Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

PRVNÍ ČTENÍ - Římanům 4, 1-5.13-17

Co tedy řekneme o Abrahamovi, našem tělesném praotci? Čeho dosáhl?

Kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit – ale ne před Bohem!

Co říká Písmo? ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.‘

Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti.

Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost.

Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry.

Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno.

Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona.

Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu – nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech,

jak je psáno: ‚ustanovil jsem tě za otce mnohých národů.‘ Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není.

Genesis 12, 1-4a

I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.

Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!

Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“

A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

„A řekl Hospodin.“ Těmito slovy začíná příběh Abrahamovy víry. Na počátku tohoto příběhu tedy opět stálo Slovo Hospodinovo. tak jako při stvoření světa, kdy Bůh řekl „Budiž světlo!“. Nebo jako v Janově evangeliu: „Na počátku bylo slovo to slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“

Čteme o tom v Bibli velmi často, že prvotním hybatelem věcí je Hospodinovo slovo. To slovo ale nepůsobí samo o sobě. je tu potřeba ještě někoho, kdo to slovo slyší. A nejenom že ho slyší, ale také mu uvěří a jedná podle něj.

V tomto příběhu, který nám popisuje prameny víry v Hospodina, byl tím, kdo Hospodinovo slovo uslyšel, člověk jménem Abraham. přesněji řečeno, tehdy ještě Abram. Jméno Abraham dostal až později.

Vůbec první slova, která Abramovi Hospodin řekl, tedy zněla: „Odejdi ze své země.“. Vydej se na cestu, kterou ti ukážu. Já budu tvým průvodcem.

Máme zde obraz víry, jako CESTY. Kdykoli se řekne, že je někdo „na cestě“, nemohu nevzpomenout na jednu z mých nejoblíbenějších knih, román Na cestě od Jacka Kerouaca. Kromě ní napsal Kerouac také knihu „Dharmoví tuláci“, ve které popisuje své setkání s buddhismem. Dharma znamená mimo jiné cesta či zákon. Je to základní pojem tzv. dharmových náboženství, tedy hinduismu, buddhismu a džinismu. Znamená (1) cestu k univerzální pravdě, (2) univerzální pravdu samotnou, ale také (3) způsob života, způsob bytí. Takže, jak vidíme, obraz víry jako cesty mají abrahamovská náboženství společný i s jinými náboženstvími.

Na příběhu Abrama je fascinující jeho stručnost. Jako by to vše bylo tak jasné, tak jednoduché. Bůh mu řekl „odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce, do země, kterou ti ukážu“. A on se sebral, vzal své nejbližší, a šel. Opustil své dobré bydlo. Opustil rodinné statky, které měl jako prvorozený syn zdědit. Opustil místa a lidí, které znal. Zavolal „na shledanou“ svému rodnému údolí, či spíše „sbohem“, protože do těch míst se už nikdy nevrátil. Opustil také víru svých rodičů, božstva svých předků, a vydal se za hlasem neznámého. My, kdo dneska přemýšlíme o víře, navazujeme na tisíceletou tradicí našich předků, ale Abram nic takového neměl. Vyrazil na cestu za příslibem lepší budoucnosti, za slibem požehnání.

Zdaleka ne každý biblický příběh je takto přímočarý. Naopak, máme mnoho příběhů o pochybnostech, nedostatečné víře, nedověře. Třeba takový prorok Jonáš – jemu když Bůh řekl, aby vstal a šel do Ninive zvěstovat poselství, on se raději sebral a naskočil na první loď do Taršíše, zcela opačným směrem, než kam byl vyslán.

