Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Běh na dlouhou trať

Milé sestry a bratři,

jsme na začátku postního období. A otázka zní: no a co? Co my teď s tím? Co to pro nás vlastně znamená? Toužíme po tom, tento čas do Velikonoc prožít jinak? A vybudí nás tato touha k nějaké změně v našem každodenním jednání? Nebo se zaradujeme nad Masopustním veselím a opět se vrátíme ke své práci? Přiznejme si, že jsme lidé jednadvacátého století, kteří neprožívají svou osobní víru uprostřed církevního společenství tak intenzivně jako tomu bývalo v dobách minulých. Také nejsme odkázáni na pomoc druhých během temných a strastiplných zimních měsíců, což dříve nutně vedlo k větší vzájemné podpoře i sebeomezování, charakteristické pro půst. A tak celkem logicky mnohem víc prožíváme období Vánoc, Velikonoc… či dovolených. Ale co tedy s tím?

Pro začátek se můžeme vrátit k Matoušovi. Je vhodné připomenout, že těsně před situací popsanou v našem textu byl Ježíš pokřtěn v Jordánu a prožil tam blízkost Boha, který se k němu hlásí. Musel to být krásný a povznášející pocit. Ovšem bezprostředně poté, namísto užívání si života na výsluní boží péče, Ježíš odchází na poušť. A zjevně je přesvědčený, že to po něm Bůh chce. Postí se, což znamená nejen intenzivní rozjímání, ale i hladovění. Sám uprostřed kamenité pouště dobrovolně strádá. Podobně jako se starozákonní Mojžíš, který se po čtyřicetidenním čekání setkal s Hospodinem a získal pro Izrael Desatero. Dokážeme si představit sami sebe na jeho místě? Že se v dobré víře rozhodneme omezit své potřeby na naprosté minimum v očekávání setkání s Bohem. A dny pomalu ubíhají a k žádnému setkání nedochází. Čas se vleče pomaleji a pomaleji, naše síly ochabují a naše mysl malátní. A stále nic. Nikdo nepřichází. První den nic, druhý den nic, třetí den… čtvrtý… … pátý… … … šestý… … … třicátý devátý… Jeden už by skoro ztratil naději, že jeho činění dává nějaký smysl. Necelých sedm týdnů čekání, minutu za minutou. Sami se svými myšlenkami, s tělem a myslí, která už nemyslí na nic jiného než na to, kdy už její strádání skončí.

Je vždycky úžasné, pokud naše odhodlání přinese okamžité ovoce. Když opravíme střechu, a ono do toho domu pak opravdu neteče… Když po hádce uděláme vstřícný krok, a on pak skutečně vede k usmíření. Ale mnohem častěji investujeme naše síly a víru, a nic se nemění. Dny pomalu ubíhají, čas se vleče a záchrana stále nepřichází. Ať jde o velké věci jako je válka na Ukrajině, nebo lokální otázky budoucnosti našeho sboru a církve, či zcela osobní trápení. Jak rádi bychom to čekání přeskočili, aby těch dlouhých x dní či roků bylo za námi. Ale my jsme tady a teď uprostřed nich. Na poušti. A nemáme žádnou jistotu, že to dobře dopadne, jen tušení, že jsme v božích rukách, matnou naději budoucí záchrany. A přitom i tyto dny jsou důležitou součástí našich životů. Přeskočit je nemůžeme.

V případě Ježíše Krista trvalo jeho strádání na poušti čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Není divu, že během tak dlouhého čekání na Boha vyhladověl. A konečně, konečně dochází k setkání! Akorát teda místo Boha přichází pokušitel. Kdo z nás by se v takové chvíli necítil podvedený? Unavený, vyhladovělý a vyčerpaný člověk potřebuje spíše pomocnou ruku, aby překonal poslední překážky a zvítězil. A ne, aby ve chvíli, kdy se skoro nemůže bránit, ho někdo pokoušel.  Jak má v tomto stavu poznat, zda k němu mluví přítel nebo někdo, kdo chce zneužít jeho situace? A to je právě ten problém s pokušiteli. Oni ví, kdy mají přijít.

V tomto bodě příběh oslovuje naši lidskou přirozenost. Jak lehce naše pozornost otupí pod dojmem toho, že přece naše snaha musí být odměněna. Zvlášť pokud věnujeme svou energii dlouhodobě. Už jsme přece strádali dost, tak teď už se to musí zlepšit! Matouš nám říká, že nemusí. Ne tak, jak myslíme. Ten příběh nás učí, že nemáme podléhat svým dojmům. Měli bychom zůstat obezřetní.

Můžeme si v tuto chvíli připomenout, jak nás poznamenaly poslední roky. Navzdory lidskému snažení, vědeckému a historickému poznání čelíme hrozbám, které bychom neočekávali. Viděli jsme před sebou vytyčenou cestu možná klopotného, ale přece jen setrvalého pokroku. Konečně už ten věk míru, rozumu a věčné prosperity, který nevyhnutelně musí nastat. Prostě taková věčná hostina. A nastala uprchlická krize, vítězné tažení populismu napříč světem, Covid, ruská válka, inflace. Horor pro naše bližní za hranicemi, strádání a nepříjemnosti i pro nás. A hned přichází kdejaký pokušitel a nabízí laciná řešení našich potíží. Co je nám po nich, soustřeďme se na sebe, bližší košile než kabát… Pokušitel ví, co říct, a také víc, co zatajit. Proto je dobré zůstat obezřetný. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli druhým. Ale je to těžké. To dobře víme.

Měl to snad Ježíš snazší? U křtu slyšel z nebe „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ Není divu, že o těch slovech přemýšlí. Napadá ho – když jsi Boží Syn, tak něco udělej! Chleba z kamení, to nakonec nemusí být tak špatný nápad… Ale vzápětí své myšlenky zavrhuje, protože by znamenaly opustit Boha i své poslání. Nestojí mu za to lpět na své existenci, zajistit se konzumem, aby se mu lépe žilo. Je něco víc, pro co má smysl žít, hodnoty, o kterých mluví Bible, a s kterými vnitřně souzníme.

Nepotřebuje ani testovat Boha, zda mu pomůže za všech okolností. Ví, jak jednoduché je zasít do vztahu semínko pochybností, a tak nebude riskovat, že ztratí to nejcennější, svou důvěru vůči Bohu, že za všech okolností je na jeho straně. Důvěrný vztah je pro něj cennější než test, zda mne dostatečně miluješ.

Jako poslední Ježíš odmítne pokušení moci, se kterou by si mohl podřídit všechny lidi bez ohledu na jejich názor, a využít je pro svůj zajisté bohulibý účel. Místo toho volí sílu bezmoci, sílu osobního příkladu a přesvědčování. Vidí vyšší způsob v cestě, kterou nabízí Bůh. V cestě možná zdlouhavé a bolestné. Ale jenom na této cestě je možné spoluprožívat osudy druhých, mít s nimi vztah a vzájemně si být oporou.

Tak jako jemu byl Bůh oporou v nejtěžších chvílích, je On nyní oporou nám. Na naší cestě pouští s mnohými pokušeními, kterou i sám tak dobře zná. On je s námi v našich snahách nemlčet a pomáhat dobrému, i když stále nevidíme cíl. Nemusíme se tedy bát vzdorovat pokušení a vytrvat. A postní období pro to může být vhodným tréninkovým cvičištěm. Můžeme se rozhodnout. Cokoli udělat pro druhé. Cokoli zlepšit. Ono to třeba bude trvat a trvat a trvat. A jako má každá hostina svůj konec má ho i každý půst. A my ho s nadějí můžeme vyhlížet. Amen.