protože pokud mi pomůže, tak je to ta víra, která se nemusí ničeho bát, je to ta víra, kterou každá další zkouška posílí, je to víra  kterou se mohu svým příkladem snažit předat svým dětem, svým přátelům, svému okolí. No a pokud mi nepomůže, pokud mě nepodrží, pokud mi nebude oporou, no tak to asi nebyla opravdová víra, nabyla to ta pravá víra a je třeba ji vyhodit a přemýšlet, jak dál. Ostatně tuto obecnou zkušenost lidé vtělili do přísloví : v nouzi poznáš přítele. Tedy: je mi v nouzi moje víra přítelem? Pomůže mi moje víra překonat tíživou situaci, vyrovnat se s nepříjemnou událostí? Pokud ne, tak pryč s ní. No a toto se právě dovím při těch zkouškách. Při těch zkouškách se dovím jestli to čemu věřím, nebo ten, kterému věřím jsou opravdu ty pravé hodnoty.

Někdy mi naše evangelická víra připadá jako krásné starožitné hrnečky na poličce. Jsou vysoko na regálu, aby na ně nemohly děti a neshodily je. Rádi se jimi pyšníme před návštěvou, předvádíme je a dmeme se pýchou, když nám je někdo pochválí. Před Vánoci na nich opatrně a s láskou otřeme prach, aby vypadaly stále jako nové. A teď si představte, že přijde návštěva, návštěva nejvzácnější a požádá nás o šálek čaje. Požádá nás o šálek čaje do toho našeho hrnečku na poličce. Sundáme hrníček, nalijeme čaj, vezmeme za ouško, ale to se ulomí, hrneček spadne, rozbije se a čaj se vylije. Snažíme se zachránit situaci, rychle sáhneme pro druhý hrnek, další při tom třeba shodíme neopatrně na zem, postavíme hrneček na stůl a třesoucíma rukama naléváme čaj. Ale co to, glazura je léty porušená, odprýskaná, hrneček zvolna nasává čaj, zbylému čaji dává pachuť hlíny a na stole nechává mokré kolečko. Jak je to možné, říkám si, vždyť před pěti sty lety, když si ty hrnečky můj praprapradědeček pořizoval, byly úplně nové- a to z nich pil každý den….A teď, teď už jsou dobré jen na koukání zpoza skla, ne k normálnímu používání. Po téhle lekci už možná trochu chápu, proč mi děti řekly, že moje výchova za moc nestála a že na kostel kašlou….Vždyť teď se ukázalo, že já jsem jim předkládal a vštěpoval-jo, možná třeba i vnucoval-něco, co se na povrch jevilo jako víra ( a já jsem si to upřímně myslel), ale uvnitř to byla jen neživotná tradice, zkamenělina kdysi živé víry, vycpaný panák, místo živého Krista. Proč by tedy chodily do kostela, kde se nesetkávají s živým společenstvím, kde se nesetkávají s živým Kristem?! Proč chodit do kostela, který je v podstatě mauzoleum?

Pokud by se mi toto stalo, bylo by to hodně smutné. Ale právě přečtený text, je jeden z těch, které mě před něčím takovým chrání. Menší či větší zkoušky na mě přicházejí NEUSTÁLE a já se jim nemusím ani vyhýbat, ani se jich obávat, ale v radosti jim můžu čelit, protože každá taková zkouška mě posiluje, znovuorientuje a moje víra se udržuje ve zdravém a živém kontaktu (nebo třebas i napětím) s realitou. Čím je zkouška častější, tím je korekce snazší. Jiné úsloví praví: Co tě nezabije, to tě posílí. Je to vlastně jen takové profánní povzbuzení ke statečnému životu. No a abych se těch zkoušek nebál, abych se jich nebál jako křesťan, abych se jim nesnažil vyhýbat nadmíru, nebo abych se z nich dokonce uměl radovat, k tomu mi pomáhá spolehnutí na Boha, spolehnutí na to, že tento svět JE v jeho dobrých rukou. O tom nepochybujte. Nenechte si nikdy nabulíkovat, že všechno je špatně, že všechno stojí za bačkoru a že člověk musí dělat všechno proto, aby se pojistil do budoucnosti, aby úspěšně přežil, aby takříkajíc pamatoval na zadní kolečka. Není to pravda. Kdykoliv se člověk snaží něco zajistit svojí rafinovanou vypočítavostí tak se v konečném horizontu ukáže, že se mýlil. Mýlili se v nedávné minulosti faráři i profesoři fakulty, když se domnívali že svojí nepřiměřenou spoluprácí s režimem církvi prospějí. Mýlíme se i dnes, když si svojí vykutáleností snažíme pojistit budoucnost. Máme s důvěrou a bez pochybností prosit Boha o moudrost. Pro někoho je to nejapná pravda slaměné epištoly, pro jiného pevnější skála než Petr. A tak nebuďme podobni mořské vlně hnané a zmítané vichřicí, ale pevně spolehněme na toho Dobrého, který má, ZCELA JISTĚ, tento svět ve svých rukách.

Amen