Ale u Abrama, praotce víry v Hospodina, o takové prvotní nedůvěře nic nečteme. Na slova Hospodinova reaguje činy. Vydal se na cestu, jak mu Hospodin přikázal. To je alespoň to, co vypravěč příběhu mohl vidět. Apoštol Pavel nás však varuje, abychom to, co je vidět na první pohled, nepovažovali za podstatu věcí. Abram se sice skutečně stal vyvoleným poutníkem, když se vydal na cestu, kterou mu Hospodin ukázal, a ke konci své cesty došel až do země zaslíbené. To nejdůležitější na jeho příběhu však není to, že došel do této země. Konec konců, došel do těch míst až ve chvíli, kdy již byl starý a sil mu ubývalo. Jediné, co mu v té zemi patřilo, byl hrob, v němž pohřbil svou manželku Sáru, po jejímž boku později též sám ulehl. To hlavní na Abrahamově příběhu je to, že uslyšel Hospodinovo slovo a uvěřil mu. Proto nám apoštol Pavel v listu Římanům připomíná: „Kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit – ale ne před Bohem! Co říká Písmo? Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.

Ale pozor. Ne jenom jemu. Požehnání Abrahamovi bylo požehnáním všem ostatním, skrze Abrahama. On není tím, kdo byl za svou víru odměněn, ale tím, kdo nesl odpovědnost za vykročení na cestu a předání víry dalším generacím. Být otcem či matkou není jen radost. Je to především těžký úkol, břímě a odpovědnost za život ostatních.

Dalším velikým vyprávěním o putování je příběh vyjití izraelského národa z Egypta. Tehdy to byl Mojžíš, kdo vyslyšel Hospodinovu výzvu. A rovněž ne pro sebe, ale opět skrze něj, pro ostatní. Kdyby Mojžíš myslel jen sám na sebe, mohl si dál pokojně žít na faraonském dvoře a bylo by mu dobře. Namísto toho se postavil do čela utlačovaných Hebrejců a vyvedl je z otroctví.

Po čtyřicet let pak putovali pouští s vidinou země, oplývající mlékem a medem, ale kde nic tu nic. Jen hlad a žízeň. Není divu, že na takhle dlouhém vandru se vám ta cesta začne trochu zajídat. Prvotní nadšení, s nímž na cestu vyráželi, bylo vystřídáno strádáním, reptáním a stýskáním. Na příkoří utrpěná v Egyptě už mnozí zapomněli, a mnozí je ani nezažili, protože se narodili až cestou. I dnes jsme toho svědky. Od sametové revoluce uplynulo něco málo přes třicet let, takže se té biblické čtyřicítce pozvolna blížíme. Sny o svobodě, pravdě a lásce, které tehdy mnozí snili, a hesla, s nimiž byl v euforii svrháván totalitní režim, dávno vyprchala. Mnohé představy, tehdy tak nadějné, jsou dnes viděny spíše jako naivní. A tak jako Židé na cestě z Egypta vzpomínali na hrnce plné masa, které byly samozřejmě pouhou iluzí, právě tak dnes můžeme slyšet stesky o tom, jak dřív bylo líp.

Zvídavá dítka při tomhle vyprávění nevěřícně kroutí hlavami a na mapě zkoumají, jak že je to vlastně z Egypta do Izraele daleko. Nejkratší cestou nějakých nanejvýš 600 kilometrů. Vždyť to je patnáct kiláků za rok! To my ujdeme na výletě za jeden den! Inu, asi trochu bloudili. A možná nešlapali každý den. Však víte, jak je to náročné, každé ráno vstát, sbalit všechny věci, zbourat stan, a všechno vláčet s sebou. No dobře, ale stejně. Čtyřicet let? Ta cesta musela mít ještě jiný, nějaký hlubší smysl. Snad to zažíváte někdy také, když příliš rychle překonáte nějakou vzdálenost. Třeba když letíte na dovolenou. V Praze nastoupíte do letadla v zimním oblečení a za pár hodin vás to vyplivne na jiném konci planety, kde je jiné počasí, jiné roční období, ale také jsou tam jiní lidé, kteří mají jiného prezidenta, jinou vládu, hovoří jiným jazykem, dost možná vyznávají jiné náboženství, a mají úplně jiné starosti než všichni ti, které jste před chvílí opustili. Smyslem té cesty totiž často je právě ta cesta samotná. Když jí vynecháme, a zkusíme přeskočit rovnou k cíli, můžeme být hořce zklamáni, že cíl není zrovna takový, jaký jsme si ho vysnili. Možná právě proto, že nám chybí ta cesta k němu. Ty zážitky a zkušenosti cestou nasbírané. Kdyby tehdy Židé prošli přímou cestou z Egypta do svého cíle, nikdy by neprošli onou krizí víry, z níž pak vzešli o to silnější. Nedostalo by se jim směrovek v podobě desatera, které Mojžíš snesl z hory Sinaj právě ve chvíli, kdy jeho lid reptal nad svým osudem, ztrácel víru ve smysl celého putování, a namísto Boha si odlil zlatého býčka, jemuž se mohl lépe klanět, protože byl blízko, byl dosažitelný, a tolik reálný.

