1. čtení: J 5,1-9a
Kázání Lk 10,25-37. 29
Milí bratři a sestry,
kdysi jsem si myslel, že jsou možná vlastně jen dvě kázání – luteránské s poselstvím „Pán Bůh Tě mám rád!“ a kalvínské s poselstvím „Chovejte se podle toho!“. Je jich ale víc druhů. To dnešní nevím po kom pojmenovat, když Vás něco napadne, bud rád. Trochu se mi tam motá pozdní Komenský a vůbec mystikové jako Jan od Kříže či Terezička od dítěte Ježíše. Dnešní poselství bude: „Vstup do svého nitra a rozhlídni se!“
Jakkoliv by k tomu podobenství o milosrdném Samařanu svádělo, nebude to dneska zas tak moc o tom, jak máme pomáhat bližním. Podobenství o milosrdném Samařanu je klasika, kterou si mnozí pamatují z nedělních škol. I ten vychytaný trýček, jak otázku „Kdo je můj bližní?“ Pán Ježíš otáčí na otázku „Kdo se stal bližním?“. Už je to ale blíž – je v tom „Nesuď druhého, starej se o sebe!“ Udělej něco se sebou, buď hnut soucitem a staň se bližním – a tím vede zákoníka k milosrdenství, ve kterém nebude lhostejný k utrpení druhého. Sám aktivně půjde a něco udělá.
To je poselství příběhu prvního čtení, kde se Pán Ježíš stává bližním ochrnutému. Sám aktivně jde a něco dělá. Onen ochrnutý si stěžuje, že „nemá člověka, který by mu pomohl – a hle, tady se ukazuje Bůh, který se stal právě takový člověkem. Docela „samaritánsky“ přichází, aby pomohl. Ježíš přichází do bídy ochrnutého zcela ze své iniciativy. Stává se mu bližním tím, že prokazuje milosrdenství.
My se ale zastavme v to příběhu u epizodní scény ještě před uzdravením: Pán Ježíš se ochrnutého ptá: „Chceš být zdráv?!“ Skutečně to chceš? Jsi ochoten po skoro 40 letech života jít do zásadní změny. Vstup do svého nitra a rozhlídni se. Ty víš co je špatně – je v Tobě touha po změně? Tohle nás dneska bude zajímat víc než samotná pomoc! Příběh o milosrdném Samařanu je výzva stát se bližním. Nebýt lhostejný k trápení druhého. Jako Bůh udělal první krok k nám, nebát se udělat první krok k potřebným tohoto světa. Do toho se nám ovšem nechce – a o tomto „nechtění“ to dneska bude. O tom, že když vstoupíme do svého nitra a rozhlédneme se, tak poznáme, co je špatně – ale touha změnit se chybí. Budeme se věnovat onomu zákoníkovi, který ví, co má dělat, ale nechce se mu – no tak si to chce nějak okecat. Tady – řečeno s klasickým citátem z filmu „Vesničko má středisková“ – Samařan nastavuje nemilosrdné zrcadlo – tentokrát ovšem mé neochotě udělat něco dobrého, i když vím, že je to dobré.
Na tohle jsme mistři, tak nebude na škodu se s blížícím se půstem zamyslet sami nad sebou. Ne, jestli nemáme stejný problém. Jasně, že máme. O tom žádná, že přesně tenhle problém máme. Dnes už půjde o to si hrábnout do svědomí, v čem konkrétně ten problém máme. V čem dáváme průchod svému sobectví, které si pak už jen podezdíme nějakou více či méně sofistikovanou argumentací. Dohonil mne na toto téma kreslený vtip, kdy farář z kazatelny ocituje posluchačům Ježíšovu výzvu bohatému mládenci: „Prodej všechno co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ (Lk 18,22) Lidé vytřeštěně zírají. Načež farář pokračuje: „A teď si vysvětlíme, proč to nemusíme, ba nemáme brát doslova!“ Z lavic se ozvou úlevné oddechy. „Tvl!“ „To bylo vo fous!“ „Ufff…“ „Už jsem se lekl!“
Jasně – zrovna u této jedné výzvy je situace dost srozumitelná. Pán Ježíš tady mluví s konkrétním člověkem v jeho konkrétní situaci. Až bude mluvit s pracháčem Zacheem, nechá se od něj prostě pozvat na večeři a o nějaké povinnosti rozdat majetek nepadne ani slovo – protože Zacheus problém s majetkem nemá. Na rozdíl od bohatého mládence, pro kterého je vzdát se majetku očividně nezvládnutelný problém. Velkou část Ježíšových rad či pokynů, které řekl lidem kolem sebe, musíme chápat právě takto – jako konkrétní radu v konkrétní životní situaci. Ne jako obecné pravidlo pro všechny.
