Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Čtení: Mat 7,1-12

Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ‚Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka‘ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás. Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí! Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.

Text kázání: Luk 14,16-23

Ježíš mu řekl: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno. ‘A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu. ‘Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu! ‘Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít. ‘Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé. ‘A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo. ‘Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.

Sestry a bratři, milí přátelé

Podívejme se dnes na příběh o pozvaných na velkou večeři, jehož brutální podobu naleznete také u Matouše, podívejme se dnes na tento příběh nezatíženi teologickými schématy, která se k němu vážou, podívejme se na něj tak, jako by Ježíš stál mezi námi a my jsme ten příběh slyšeli poprvé.

Jeden člověk chystal velikou hostinu a pozval mnoho lidí. Koho pozval? Někoho náhodného, vybraného podle telefonního seznamu? Nebo někoho, koho nemohl ani cítit? To asi sotva. Takhle si na večeři nikoho nezveme. Nejspíš pozval svoje kamarády, lidi, které měl rád. Znal je. A oni znali jeho. Jistě byl termín znám dopředu, když se děly tak velké přípravy. Jak to, že se pak všichni omluvili? A ještě k tomu tak nejapně. Copak se nemohl jeden jít podívat na pole den před tím, nebo den potom? Pole si přece člověk nekupuje mírnixtírnix, jako když si v podchodu koupí Nový prostor, protože je mu sympatický prodejce, i když ví, že stejně nebude mít čas si ho přečíst. Stejné je to s párem volů; ty mohl konec konců zapřáhnout do vozu a přijet s nimi na večeři, když je potřeboval tak nutně vyzkoušet. Dala by se snad pochopit ta nová manželka, i když příjemný posvatební mejdan s kamarády by také nemusel být špatný. Zjevně se ale nikomu nechtělo. Proč? A proč je hostitel tak příkře odmítl? Proč se rozhněval? Proč je nešel pozvat osobně ještě jednou, proč je nepřemlouval, nebo dokonce nenutil, jako ty bezdomovce od plotů a cest později? Nutit? No fuj!; na to jsme dnes obzvlášť hákliví. Vzpomínám si, když jsme bydleli u Náchoda, že naše děti měly v kostele svojí dětskou partu a když se nám někdy nechtělo v neděli do kostela, protože jsme přece unavení, máme moc práce, není nám dobře a tomu vy nemůžete rozumět, tak neotravujte; tak že nás děti docela brutálně a nekompromisně nutily jít. Viděno zpětně, kostel mi to nijak nezošklivilo, i když každý to může samozřejmě vnímat po svém. No a čím vším jsou determinovány naše životy, o čem všem si myslím, že tady stojím a nemohu jinak, na to raději ani nepomýšlím. Vždycky můžu jinak. Když chci. Ale oni zřejmě nechtěli. Proč nechtěli? Vždyť přece toho člověka znali. Je to záhada. Proč mu aspoň neřekli skutečný důvod odmítnutí. Tvoje jídlo nám nechutná, program hostiny je trapný, byla by to akorát ztráta času. Najíme se doma a bavit se můžeme sami. Možná ho přece jen měli rádi, a tak ho nechtěli zranit nebo se styděli uvézt skutečné důvody. Samé dohady a záhady. A ten člověk jako by už s tím počítal, už měl v záloze plán B. Nešel je přemlouvat, ani se nesnažil přesunout datum večeře. Rovnou nechal pozvat někoho jiného. V první fázi chudé, zmrzačené, slepé a chromé. Podle tehdejších dobových představ to byli hříšníci, neboť jakékoliv postižení byl důsledek jejich provinění, případně provinění jejich rodičů. Ve druhé fázi pozval lidi na cestách a u ohrad. Tedy někoho, koho nemohli zastihnout doma-buď proto, že žádný domov neměl nebo neustále pracoval a doma nebyl k zastižení. Byly tedy na večeři nakonec jen tyto dvě skupiny? Těžko říci. Nikde není řečeno, že z těch pozvaných odmítli všichni. Je tam uvedeno jen několik příkladů nejapných výmluv. Výmluv, které se i jim mohly jevit časem nejapné. Vzpomínám si, když jsme mívali u nás doma biblické hodiny, kam se sjížděli lidé i docela zdaleka, tak jeden starý pán jednoho večera řekl: když jsem byl mladý pořád jsem pracoval, stavěli jsme barák a já neměl nikdy na nic čas. A po odmlce s povzdechem dodal: možná kdybych trochu zvolnil nebo to dělal jinak, tak bychom barák taky určitě postavili a moje děti by tu třeba byly se mnou. Nevěděl jsem, co mu tehdy říci. Byl jsem mladý, a ještě jsem nevěděl, že na spoustu důležitých věcí člověk přijde až když už je pozdě, když už mu to k ničemu není, když už nemůže nic změnit.

Nemůže nic změnit? Ale může. Nikdy není pozdě na to abychom svůj život reflektovali a co není nosné přehodnotili a začali dělat jinak. V mládí je to snazší. Člověk v té době vlastně stále hledá; hledá svou orientaci, svoje zakotvení, svoje místo v životě. K stáru je to horší. Už žijeme dlouho své životy, už nemáme tu pružnost něco přehodnotit nebo dokonce měnit. Když mě můj šestnáctiletý syn poučuje, neboť teď je ve věku, kdy ví všechno nejlíp, často mu oponuji: Jozífku, už sedmdesát let to dělám takhle a už to nebudu měnit. Ale je to ta správná odpověď? No, nevím. Tak proč to vlastně říkám? Na obranu? Ale čeho? No nic.

V našem příběhu máme pět jednajících: 1.Ježíš, který to vypráví, 2.jeden člověk, jehož jméno neznáme a který zve na večeři, 3.skupina pozvaných, kteří nepřišli, 4. skupina, sezvaná, aby tu první nahradila nebo doplnila, 5.my, kteří to slyšíme a máme si z toho něco odnést.

Ještě jsme nemluvili o té čtvrté skupině. Nevíme o ní skoro nic. Dá se do ní zahrnout kdokoliv. Nevíme, jestli byli na večeři spokojeni, jestli v budoucnu ještě znovu přišli, nevíme nic. Jediné, co víme bezpečně je, že z ní nebyl nikdo vyloučen.

Proč nám to tedy Ježíš všechno vypráví? Aby proti sobě postavil ty dvě velké skupiny? To sotva. Z toho nikdy nic dobrého nekoukalo. Já si myslím, že se Ježíš ztotožňoval s tou závěrečnou řečí toho člověka: ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Ať přijdou i ti, co pozvání nejprve odmítli, až třeba budou mít čas nebo přehodnotí svoje priority; ať přijdou i ti náhodně sezvaní a třeba se přesvědčí, že to za to stojí, ať přijdeme i my, kteří si čteme toto kázání na webu; zkrátka ať přijdou všichni, protože v domě mého Otce je dost místa pro každého. Úplně každého.

Amen