Příběh o Abrahamově vyjití na cestu, o počátku jeho víry, je zařazen na počátek postního období. Mnozí si klademe otázku po smyslu půstu. Zda se vůbec postit, a pokud ano, jak. Někdo se postí tím, že si odepře maso, alkohol, někdo kávu či facebook. Někdo odejde alespoň na pár dní do ústraní. A někdo si třeba řekne – proč se mám postit zrovna a jen proto, že je to napsáno v kalendáři? Zdržet se hýření a věřit v evangelium, to je přeci úkol na celý život, proč ho plnit právě jen teď, čtyřicet dní před Velikonocemi? Jistě na tom něco je. Ale na druhou stranu si říkám: ano, mohu tak činit kdykoli. Ale dělám to? A jsem schopen to opravdu dělat pořád? Možná mi pomůže ta předem stanovená doba půstu v tom, že nemusím svou mysl zaobírat rozhodnutím ZDA, a KDY, ale mohu se soustředit na to CO a JAK. Činit pokání neznamená jen vzdát se radovánek, zpytovat své svědomí a vyznávat své hříchy. Takové pojetí skutečně svádí k tomu, že uplynutím této doby zase vše, co je s pokáním spojeno, pomine, a jedeme nanovo. Činit pokání znamená především „změnit své smýšlení“. Vykročit ze svého zajetého rytmu života. Tedy vykročit na cestu. Vzdálit se od toho, co mám, a jít za tím, co chci. Takové pokání pak vůbec nemusí být obdobím smutným, sebezpytovným, ale může být počátkem něčeho nového, krásného. Vždyť takové počátky nových dobrodružství jsou sice někdy náročné, ale zpravidla také, a zejména, velmi radostné.

Obraz víry jako cesty má také svá úskalí. Může totiž svádět k domněnce, že dosažení cíle této cesty je závislé zejména na našem úsilí. Že když budeme hodně a dobře věřit, dojdeme do toho kýženého cíle, a tam budeme odměněni. Také bychom si snad mohli i myslet, že když budeme snaživější, silnější ve víře, a disciplinovanější, že do toho cíle dojdeme dříve než ostatní. A konečně, představa cesty, po níž kráčíme ke spasení, jež máme za ten správný cíl, pro mnohé může znamenat, že ti, kdo kráčejí po jiné cestě, k tomuto cíli nesměřují, a tedy že jim se spásy nedostane. Pak můžeme mít tendenci vytýkat jim jejich směřování, snažit se přivést je na tu správnou, tedy na tu naší cestu, neboť oni se nacházejí na scestí. Anebo je zavrhnout a odsoudit, jelikož kráčejí po špatné cestě. Nic není vzdálenějšího pravdě, než tyto zvrhlé představy o jediné správné cestě. Jistě, ne všechny cesty vedou ke spáse. Ale není přeci na nás, abychom soudili, kam která cesta vede, a po které cestě má kdo jít. Ze všeho nejvíc je proto třeba míti se na pozoru, když nám někdo říká, že právě on zná tu jedinou správnou cestu. Máme k dispozici četné směrovky, vodítka i průvodce. Máme v rukou dobrý atlas. Ale číst v něm musíme umět my sami.

Mnohé biblické příběhy k nám promlouvají, a jak jsme si dnes připomněli, motiv cesty je v nich často velmi silně přítomen. Pro nás, jako pro křesťany, je pak pochopitelně tím hlavním, inspirujícím příběhem, příběh Ježíše Krista. Potulného kazatele, který neměl nikde domov.

Ježíš říká: Já jsem ta cesta, pravda i život. Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.

Amen