Z toho, že Pán Ježíš mluví konkrétním lidem do jejich konkrétního života, ale vyplývá zásadní důsledek, totiž že by mohl Pán Ježíš právě promluvit do naší konkrétní situace. Jak už tak Pán Ježíš mluví lidem do života, tak by mohl promluvit do života i nám. A jako na potvoru – on to fakt dělá. Nejčastěji skrze svědomí. To tak vstoupíte do svého nitra, rozhlédnete se – a hele, ono je to dost jasné.
Všimněme si, že to je přesně situace našeho zákoníka! Já bych řekl, že ještě předtím, než slyší podobenství o milosrdném Samařanu, tak ve svém svědomí vlastně už předem ví, jak to s tím bližním je. Pomáhá se těm, co pomoc potřebují. Tečka. Ale chce se ospravedlnit. Zákoník se však chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Chce své vlastní svědomí nějak uklidnit. Chce od Ježíše slyšet dejme tomu něco takového, že bližním je rodina a to ještě ta úzká, bližním je přítel… Chce od Pána Ježíše potvrdit, že milovat má ty, co už miluje, a na svém životním postoji nemusí nic měnit.
Budeme dál mluvit o milosrdenství k potřebnému – ale je to příklad. Jak tak člověk vstoupí do svého nitra a rozhlédne se, třeba zjistí, že možná nemá problém s tím dát pár stovek zcela neznámému potřebnému, ale má ho jinde. Dejme tomu:
Víc nám do života promlouvají Ježíšova slova o potřebě smířit se s někým, s kým mám spor. Mt 5:23-24: dar na oltář počká, máš-li spor s bratrem.
K jinému víc promluví verše o vztahu k penězům a o tom, jak je těžké boháčům vejít do Božího království. (Mt 19,23)
K jinému slova o tom, že ho k hříchu vedou jeho nohy, protože ví, že chodí, kam by neměl. Jiný spatří svoje ruce a uvědomí si, že sahají na to, co mu nepatří. (Mt 18,8)
Další vidí sám sebe, jak se zase kouká tam, kde by měl zrak odvrátit. Na papír sousedovi při písemce. (Mt 18,9)
Někomu do svědomí víc promluví slova o cizoložství v srdci, které si před Bohem s tím tělesným nezadá. (Mt 5,28)
Pro někoho bude tématem odpuštění či láska k nepříteli. (Mt 18,35; Mt 5,43n,)
Pro dalšího ochota jít dvě míle, když je vyzván k jedné. (Mt 5,41)
Nejspíš to máme namixované – jednou tak a jednou onak. Od každého kapku a holt od něčeho vědro. Víme, co bychom měli udělat, ale setsakramentsky se nám nechce.
Zákoník se však chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Tak teď s tímto textem evangelia přichází Pán Ježíš za námi a tak nějak mezi řádky ale přesto zcela srozumitelně se nás ptá: „V čem se chceš přede mnou teď ospravedlnit Ty? Vstoupil jsi do svého nitra… Co jsi viděl, víš, že je to špatně, ale změnit to nechceš?“ Zákoník si v tom komplexu dvojpřikázání lásky vybral jedno jediné slovo. Podvědomí je mrcha. „Freude, Freude, vždycky na Tě dojde“ – ono to z člověka vyletí! Nezeptal se na to, co je to vlastně „láska“ – do háje, vždyť „miluj“ – to je to tak složité slovo! Tolik různých obsahů se pod tím může skrývat. Nezeptal se na Boha, nezeptal se na srdce, duši, sílu či mysl. Ba ani motiv sebelásky neotevřel… Vychází mi z toho, že ve chvíli, kdy Pán Ježíš řekl „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“, si uvědomil, jak náročné je být žákem nazaretského rabbiho. Pán Ježíš totiž očividně očekává, že když člověk ví, co je dobré, tak by se podle toho měl také zařídit.
Jenže tenhle nárok v zákoníkově životě rozezněl nějakou konkrétní strunu, kterou my už dneska nedohledáme. Zákoník nahlédl do svého nitra a zahlédl něčí obraz. Obraz někoho, o kom dobře věděl, že je bližní, kterého by měl milovat jako sám sebe – ale nechce se mu do toho. Proto má v tu chvíli najednou tu potřebu se ospravedlnit. Za tou otázkou „A kdo je můj bližní?“ evangelista jasně vidí něco jiného než akademickou teologickou diskusi nad obsahem základních biblických pojmů. Za tím bude nějaký příběh. Zkušenost, kdy zákoník moc dobře věděl, co by v tu chvíli měl udělat. A fakt že se mu do toho nechce ani co by se za nehet vlezlo.
To je zákoník a problematika neochoty pomoci bližnímu. Takto milovat bližní náš problém být může, ale nemusí. Už ale víme, že to je jedna možnost z mnoha.
Jinému se obdobná struna rozezní nad slovy o tom, že hněv je něco jako vražda a pokud se na někoho hněváme, tak má smíření přednost před nějakou bohoslužebnou aktivitou. Pořád ta samá struna našeho svědomí.
Dalšímu ta struna zazní, když je tak řeč o vztahu k bohatství, o velbloudovi a o uchu jehly. Nahlédl do svého nitra a vidí, že má blíž k bohatému mladíkovi než k Zacheovi.
Dalšímu dojde, že má v životě vztahy, které je třeba ukončit a nezadá si to s useknutím nohy, ruky či oka, protože ta bolest a ztráta je menší zlo než život v hříchu.
Kdo z nás nezažil pocit, že někomu ne nemůžete odpustit, ale ani nechcete odpustit.
Pořád a znovu a zase je to ta samá strunka, na kterou nám dnešní příběh o zákoníkovi drnkne, protože celkem pochopitelně i my máme potřebu se v tom čem nějak obhájit. Vstoupili jsme do svého nitra, vidíme, že tam je něco v nepořádku – a nechceme to změnit. Chceme najít nějaký slušný argument, proč nedat plášť tomu, kdo se chce soudit o košili, ospravedlnit sám před sebou, že v tom kterém konkrétním případě se nás nárok jít dvě míle místo požadované jedné netýká.
Inu, je to dnes od Pána Ježíše pěkná nálož, se kterou se holt musíme vypořádat a dát si přitom pozor na tak říkají „zákonické pokušení“ sám sebe nějak ospravedlnit..
Co to znamená, že mám být někomu bližním? Nevyhnul jsem se zcela programově a vědomě někomu omlácenému životem, místo abych mu pomohl dát se nějak do kupy?
Nevztahuje se nějak na mne, že soud určený pro vrahy se vztahuje už na toho, kdo se hněvám?! Že někoho zatracovat znamená vynášet ortel sám nad sebou?
Jak to mám se svým vztahem k majetku?
Kam chodím, na co sahám a na co se koukám?
Jaké mám představy a touhy, když si tak vzpomenu někoho jiného, nějakou jinou…
Nemám nějakého nepřítele, za kterého je mi zatěžko se modlit – a fakt s tím nechci něco dělat, protože ho nemám rád a je mi v mé naštvanosti vlastně fajn?
Když za mnou přijde někdo s prosbou – není můj postoj automaticky odmítavý, namísto přihozeného pláště a přidané druhé míle společné cesty?
Spousta otázek, kterými nás dnešní text nutí vstoupit do svého nitra, rozhlédnout se – a začít řešit, co sami vidíme, že je špatně. Teď stojím ještě na kazatelně, ale až slezu dolů, budu jako kdokoliv jiný. I pro mě je to nálož. I pro mě je to zrcadlo. Zrcadlo, ne karabáč – tady shora mohu ještě dštít oheň a síru, ale až slezu, tak i pro mne bude platit, že THM těchto bohoslužeb není, že si dojdu za nějakou Máňou či Karlem a řeknu: „Máňo / Karle – pan farář říkal, že máš být bližní, který se sklání k druhým v jejich nouzi, tak naval dvě kila, protože mám nouzi o cigára!“ Tudy ne, přátelé. Pamatujme si, že to je zrcadlo, ne karabáč. Výzva ke zpytování vlastního svědomí, ne seznam veršů na vydírání druhých. Pán Ježíš nepřijal zákoníkovu otázku „kdo je můj bližní“, protože to už je zase jen hodnocení druhých. Ty buď bližní. Starej se sám o sebe. Když Ty budeš uvnitř v pořádku, pak to ti vedle tebe velmi rychle poznají, jak jim s Tebou bude dobře.
Tak přeji sobě i vám požehnaný úklid vlastního nitra. Amen